30.9.2016 | Svátek má Jeroným, Ráchel






ESEJ: České národní zájmy a evropská krize

6.3.2012

Oxfordský historik Timothy Garton Ash nedávno vyzval evropské vlády, aby místo "politiky strachu" a pouhé záchrany eura prováděly, ve jménu velkého evropského politického projektu, "politiku naděje". Ash, jeden z veleknězů evropské víry, se samozřejmě neptá, jestli je sjednocení proveditelné a jestli je národy chtějí.

Také v české debatě je často řeč o filozofickém, historickém a morálním rozměru evropské integrace. Zkrátka přijdou naproti tomu úvahy o tom, jaký význam mají pro orientaci v nepřehledném evropském procesu národní zájmy. Místo toho velmi často slyšíme, že vlastně nikdo neví, co národní zájmy jsou. Pokusme se tedy vymezit vztah českých národních zájmů a evropské integrace.

Zájmy a hodnoty

Národní zájmy jsou odpovědí na to, že se národy vždy nacházejí někde na škále mezi rozkvětem a zánikem. Proto také existují "jen" dva základní národní zájmy, bezpečnost a blahobyt. Jejich dosahování se odehrává v rozdílných podmínkách. Státy se liší polohou, velikostí, nerostným bohatstvím, hospodářskou vyspělostí, vzdělaností obyvatelstva atd. Navíc to, co bezpečnosti a ekonomickému rozkvětu prospívalo před deseti lety, může dnes škodit a to, co je účelné ve Finsku, nemusí fungovat v Dánsku. Co to znamená? Stejné národní zájmy vyžadují rozdílné způsoby dosahování.

Když tedy mluvíme o českých národních zájmech, máme na mysli jedinečnou situaci České republiky a zdroje, které má k dispozici k tomu, aby v dané historické situaci upevnila svou bezpečnost a blahobyt. Do každodenní politiky se oba národní zájmy přímo promítnou ve chvíli, kdy společnost musí reagovat na určitou výzvu – třeba přistoupení k fiskálnímu paktu – a hledat takovou odpověď, která nejvíce prospěje hospodářskému rozvoji a bezpečnosti národa. Úlohou národních elit je "přeložit" cíl bezpečnosti a blahobytu národa do konkrétních rozhodnutí.

Hledání odpovědí na evropské výzvy komplikuje jistá odmítavost části elit vůči národním zájmům. Jejich cílem je evropské sjednocení a s ním jsou národní zájmy v přirozeném rozporu. Proto mnozí význam národních zájmů popírají; národní perspektiva je prý překonaná. Zároveň se snaží rozšířit úvahy o národních zájmech o rozměr "evropských hodnot" jako humanismus, sekularismus, lidská práva, solidarita a podobně, které považují za nadřazené.

Bezbranné ideály

Důsledkem je hluboké nedorozumění o důležitosti cílů, kterým má politika sloužit. Impozantní systém "evropských hodnot" totiž zastiňuje skutečnost, že ony samy nedokáží zabezpečit prostor pro své uskutečňování. Ani ta nejvzletnější pojednání o významu celoevropské platnosti těchto hodnot nezmění nic na tom, že je lze uplatňovat teprve na základě bezpečnosti a ekonomické prosperity státu. O hodnotách evropské sounáležitosti a jejich významu pro aktuální českou politiku lze tedy mudrovat pouze v závětří stabilní společnosti v bezpečných hranicích. Řecko je sice kolébkou evropských hodnot, ale nezávisle na tom je právě blíže zániku než rozkvětu.

Další potíž je v tom, že "evropské hodnoty" jsou obtížně měřitelné a libovolně vykladatelné. Výsledkem je nepřeberné množství obrazů evropského vývoje s rozpitými konturami reality. A nejenom to. Podle toho, s jakým záměrem jsou tyto "vyšší hodnoty" vykládány, mohou výsledky těchto úvah bezpečnost a blahobyt národa podporovat nebo ohrožovat. Idealistické postoje, jako právě víra ve smysl a budoucnost sjednocené Evropy, jsou tudíž neškodným koníčkem, jenom pokud neohrožují předpoklady k tomu, aby mohly být vůbec diskutovány.

