22.9.2017 | Svátek má Darina


ESEJ: Proč si v USA vlastně zvolili Trumpa?

5.9.2017

Loni 8. listopadu se úspěšný podnikatel, spisovatel a miliardář Donald John Trump stal, přes všechny možné opačné předpovědi, 45. prezidentem USA. Pokusme se s ročním odstupem najít odpovědi na některé otázky, které se týkají důvodů tohoto vítězství a jeho dopadu na roli prezidenta USA.

Bylo to to nejpřekvapivější vítězství voleb v USA?

Asi ne zcela – také záleží na tom, koho se ptáme, protože příznivci Donalda Trumpa si byli vítězstvím svého kandidáta docela jistí. Navíc přičtěme, že po osmi letech demokratické administrativy a s ekonomikou těžce se zvedající z recese nastoupil jev v americké politice celkem běžný – kdy se s výjimkou krizových období válek straničtí kandidáti vždy v rozmezí 8 až 12 let v nejvyšší funkci střídali (nejdelší počet po sobě jdoucích vítězství v prezidentských volbách pro jednu stranu – 6x - zažili republikáni v druhé polovině 19. století v průběhu a po občanské válce).

Překvapení bylo tedy spíše rozdmýcháváno očekáváním ze strany médií a jejich dlouhodobých předpovědí zásadního vítězství Hillary Clintonové. (Dovolte v tuto chvíli malou odbočku – v USA znají pojem tzv. Farleyho zákona – podle demokratického politika a šéfa volební kampaně Jamese Farleyho, který razil teorii, že voliči se v prezidentských volbách rozhodují do září daného roku a ne později, která se však i ve světle loňských voleb ukázala ne zcela spolehlivou.) Ani tak však asi nešlo o nejpřekvapivější volební výsledek v dějinách USA – ať již v prezidentských volbách, kdy bylo srovnatelně překvapivé vítězství kandidáta demokratů Johna Kennedyho proti republikánskému viceprezidentovi, kterým byl Richard Nixon, nebo mnohem přiléhavěji v roce 1948, kdy navzdory všem předpokladům obhájil svůj prezidentský post Harry S. Truman v souboji s Thomasem E. Deweyim (Chicago Daily Tribune tehdy dokonce otisklo chybný úvodní titulek svého vydání, ve kterém oznamovalo vítězství poraženého kandidáta).

Na státní a obecní úrovni se srovnatelným „prvkem překvapení” může výsledkům loňských voleb rovnat snad i úspěch tzv. „Know Nothing party“ (Strana nic nevím) – protiimigrantské a protikatolické strany, která své úspěchy slavila okolo roku 1850 v různých státech tehdejších USA.

Jaké dlouhodobé ekonomické a společenské trendy mohou být za „fenoménem Trump“ a jeho vítězstvím?

Jednak si dovolím tvrdit, že od dob Andrewa Jacksona neseděl v Bílém domě žádný politik, který by tak jako Trump a Jackson uměli pracovat s všeobecnou náladou společnosti, vnímat nálady voličů a pracovat s jejich očekáváním, prostřednictvím možná někdy až nespoutaného populismu.

Samozřejmě se ale také, aspoň na povrchu, postupně mění i společnost v USA – nastupuje nová, mladší generace, která bývá prezentována jako mnohem liberálnější, měnící zažité pořádky, očekávající a možná i vyžadující změny ve společnosti. Že to možná není úplně pravdivý obrázek, můžeme vidět i ze skladby účastníků některých protestů proti odstraňování některých soch představitelů konfederačních států v občanské válce, nicméně i to stačilo k tomu, aby se Trumpův voličský elektorát zmobilizoval a postavil proti změnám, které slibovali přinést Clintonová či Sanders.

Trump umí velice dobře pracovat s nespokojeností některých Američanů, ať už k ní mají důvod nebo ne – dokázal svůj obraz úspěšného selfmademana přetavit v jejich podporu. Trump našel líbivá hesla slibující boj s negativními prvky globalizace, úbytku pracovních míst, automatizace a postavil se do čela hnutí proti přehnané politické korektnosti.

