19.9.2018 | Svátek má Zita


ESEJ: O stavu západní společnosti (1)

7.3.2018

Předesílám: kostru následujícího textu jsem načrtl před jedenadvaceti lety; ledaco se od té doby mohlo změnit a také se změnilo. Přesto se domnívám, že existují určité dlohodobě platné principy, jež nebude na škodu si připomenout i za časů dnešních.

Co bejvávalo a co je

Přiznám se, že se občas krapet namíchnu při četbě českého tisku; zejména přebírá-li bez velkého výběru úvahy a ideje, jejichž jedinou kvalifikací je, že byly předtím otištěny v tisku západním. Čímž, ó nikoliv, nechci říci, že by český tisk rozuměl životu na Západě jako koza petrželi; jenom že si někdy dělá svou práci příliš snadnou - opisuje cizí školní úkoly, bohužel i s chybami. Trochu vlastního pozorování a nezávislého srovnávání neuškodí, milí žurnalisté.

Jako například zrovna teď: čtu pochmurnou úvahu, jak zkažená je ta západní společnost, jak si sama kope hrob svým bezhlavým konzumentstvím, svou honbou za penězi, ztrátou či nedbáním všech tradičních morálních hodnot, holým bezbožnictvím, v neposlední řadě ničením svého životního prostředí. Řeč je o nezaměstnanosti, o drogách, o stále stoupající kriminalitě, o tupohlavé brutalitě šířené televizí a videokazetami, o záludných sektách včetně uctívačů samotného Satana, ježto se zmocňují duší západní mládeže. A ono na tom všem kus pravdy je. Jenomže právě že jen kus. Celá skutečnost o stavu dnešní západní spoleènosti, přesněji o stavu společnosti oné vyspělé, prùmyslově-obchodní, demokratickými zásadami se řídící části světa, je poněkud složitější. Nesestává z útržků chiliastických proroctví, nýbrž z nekonečného množství nitek vzájemných závislostí a souvislostí, sahajících jedním koncem kamsi do nedohledna minulosti, druhým do ještìě hlubšího nedohledna budoucnosti. Chtít je rozplést, zjistit odkud a zejména kam vedou, je nepochybně záměr příliš troufalý, jenž nemůže vést k plnému úspěchu už proto, že mnohé z jejich konců směřují do prostoru, pro jehož signály nemáme přijímací anténu. Přesto se nezbavíme zodpovědnosti za budoucnost lidského plemene; a zodpovědnost začíná analyzou přítomnosti, nalezením aspoň částeřné odpovědi na otázku, jaká ta dnešní spoleènost je. Nikoliv, zdůrazňuji, jaká by dle vašeho názoru měla správně být, slovutní ideologové, apoštolové, věrozvěsti a ostatní světa opravci; nesměšujte věčně tyto dvě velmi odlišné věci.

Než se do toho hledání pustíme, chtěl bych ještě maličko odbočit; upozornit českého čtenáře na jistý, možná bezděčný zálud, skrývající se v přejímání apokalyptických kritik západní společnosti. Nevidí-li na ní kdo nic než zmatenost, zkaženost, nemorálnost a předurčení ke zkáze, říká druhým slovem, že tedy není proč ji napodobovat nebo se k jejímu obrazu aspoň blížit; tu je nasnadě slovo třetí, jsoucí v takovém případě po ruce: že si zrovna tak a možná i líp vystačíme s naší starou, důvěrným teplíčkem zabzděnou společností socialistickou nebo aspoň tou slovansko ruskou, protože za starou bačkoru to stojí a do zhouby se řítí beztak všechno. Zálud možná nechtěný, ledakomu se však převýborně do výpočtu hodící. Pročež pozor, ponuří kritikové. Máte pod zadečkem umístěn lep, na který sednout by mohlo být vám a vaší zemi osudné. Tím se lišíte od společenských kritiků západních, onen lep tak bezprostředně umístěný nemajících.

Nikoliv. Ne-li analyza, prostý cit i rozum ukazují, že na té západní společnosti cosi dobře osvědčeného a napodobeníhodného nejspíš bude. Bylo by užitečné přesněji vědět co to je a co naopak není. Prorocky pochmurně zdvižený ukazovák si v zájmu objektivity zastrčme... no, třeba do kapsy. Ja vím, ono to svádí, zakývat jím, o kvačící záhubě lidstva zahovořit, člověk přitom vypadá tak neobyčejně moudře a světa znale-liž pravda. Ale nechme toho. Zapějme si raději staročeskou píseň „Bejvávalo, bejvávalo“ a zkoumejme, co vlastně bejvávalo, protože z toho bejvávání se jakýmisi zákonitostmi vyvinula dnešní skutečnost. Až to vyzkoumáme, budeme už možná líp rozumět tomu, čím se skutečnost od bejvávání liší a proč. Úvahy, udál-li se vývoj k lepšímu či k horšímu, si můžeme nechat napotom; vězme ale, že možnost omylu je v nich skryta nejkošatější.