Spolupráce a konkurence

Hovoříme-li o národních zájmech, tak se nevyhneme zjištění o jejich sebestřednosti. Totožnost zájmů existuje jen ve zcela výjimečných situacích; kupříkladu jsou-li státy společně napadeny mocnějším nepřítelem. Za normální situace však shodná snaha o bezpečí a blahobyt neznamená ani stejné kroky, ani automatické spojenectví. Společný je všem pouze záměr dosáhnout svých cílů s co nejmenší námahou.

Státy mají pro zajištění své bezpečnosti a blahobytu rozdílné předpoklady, a musí tudíž používat rozdílné metody. Navíc není dostatek toho, oč všem jde, a proto státy častěji konkurují než spolupracují. Oficiálně odsuzovaný a přesto všemi praktikovaný protekcionismus je dokladem této naprogramované soupeřivosti; z ekonomiky známé komparativní výhody oslabují tuto konkurenci mezi státy pouze dočasně a okrajově.

Není divu, že i mezi členy EU zaznamenáme (skrytě nebo otevřeně) celou škálu postojů - od nezájmu přes spolupráci a konkurenci až po nevraživost. Z těchto důvodů nelze vztahy států uvnitř unie popsat jako trvalý proces prohlubování spolupráce nebo zostřování nepřátelství. Jde-li o národní zájmy, tak mezi státy existují styčné a třecí plochy - současně a dočasně. Každou spoluprací probleskuje konkurence a žádná konkurence nevylučuje spolupráci; nic není na věčné časy.

Co zmůže spolek?

Nástrojem k uskutečňování národních zájmů může být spolek států. Omezuje sice nezávislost svých členů, ale slibuje za to vyšší účinnost a přírůstek stability. Výhodou připisovanou nádnarodnímu spolku je tedy to, že členové mohou uskutečňovat své národní zájmy efektivněji než na vlastní pěst.

Někteří komentátoři a politici však odmítají považovat EU za spolek ve jménu zájmů a vidí v ní spolek ve jménu hodnot. S evropským sjednocením spojují naději na splnění přirozené lidské touhy po symetrii, souladu a harmonii. Pro mnohé se unie kryje s archetypickou představou skupiny společně a solidárně vzdorující nebezpečím. Není divu, že ji pak nevnímají pouze jako nástroj k dosahování zájmů, nýbrž jako náš národní zájem. Rozumím sice pohnutkám jejich urputné obrany této vize před realitou, pravdu však přesto nemají. Evropské sjednocení nebude úspěšné proto, že se opírá o správné hodnoty, nýbrž jen tehdy, když bude plnit své funkce pro členské země.

Nadnárodní spolek se osvědčí, když jeho členové získávají více, než kdyby stáli o samotě. Právě s touto nadějí a nikoliv ve jménu hodnot evropské civilizace vstupovaly národy do EU.

Duch evropské sounáležitosti se tedy sice může i nadále důstojně vznášet nad vodami, ale alespoň občas se musí nechat posuzovat podle svých vlastních ambicí. Vzhledem k dnešní situaci EU je na místě otázka, jestli další prohlubování evropské integrace prospívá hospodářské stabilitě a bezpečnosti členských zemí.

Vyplatí se integrace?

Na otázku, je-li EU opravdu onou účinnou pákou, která posiluje možnosti členů dosahovat svých národních zájmů a je-li proto další sjednocování žádoucí, mě napadá pouze tato odpověď: Zkušenost posledních let ukazuje, že pro bezpečnost a blahobyt naší země je další prohlubování evropské integrace buď bezvýznamné, nebo škodlivé. Pokusím se nastínit proč.

Historie evropské integrace stojí ve znamení přehnaných představ o tom, co všechno politika zmůže. Zvláště hrozivým příkladem tohoto furiantského přístupu je myšlenka a zejména způsob zavedení společné evropské měny. Také většina ostatních politických projektů, které Brusel v posledních letech vyhlásil, ať se již týkají zvýšení konkurenceschopnosti evropských států (tzv. Lisabonská agenda z roku 2000), ekologie (biopalivo, solární energie, elektromobilita) nebo společné zahraniční a bezpečnostní politiky dokazují, že EU zůstává členským zemím hodně dlužna. Omezuje sice stále více jejich nezávislost, ale neposkytuje jim za to přírůstek účinnosti při dosahování jejich národních zájmů.