Byl za neúspěchem Hillary Clintonové i strach Američanů z politické dynastie Clintonovců?

Spíš bych řekl, že nikoliv, možná se některé komentáře pozastavovaly nad tím, jestli ji Američané nevnímali spíše jako „první dámu“, než jako úspěšného politika, ale myslím si, že v tom mnoho pravdy nebude. Američané jsou ze svých dějin zvyklí na rodinné klany ve své politice – počínaje už Georgem Washingtonem – prvním prezidentem USA - a jeho dědicem a synovcem Bushrodem Washingtonem, který se stal soudcem Nejvyššího soudu USA, přes celou plejádu politiků z rodiny Adamsů, Rooseweltů a z poslední doby třeba Kennedyů a Bushů.

Jsem přesvědčen o tom, že politika je řemeslo skoro jako každé druhé a když se k tomu přidá její vnímání coby forma pomoci vlastní zemi, tak se prostě výchovou a sdílením stejných hodnot předává po generace, a to docela přirozeným způsobem, a navíc si myslím, že to stejně tak vnímá i velká část Američanů.

Proč je teď politická scéna v USA tak rozdělená?

Možná že se nám aktuálně zdá, že jsou USA politicky a třeba i společensky víc rozdělené, než kdy jindy ve své moderní historii, ale za sebe musím konstatovat, že pokud tak velká propast existuje, rozhodně nevznikla při loňských volbách, spíše však byla viditelněji prezentována.

Většinový volební systém, který v USA převládá, má za následek to, že byť se třeba většina společnosti cítí středově naladěná, musí si vybrat ve vyhraněném systému dvou silných stran – demokratů a republikánů. Strany pak přirozeně tyto středové voliče (kteří by se jinak třeba i shodli na větším průsečíku názorů), proto, aby se odlišily svou rétorikou, oddělují – byť i tak existují levicověji orientovaní republikáni i pravicoví demokraté.

Svou nepopiratelnou roli, i když mi přijde, že je to často až příliš zdůrazňováno, hrají i média a zprávy, které zprostředkovávají, ovšem za mohutné podpory konzumentů těchto zpráv, kteří si vyhledávají zdroje spíše podle toho, zda sdílejí shodné názory s jejich publikem, než aby jej nějak výrazně rozporovaly – koneckonců, jde o to publikum neodradit, ne jej poučit za každou cenu.

To, že rozkol ve společnosti nebude v USA zase až tak zásadní, ukazují i čísla z poslední prezidentské volby – Trump nikoho nepřeválcoval, ale prostě a jednoduše vyhrál více hlasy ve Sboru volitelů, a to aniž by získal většinu hlasů ve volbách opravdu odevzdaných. Kdo by toužil po tom vidět USA v době skutečného společenského rozkolu, musel by se podívat o nějakých 150 let nazpět, do doby prezidentských voleb v roce 1860 a následné občanské války.

Byly v historii nějaké podobně vyhrocené prezidentské volby?

Američané jsou na podobně velké bitvy kandidátů zvyklí už vlastně od počátků existence USA. Řekněme, že volby George Washingtona byly univerzálně kompromisní, ale už druhý prezident USA – John Adams - tak konsenzuálně přijat nebyl. Jistě, za Washingtona, který vystupoval striktně nadstranicky, se teprve rozdělení politických stran v USA tvořilo, tak měl postavení jednodušší, ale i tak. Duel tzv. Prvního stranického systému v USA – personifikovaný minimálně v počátcích soubojem Adams x Jefferson - znamenal souboj Federalistů a Demokratických republikánů, a to poměrně vyhrocený.