K otázce, bejval-li za našich mladých let svět jako květ, se nehodlám zeširoka vyjadřovat, jelikož se z nich pamatuji hlavně na válku, poté na rozličné Vítězné Únory a jiné toho druhu žerty dějin, takže bych o květu ani moc nemluvil. Ostatně mi můj nebožtík dědeček vysvětlil, že svět jako květ beztak skončil už na den svaté Anny roku čtrnáctého; srovnejmež tedy dědečkův svět s dnešním stavem západní společnosti, jeho přímým pokračováním a následkem. Stav společnosti české do toho prozatím nepleťme; je přinejmenším z nemalé části výsledkem oněch Únorů a tudíž nereprezentativní.

Vytvořme si - jsme lidé věku počítačového - model takového dědečka a jeho živobytí. Uzříme, že chodíval bohabojně do práce v kterési dílně či fabrice, kdež, třeba pověděti, setrvával po čertech déle než osm hodin denně. Nalézala-li se fabrika poněkud z ruky, přes pole a meze, ubírával se do ní dědeček pěšky, což sice bylo zdravé, ale zabralo dost času. Večer stačil právě tak sníst talíř kysela, zalézt do peřin a když za kuropění vstával, ještě se mu klobouk na věšáku kýval. Tím způsobem žil šest dní v týdnu. V neděli se odebral dopoledne do kostela a k večeru do hospody, kdež si zapálil sváteční viržinko, vypil tři piva a prohrál něco krejcarů v kartách. Pokud mu vybyla hodinka volná a byl ducha zvídavého, říkal si v knížkách, jelikož jiných zdrojů zábavy a poučení nebylo. Dlužno ještě dodati, že bídu dědeček zpravidla netřel. Byli tací, že i třeli, ale modelový dědeček dostával o sobotě vejplatu na dlaň, za niž se stačila jeho rodina najíst, skromně obléci, na chalupě něco vyspravit, a zbyly i krejcary na to viržinko a karty. Jiným rozmařilostem neholdoval a ani nemohl, jelikož ještě nebyly vynalezeny. Ani aids, ani drogy dědečka neohrožovaly a videové brutality byl ušetřen. Mohl ho porazit splašený kůň, nemohl se však nabourat autem. Kriminalitu ovšem znal; občas vesnicí protáhl vandrák, načež se dědeček nedopočítal slepic. Zato bláznivé sekty do jeho světa nezasahovaly a děti mu nekazily, jednak že dědeček i jeho rodina byli vyznání poctivě katolického, jednak že na takové blbinky neměli kdy. Zkrátka, dědečkovi nebylo zatěžko zachovávat tradiční morální zásady. Zásady jiné nebo vůbec žádné si mohli dovolit panští synci, v přestávkách mezi plesy a literárními salony nihilismu, dekadenci, ateismu, utopickému socialismu a wertherovskému světobolu, ale panských synků nebylo tolik a do dědečkova světa nezasahovali.

Idylický, utěšený svět, řeknete. Svět jako květ. Nuže, ponechme stranou otázku, zda bychom byli ochotni (ruku na srdce) v dědečkově světě žít a zkoumejme, v čem se lišil od našeho. Snadno zjistíme, že zejména ve dvojím. Zaprvé se na rozdíl od dědečků dnešnímu příslušníku vyspělých společností sype do kapes nesrovnatelně víc krejcarů; jestli mu v nich také zůstávají, je ovšem věc jiná. Zadruhé má, také nesrovnatelně, víc volného času. To obojí je výsledkem staletého usilování celých generací myslitelů, politiků, vzdělavatelů, bojovníků za práva lidu, ano i odborářů; můžeme dnes s dobrým svědomím říci, že si své úsilí mohli strčit za klobouk? Byli bychom ochotni jeho plody sami postrádat? Jenomže, drazí kritikové, právě to rozkošné nadělení peněz i volného času je jednou z příèin, proč se náš svět tak velice liší od toho, který býval do svaté Anny roku čtrnáctého. Proč nás ohrožují drogy, vysoká kriminalita organizovaná i neorganizovaná, jakož i elektronická přiboudlost všeho druhu.

Svalovat všechno na finanční dostatek a rozkoš volného času by ale bylo dosti jednostranné; je třeba ledacos rozlišit. Zapeklitost netkví tak jednoduše v tom, že dnešní západně člověk má mnohem plnější šrajtofli než jeho dědeček. Že i velmi prostý zaměstnanec pobírá plat, jrnž mu stačí na daleko parádnější věci než jen na holou obživu a nedělní viržinko. Spíš se podívejme, co si takto obdařený člen společnosti dokáže s prostředky, které má nad tu obživu, rozumného počít. Uzříme že velmi mnohý pramálo, leckterý vůbec nic. Neboťpříjmy od dědečkových dob neslýchaně vzrostly, ještě neslýchaněji věak vzrostla nabídka zboží jak užitečného, tak i nejúděsnějších, ducha ubíjejících pitomostí; a nikoli každý dokáže obojí od sebe rozlišit.