V Evropě snad existuje hodnotová sounáležitost, ale jistě zde chybí základní materiální předpoklady pro sjednocení. Jak to, že spolek nedokázal za desetiletí své existence zorganizovat hospodářský vývoj svých zaostalých členů? Po desetiletí byly v rámci tzv. kohezních a infrastrukturálních programů na jih Evropy transferovány gigantické sumy, chyběla však promyšlená modernizační strategie a zejména důsledná kontrola toho, jak účelně se s penězi zachází. Dnes tyto státy přivedly EU na pokraj zániku a nejnovějším výdobytkem evropské agendy je modernizační "Marshall plan" pro středomořské členy.

Jak to, že EU nedokázala dotáhnout ani tak nepochybně celoevropsky výhodný a existenčně nutný plynovod Nabucco? Konkurenční projekt Nord stream je již dávno hotový a South stream bude následovat. Bude-li Nabucco někdy uskutečněn, nebude pro něj pravděpodobně dost plynu.

Co zbylo z vize evropské velmoci, která se postaví Americe a Číňě? Vidím jen to, že EU jako celek je schopná pouze symbolické politiky. Formálně je sice Evropa sjednocená. V operativní politice však pozorujeme její faktický rozpad na podskupiny s dočasně slučitelnými zájmy. Od vypuknutí finanční krize se konalo sednáct summitů EU k jejímu vyřešení. A výsledek?

Eurokrize je zhuštěným výrazem neutěšeného stavu celého evropského integračního projektu. Je to krize přehnaných ambicí a nezvládnutelné velikosti. Řešením nemůže být nic jiného než redukce cílů EU na tu úroveň, kterou dokáže zvládnout.

Nechte nás v Evropě

I kdyby existovala přímá pozitivní závislost mezi evropskou integrací a národními zájmy, tak je povinností každé vlády průběžně zvažovat, zdali její pokračování prospívá nebo ohrožuje existenci národa, kterému slouží. Ptejme se tedy, zdali máme náš osud stále úžeji spojovat s organizací, která bojuje o přežití. Máme jí předávat další pravomoci? A do čích rukou vlastně? Vždyť pravá často neví, co dělá levá.

Část české elity přesto požaduje, abychom neopustili "hlavní evropský proud"? No dobrá, ale kdo ví, kam vlastně zurčí? Že by nakonec byla cesta cílem evropské integrace? Kontinent jako poutník? Ahasver odsouzený k věčnému, bezcílnému bloudění. Za těchto okolností zní požadavek "nechte nás v Evropě" skoro jako poslední sbohem.

Setkáváme se také s tvrzením, že "opuštění hlavního evropského proudu" je "iracionální" a povede k tomu, že o nás budou rozhodovat ostatní. Když se však podíváme na sousední Slováky a jiné podobné státy, tak zjistíme, že země našeho kalibru mají z bruselského hlediska jen dvě možnosti: poslouchat nebo poslouchat.

Rád bych se mýlil, ale výsledkem mých dosavadních úvah je zjištění, že důsledky prohlubování evropské spolupráce neslouží českým národním zájmům. Dobrodružství chybně nastavené integrační politiky nás sice nezahubí, ale ohrožuje naši stabilitu.

Vystoupit z EU?

Jako bych už slyšel tu naivně rafinovanou otázku: Máme tedy z EU vystoupit? Odpověď není složitá. Jelikož jsme k Evropě geopoliticky přikováni, tak pro nás není výhodné z EU vystoupit. To však ještě neznamená, že je výhodné naše členství prohloubit. Proto bylo rozhodnutí premiéra Nečase nepřistoupit k fiskálnímu paktu správné a doufám, že je nezmění.

Ironická otázka, zda odmítnutím fiskálního paktu dokážeme naši suverenitu, není domyšlená. Jednak přece každý ví, že fiskální pakt je pouze další příklad symbolické politiky; bude buď porušen ihned, nebo prohloubí recesi a bude porušen poté. Navíc nejsme Řecko ani Portugalsko. Šetřit dokážeme sami a nepotřebujeme k tomu ani skupinovou terapii, ani bruselskou kuratelu. A již vůbec nepotřebujeme další omezování vlastní nezávislosti. Ano, tady jde především o suverenitu.

Vzepřít se hlouposti nebo zvůli mocnějších států je možná beznadějné, ale přesto je to povinností národních elit. Malá země má vždy omezené možnosti samostatného rozhodování. Hlavní starostí jejích vůdců by proto mělo být zachování maximálně možného manévrovacího prostoru. Všechno ostatní je druhořadé. Podpis fiskálního paktu by tedy byl zbytečným krokem, navíc do bažin evropských smluv.

