Letošní Vánoce zřejmě budou v naší zemi obohaceny o poslední mediální kauzu Státnho fondu životního prostředí. Předesílám, že neznám nikoho z hlavních protagonistů a nemám nic společného s veřejnou zakázkou na vybudování Ústřední čistírny odpadních vod v Praze. Nicméně mě znovu nepřestává fascinovat ten mockrát mediálně zopakovaný scénář pojednávající o absolutních padouších a naopak svatých mužích aspirujících minimálně na blahořečení. Jenže ono nic není černobílé.

Celou kauzu mohu posuzovat jen podle mediálních zpráv a pak také ze svých vlastních zkušeností se SFŽP. Bohužel mám s touto institucí v oblasti zadávání veřejných zakázek několikaleté bohaté zkušenosti.

Na serveru Aktualne.cz jsem se dočetl, že celý problém by měl vězet ve snaze o urychlení vypsání veřejné zakázky na ÚČOV, a to ještě před novelou zákona o veřejných zakázkách. Ta byla účinná od 15. 9. letošního roku. Údajně se tak dělo z důvodu, že novelou zákona byla zakázána účast v zadávacích řízeních firmám s akciemi na majitele.

Chápu, že když si toto přečte nezasvěcený člověk, musí nutně dojít k názoru, že jediným důvodem takové snahy musí být nějaká darebnost. Nemohu sice dokázat, že se v dané věci skutečně nějaká nepravost neskrývá, ale současně se mohu na celou věc podívat i z jiného úhlu.

Novela zákona o veřejných zakázkách účinná od 15. 9. byla novelou mimořádně špatnou. Ačkoliv lze pochválit snahu o zprůhlednění vlastnických struktur uchazečů o veřejné zakázky, předmětná novela tohoto cíle hodlala dosáhnout zcela nesmyslnými a kontraproduktivními prostředky. Byl to prostě takový rychlokvašený populistický produkt vyrobený na předvolební objednávku.

O tom svědčí i to, že jeden z prvních počinů poslanců strany Věci veřejné byla iniciace úpravy tohoto defektního ustanovení zákona. Jen pro úplnost je pak nutné připomenout, že toto ustanovení zákona bylo tak špatné, že řada právníků upozorňovala na hrozící žaloby na stát. A to se ani nezmiňuji o řadě dalších nejasností a nesmyslů, které novela do zadávání veřejných zakázek vnesla a které bohužel zůstávají v platnosti.

Pokud tedy někdo měl zájem na vypsání veřejné zakázky ještě před novelou, pak já osobně tuto snahu považuji spíše za výraz racionálního uvažování než za nějakou nepravost. Já sám bych nepostupoval jinak. Už třeba proto, že bych v souvislosti s novelou musel zadávací podmínky podstatně přepracovat a navíc bych se já i můj klient vystavoval riziku vyplývajícího z nejednoznačného výkladu zákona.

Tuto věc navíc zřejmě komplikoval fakt, že by novou zadávací dokumentaci musel znovu schválit SFŽP. Nevím, v jakých lhůtách schvaloval SFŽP zadávací dokumentaci na ÚČOV, ale moje zkušenost říká, že je to vždy opravdu, ale opravdu na „dlouhé lokte“. V takové situaci dokážu pochopit, že někdo od zadavatele hledal cesty na SFŽP, aby jim řekl: „Probůh, už to konečně schvalte nebo začne platit novela a my budeme s přípravou tendru znovu na začátku.“ To však nepovažuji za výraz korupce, klientelismu a manipulace veřejných zakázek, ale spíše za každodenní realitu střetu s byrokraty. Z této věci můžu mít maximálně pocit, že kdyby pan ředitel SFŽP namísto pobíhání s diktafonem pod sakem dohlédl na řádné fungování svého úřadu, nemuselo k téhle patálii vůbec dojít.

Mimochodem, zcela opomíjený je fakt, proč si SFŽP neustále osobuje právo schvalovat zadávací dokumentace veřejných zakázek předem a ovlivňovat zadávací podmínky. V téhle zemi existuje vícero správců dotačních titulů EU, ale jen málokterý natolik aktivně zasahuje do obsahu zadávacích podmínek. Většina z nich kontroluje správnost procesu zadávacího řízení až na jeho závěru (tedy jeho samotný průběh aktivně neovlivňuje). SFŽP tak vždy činí pod záštitou kouzelných slovíček „transparentnost“ a „nediskriminace“. V téhle zemi když totiž řeknete jakoukoliv pitomost, ale uvedete ji kouzelným zaklínadlem „transparentnost“ a „nediskriminace“, pak se z pitomosti rázem stává svatá věc.

Tihle bojovníci za „transparentnost“ a „nediskriminaci“ pak žadateli o dotaci klidně sdělí, že například tato podmínka minimálního obratu dodavatele veřejné zakázky se musí snížit, protože oni znají „vynikající firmu“, která by na tento obrat nedosáhla, a tudíž by byla diskriminována.

Za zarážející považuji i to, že když na SFŽP v jednom okamžiku předložíte dvě identické zadávací dokumentace k zadání dvou velmi podobných veřejných zakázek, pak obvykle ke každé z nich obdržíte diametrálně odlišné připomínky. Ovšem vždy striktně a arogantně zaštítěno zaklínadlem „transparentnost“ a „nediskriminace“.

Tato kouzelná slůvka pak SFŽP dovádí až do málo uvěřitelných absurdit. Před nedávnem mi ze SFŽP přišla připomínka k jednomu finančnímu ukazateli. Prý se musí coby diskriminační vypustit. Nechápavě jsem se dotázal, co je na zcela standardním finančním ukazateli diskriminačního, když se o něm učí již studenti ve škole. Dotyčný úředník mi následně sdělil, že on možná ani diskriminační není, nicméně on těmhle věcem nerozumí, a proto bude nejlépe, když v těch zadávacích podmínkách vůbec nebude. Když totiž řeknete „nevím“, vypadáte jakou hlupák. Ale když řeknete ve stejné věci „diskriminace!“, rázem se z hlupáka stává bojovník proti korupci.

A takto bych mohl pokračovat ještě dlouho. Zážitků se SFŽP mám opravdu bohatou zásobu. Současně je potřeba říci, že pan ředitel Michálek s touto praxí neudělal vůbec nic. Pokud jsem se za jeho působení setkával s podobnými věcmi, pak jen stěží mohu uvěřit pohádce o čestném a spravedlivém muži na správném místě. I kdyby to snad on sám myslel dobře, nic to nemění na tom, že SFŽP pod jeho vedením fungoval špatně. A chápu, že řada příjemců hledala cesty, jak své projekty i přes špatné fungování SFŽP realizovat. Proto onu mediální pohádku musím brát hodně s rezervou.