Rovněž požehnání volného času má svou dvojí tvář. Není zlé, že ho je dost; zlé je, že ani s ním si nedokáže mnohý svobodný a rovnoprávný občan nic rozumného počít. Volný čas + peníze v rukou duchem a tvůrčí fantazií nepříliš nadaného občana, byť idemokraticky rovnoprávného, se zákonitě mění v bezduché utrácení obojího. Dostáváme se tak ke kormutlivému poznání, že navzdory veškerým ušlechtilým zásadám neznamená rovnoprávnost totéž co rovnost. Dejme peníze do rukou jednoho, a ony se mu v nich buď rozmnoží, nebo se promění v hodnoty trvalé a rostoucí. Dejme jakkoliv vysoký obnos do rukou druhého a on jej v nejkratší době promrhá, aniž by mu z něj vzešel až na trochu té chlouby kloudnější užitek. Příklady loteriových milionářů, jsoucích na tom do roka a do dne po výhře hůř než před ní, jsou toho výmluvným dokladem.

Dejme i volný čas jednomu a on jej tvořivě využije, k vlastnímu zdokonalení nebo k zvelebení svého majetku. Dejme jej druhému a volný čas mu odletí, nenechav po sobě ani stopu čehokoliv rozumného, trvalého. Či ještě hůř, vyústí mu přebytek volného času v nudu, v pocit nenaplnění, z nějž se začínají líhnout nebezpečné nápady. Nesázejme psí hlavu na současnou západní společnost; ona nikterak nenutí bezduše mařit peníze i čas, jen k obojímu dává možnost. Záleží na lidské kvalitě, vybere-li si kdo ze svých možností vzdělávání, četbu, cestování, tisícero tvůrčích koníčků, učení se čínštině nebo hře na varhany, či naopak drogy, závislost na sektách nebo i jen tu přiblblou zábavu na stisk knoflíku. Záleží na něm, krátce řečeno, vybere-li si činnost tvůrčí nebo bezmyšlenkovitě konzumní.

Za dědečků, pravda, takovýto výběr nebyl. Nebylo tudíž ani ohrožení výběrem špatným. Dědeček za ušetřené krejcary přitesával šindele na střechu a k té práci si zpíval, ježto neměl rádio ani CD-player. To obojí byla činnost tvůrčí, i když skromná. Možná to byl stav idylický, ale kdo by radil se k němu navrátit, musel by učinit dvojí: jednak lidem neponechat víc peněz než postačí k holé obživě, jednak jim neponechat víc volného èasu než co se vykouří viržinko a přiteše šindel. Jelikož by si to lidé nejspíš nedali líbit, je zbytečné o tom uvažovat. Spíše přijměme skutečnost jaká je: že společnost rozvinutého světa jako ještě nikdy v dějinách staví svého občana před volbu. Je to společnost svobodná jako dosud nikdy, a člověk v ní rozhoduje sám o sobě také jako dosud nikdy. Čímž ovšem není dáno - hle, jádro pudla - že rozhoduje vždy správně a moudře. Za každé chybné rozhodnutí však musí nést následky, neboť taková je cena svobody. Otroka ochrání pánův karabáč před následky vlastní hlouposti, pročež duše mnohých tíhnou bezděčně k otroctví, třebaže si svobodou rádi huby naplňují. Svoboda dává možnost volby k dobrému i k škodlivému, k užitečnému i neužitečnému, k tvůrčímu i konzumnímu, k myslivému i bezmyšlenkovitému, k trvalému i k zbytečnému. Ve svém posledním důsledku je to volba mezi rozvojem a zánikem; a to nikoliv sakumprásk celé společnosti, jak rádi pčedvídají ponuří proroci, nýbrž každé její části a každého příslušníka zvlášť. Čertovo kopyto je skryto v tom, že nikoliv každý příslušník si vzhledem k svým osobním kvalitám může opravdu zvolit. Ale o tom můžeme podumat a příště si znovu popovídat.

Pokračování zítra.



Diskuse


P. Vanura
19:25
7.3.2018

F. Houžňák
12:33
7.3.2018

F. Navr8til
10:35
7.3.2018

J. Schwarz
10:25
7.3.2018

D. Polanský
8:52
7.3.2018

R. Langer
8:32
7.3.2018

K. Oldřich
6:16
7.3.2018

M. Drašner
8:24
7.3.2018

R. Langer
8:32
7.3.2018

počet příspěvků: 10, poslední 7.3.2018 07:25









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.