Vzhledem k současnému stavu EU není pokračování evropské integrace v českém národním zájmu. Nejenom česká kvadratura kruhu proto zní: Nemůžeme EU opustit, ale nesmíme dopustit, aby nás stále více zatahovala do svých problémů.

Pomoci eurozóně?

Někteří komentátoři varují, že by pro nás měl rozpad eurozóny závažné důsledky. To je sice pravda, ale jaksi zapomínají zmínit, že i její udržení za každou cenu by mělo závažné důsledky. Autoritativní zjištění, že je stabilizace eurozóny v českém zájmu, je trochu málo. Zajímavější by bylo vědět, zda pro "přátele Evropy" existuje hranice, za níž se již nevyplatí euro spasit. Neexistuje? Ano, toho jsem se obával.

Na začátku této eseje jsem poznamenal, že každé konkrétní politické rozhodnutí lze hodnotit podle toho, zda slouží zachování národní existence. Podstatně obtížnější je najít rozhodnutí, které zároveň prospívá Česku a třeba Portugalsku a Francii a evropskému sjednocení vůbec. Brát při rozhodování ohled na další a další aktéry a cíle si vynucuje změnu odpovědi. Jak ale tyto různorodé odpovědi uvést do souladu? V posledních letech se v EU prosadilo určování "správného řešení" podle mocenské hierarchie. V případě neshod o tom, jak by se měly různé národy chovat, rozhodují nejmocnější státy. Tato metoda není nová, ale z vlastní historie víme, že silnější země nemá nutně lepší nápady.

Ačkoliv mají české národní zájmy styčné body s národními zájmy jiných evropských aktérů, zůstanou vždy především zájmy jednoho určitého národa a nikoliv nadnárodního seskupení. Pokud jde o eurokrizi, tak zejména pro malý stát platí, že může své prostředky vydat jenom jednou, a musí tudíž velmi pečlivě zvažovat, co mu to přinese a nelze-li je použít účelněji ve vlastní režii.

Toho, kdo mi chce vyčíst egoismus, bych poprosil o objasnění následující záhady. Jak to, že na konci všech kázání o evropském duchu a solidaritě zůstavá těžko vysvětlitelný fakt, že chudší Slovensko musí platit na bohatší Řecko proto, aby přežily německé a francouzské banky? Ano. To jsou národní zájmy v ryzí podobě.

To není nic nového. Národy jdou za svými zájmy. Někdy vedle sebe, někdy proti sobě, někdy společně, ale vždy vlastní cestou. Kvalita zahraniční politiky se nehodnotí podle potlesku z jiných hlavních měst. Když část českých elit tuto tézi, s odkazem na nadřazené evropské hodnoty, odmítá, tak to neznamená, že jí vyvrací. Znamená to jen, že část elit dosti svévolně interpretuje svojí úlohu.

Pokrok proti reakci

Jsem si jistý, že mnohý z přívrženců evropského sjednocení ve skrytu duše pochybuje o tom, zda spolek může fungovat. Ale pak si vzpomene, že nemůže změnit názor, třeba proto, že mu jde o hodnoty a jeho postoj k Evropě se řídí podle pravo-levého schématu; pokrok proti reakcionářům. Je ale spolek, který národy zbavuje sebeurčení, v němž vládnou ti nejmocnější a který odmítá uznat a korigovat vlastní chyby, pokrokový nebo reakcionářský? Za těchto okolností se jakkoliv obratně zdůvodněný hodnotový mysticismus časem stává mystifikací.

Ostatně po celém světě ožívají národy a skomírají mega-instituce. Co když je zastaralé právě evropské spolkování a nikoliv národní zájmy? A není to spíše tak, že v případě EU záleží také méně na hodnotách a více na akceschopnosti organizace? Unie je v krizi a teď jde přece i jí (a dokonce mnohem více než národům) prostě o přežití. Není tedy na čase vyměnit "hodnotově správný" postoj vůči Evropě za postoj racionální? Tím spíše, že racionalismus také patří k evropským hodnotám.

"Obyčejní" lidé jsou ve vztahu k Evropě praktičtější a realističtější než části jejich intelektuálního předvoje. Zdá se mi, že se česká veřejnost od euforie prvních let členství a víry v nadpřirozené schopnosti evropského ducha postupně osvobozuje.