V roce 1824 se zase prezidentem USA stal syn Johna Adamse – John Q. Adams - po souboji, který byl rozřešen až v Kongresu USA, neboť žádný z kandidátů nezískal potřebnou většinu volitelů. Proces, který je ústavou USA předjímán, sám o sobě kontroverzní není, ale jeho doposud jediná praktická aplikace se předmětem protestů nepochybně stala a zanechala po sobě hořkou „pachuť“, kterou umně využil jiný populista v roli prezidenta USA – Andrew Jackson. Jak, o tom bude řeč dále.

Pokud pomineme společenský rozkol, který se přetavil ve volbách v roce 1860 ve vítězství Abrahama Lincolna a následnou secesi otrokářských států a občanskou válku, je dalším příkladem rozporuplných prezidentských voleb v USA rok 1876, kdy proti sobě stáli Rutherford B. Hayes a Samuel J. Tilden. Tyto volby „rozsekla“ až nepsaná, neformální dohoda, kterou známe pod názvem Kompromis z roku 1877 mezi zástupci demokratů a republikánů, na základě které bylo rozhodujících, dodatečných, sporných 20 hlasů ve Sboru volitelů přiřknuto Hayesovi.

Plná osobních útoků a střetů byla i kampaň a volba v roce 1896 mezi Braynem a pozdějším vítězem McKinleym, přičemž společností byla vedena poměrně jasná dělicí čára i v roce 1968. V roce 1896 šlo o zachování zlatého standardu a měnovou politiku, v pozdějších volbách o otázku rasové snášenlivosti. Velké společenské pnutí následovalo i po první volbě George W. Bushe a především po přepočítávání hlasů na Floridě a soudním rozhodnutí, které ukončilo volby v roce 2000.

Je Donald Trump podobný nějakému bývalému prezidentu USA?

Když jsem si položil tuto otázku, hned mne napadlo, že vlastně není moc chytrá – vždyť každý z prezidentů je svým způsobem originál a těžko škatulkovat. Možná by tak bylo rozumnější se ptát, s kterým ze svých předchůdců sdílí Donald Trump nejvíce shodných rysů.

V první řadě je třeba říci, že Trump je unikátní už jen tím, že vlastně s vládnutím nemá téměř žádné zkušenosti – je úspěšným podnikatelem, ale nemá za sebou žádnou politickou kariéru, nedržel žádné veřejné funkce, neproslavil se ani službou vlasti v armádě (případně kombinací obého). Možná, že je Trump částečně podobný Ronaldu Reaganovi, kterému bylo vyčítáno, že jako původní profesí herec nebude mít dostatek zkušeností. Reagan ovšem dříve působil jakožto guvernér Kalifornie (dokonce svou funkci i obhájil), měl za sebou podporu strany, think tanků i erudovaný tým poradců.

Zřejmě nejvíc společných rysů tak nese Trump s již několikráte zmiňovaným Andrewem Jacksonem – národním hrdinou války s Británií v roce 1812, kongresmanem, generálem a, jak sám o sobě říkal, „obyčejným mužem“ z Tennessee. Jackson se účastnil voleb v roce 1824, ze kterých však vítězně nevyšel – vyhrál již zmíněný J.Q. Adams. Vzhledem ke způsobu, jakým Jackson prohrál (protože Jackson sice získal nejvíce hlasů i volitelů – 99, ale nedosáhl na potřebných 131), když o prezidentovi rozhodovala Sněmovna reprezentantů (paradoxně Jacksonův souputník John Caldwell Calhoun, který kandidoval na viceprezidenta, přesvědčivě svou volbu vyhrál), přešel Jackson prakticky v permanentní boj proti Adamsově administrativě. Období let 1824 až do voleb v roce 1828, kdy se oba střetli znovu, byla společnost v neustálé kampani, a to i dost osobní. Jackson proslul tím, že uměl výtečně zprostředkovávat nálady lidu a bývá označován za zakladatele populistické politiky v USA.