EU zleva nebo zprava

Co z dosavadních úvah plyne pro politické strany? Oranžová nebo modrá: k dispozici mají stejný hospodářský potenciál, stejně málo peněz, stejné sousedy a stejně omezený vliv na globální procesy. A pro všechny platí i jistota, že se o náš blahobyt a bezpečnost nikdo nepostará s takovým zápalem jako my sami; kdekdo však využije naše chyby ve svůj prospěch.

Zahraniční politika proto není prostor pro vyřizování účtů, uspokojování ješitnosti a již vůbec ne pro ideologické hrátky. Politické strany se mohou přít, o co chtějí, ale měly by pochopit, že v otázkách zahraniční politiky je jim jejich domácí konkurent bližší než zahraniční strana stejného politického vyznání jako ony samy.

Všichni politici chtějí moc. Ta je však k mání pouze v páru se zodpovědností za osud deseti milionů lidí. Kvalita politické elity se prokáže v tom, najde-li pro svou zemi "na míru šitou" vlastní cestu k uskutečnění jejich národních zájmů. To vylučuje epochální plány, ideologické eskapády a bezmyšlenkovité odkývání cizích požadavků; vyžaduje to odvahu, pragmatismus, flexibilitu, kreativitu a tvrdohlavost.

Ostatní státy se snaží, abychom jednali v jejich zájmu. Někdy se tomu nemůžeme ubránit, ale zároveň musíme udělat všechno pro to, abychom ustoupili co nejméně a vyrovnali ústupek ziskem jinde. Země jako Švýcarsko, Dánsko nebo Holandsko ukazují, že to jde. Dokonce i od zchudlého Irska se můžeme poučit, že je možné úspěšně bránit národní zájmy, přestože je Dublin odkázán na cizí pomoc.

V jednom se česká politika může poučit i od EU. Opakovaná selhání tohoto neřiditelného giganta ukazují, že národně zaměřená politika je přiměřenější a má větší šance na úspěch. Národní elity mohou na základě společného jazyka a tradic provádět politiku sloužící národním zájmům tak, jak to odpovídá aktuálním potřebám země.

Psáno pro Dnes/kavárna. Redakce Dnes/kavárna pozměnila můj původní titulek na "České národní zájmy dnes".

Převzato z blogu autora s jeho svolením

Autor je nezávislý poradce pro strategické otázky, Hamburk



Přidejte zkušenost se svou porodnicí na eMimino.cz
Přidejte zkušenost se svou porodnicí na eMimino.cz

pomůžete tak jiným maminkám, které mají porod před sebou.

Diskuse


M. Pivoda
14:15
8.3.2012

J. Kanioková
0:48
7.3.2012

J. Hejna
18:40
6.3.2012

J. Ryba
23:40
6.3.2012

B. Rybák
20:20
7.3.2012

V. Venc
16:42
6.3.2012

V. Skalová
16:46
6.3.2012

B. Rybák
20:50
7.3.2012

J. Ryba
14:57
6.3.2012

J. Ryba
15:09
6.3.2012

J. Ryba
15:23
6.3.2012

J. Ryba
15:30
6.3.2012

J. Ryba
15:36
6.3.2012

L. David
16:13
6.3.2012

J. Václavíková
16:27
6.3.2012

P. Fiala
14:03
6.3.2012

J. Boleslav
12:19
6.3.2012

V. Němec
12:15
6.3.2012

J. Kanioková
15:24
6.3.2012

J. Podhradsky
11:12
6.3.2012

Š. Hašek
10:28
6.3.2012

M. Zima
9:27
6.3.2012

V. Kain
10:08
6.3.2012

Š. Hašek
10:26
6.3.2012

J. Boleslav
12:16
6.3.2012

J. Kanioková
9:12
6.3.2012

J. Skála
12:01
6.3.2012

V. Skalová
13:23
6.3.2012

J. Ryba
14:36
6.3.2012

K. Dvořák
15:41
6.3.2012

I. Schlägel
7:53
6.3.2012

V. Hajková
7:30
6.3.2012

P. Lenc
8:18
6.3.2012

J. Ryba
14:38
6.3.2012

R. Gramblička
xxx
6:47
6.3.2012

T. Blecha
7:18
6.3.2012

P. Lenc
8:19
6.3.2012

J. Kanioková
8:21
6.3.2012

J. Schwarz
6:15
6.3.2012

počet příspěvků: 56, poslední 8.3.2012 02:15









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.