Zajímavé je také srovnání Donalda Trumpa s jakýmsi „truc-kandidátem“ na prezidenta USA – Rossem Perotem, podnikatelem, který se účastnil jako třetí kandidát na prezidenta voleb v roce 1992 i 1996. S Trumpem jej pojí snad kromě zázemí i fakt, že za ním nestála žádná ze dvou zavedených velkých stran – Trump byl sice oficiálním kandidátem republikánů, ale o tom, že by za ním stála zcela sjednocená strana, se vlastně dodnes vedou vášnivé debaty.

Trump je prostě unikátní, a to i v tom, že je ochoten říct přesně to, co si myslí – bez zjevných ohledů na názor svých spolustraníků nebo členů svého týmu.

Co znamená Trumpův úspěch pro politické strany v USA?

Politologové dělí vývoj politických stran do pěti (resp. někteří šesti) období – podle názvů a zaměření jednotlivých dominantních politických stran. Současný stranický systém se vyznačuje střetem levicových demokratů a pravicových republikánů. Pro demokraty platí, že jejich úspěch ve velkých městech při pobřeží USA je prakticky neotřesitelný, ale musí se poučit z toho, že nebyli schopni adekvátně reagovat na potřeby a pocity voličů v jiných, než svých tradičních baštách a které možná v posledních několika letech zanedbávali.

Republikáni si musí ujasnit, zda jsou to Trumpovci a zda svůj osud svážou se současným prezidentem. Pozor si při té příležitosti musí dávat na to, že jim jeho styl vlastně nepřinesl žádné zásadní, nové zisky – ani co do počtu získaných hlasů, ani co do struktury elektorátu. Trump dokázal zmobilizovat sympatizanty, ale vypadá to, že nové nenalákal. Loňské volby patřily mezi ty s nižší účastí; co se tak obzvlášť počítalo, byla právě schopnost vyburcovat své příznivce k tomu, aby se jich účastnili, což se současnému prezidentovi povedlo o něco lépe než jeho vyzývatelce.

Američané nemají moc v lásce, když má jednotlivec či úzká skupinka lidí v rukách příliš veřejné moci, Trump a republikáni proto také stojí před výzvou, před jakou už dlouhou dobu žádná ze stran nestála – od roku 1928 a úspěchu E. J. Hoovera nikdy neměli republikáni naráz pod kontrolou jak úřad prezidenta, tak i obě komory Kongresu s tak jasnou převahou, s možností ovlivnit jak skladbu Nejvyššího soudu USA na několik let dopředu a s podporou téměř 2/3 státních vlád. V jejich CV si tak ještě dlouhou dobu budeme moci přečíst informaci o tom, jak s touto unikátní situací republikáni naložili.

Co na závěr?

Loňské volby tak přinesly mnoho nového – Hillary Clintonová dokázala, že po černošském prezidentovi jsou USA připraveny i na první prezidentku. Donald Trump dokázal uspět proti veškerým mediálním předpovědím o jeho hladké prohře a v praxi snad ještě více poukázal na jisté neduhy volebního prezidentského systému prostřednictvím Sboru volitelů. Komentátoři již teď hodnotí tuto volbu za jednu z nejdramatičtějších v USA a jejich historii a takovou, která bude ještě více dělit tamní společnost. Na historické hodnocení a kontext je samozřejmě brzy, ale je jasné, že v USA mají „zajímavé časy“.

Ústav práva a právní vědy



Škoda Fabia PRODÁVÁ AUTORIZOVANÝ...
Škoda Fabia PRODÁVÁ AUTORIZOVANÝ...

r.v. 2007, naj. 174 000 km, LPG + benzín
99 900 Kč (s DPH)

Diskuse


J. Chvojka
18:51
10.9.2017

J. Kanioková
14:15
5.9.2017

R. Mayer
13:19
5.9.2017

V. Student
12:49
5.9.2017

J. Mrázek
9:28
5.9.2017

J. Kanioková
1*
14:17
5.9.2017

R. Tichý
8:19
5.9.2017

J. Kanioková
14:18
5.9.2017

J. Kanioková
14:23
5.9.2017

J. Babicka
3:08
5.9.2017

počet příspěvků: 15, poslední 10.9.2017 06:51









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.