Mluvčí ministerstva obrany se distancoval od minometné zakázky slovy, že na ministerstvu o aktivitách náměstka Kopřivy nikdo nevěděl.

Důkazem mělo být, že nákup minometů nebyl součástí žádné vyzbrojovací koncepce. Šlo tedy o soukromou iniciativu jednoho člověka a zbytek ministerstva je mimo jakékoli podezření.

Na takové vysvětlení reagoval stínový ministr obrany za ČSSD Petr Hulínský upozorněním, že ministerský mluvčí nerozumí tomu, o čem mluví. Ve státních úřadech přece existuje praxe, že se nejdříve domluví nějaký kšeft a koncepce pak vznikají podle takto domluvených obchodů.

Hulínský pracuje dlouhá léta na pražském magistrátě, zná tedy dobře veřejnou správu a není žádným bezhlavým kritikem. Za pravdu takovému výkladu nakonec dává kariéra hlavní postavy minometné aféry. Jaroslav Kopřiva byl osm let náměstkem ministra vnitra a po tříleté přestávce pracoval sedm let ve funkci náměstka na obraně. Nepochybně dobře věděl, jak to chodí, a nepouštěl se do akce, která by nebyla relativně bezpečná.

Stojí tedy za to domyslet Hulínského poznámku. O veřejných investicích rozhodují především ministerstva, případně kraje a radnice. Přitom neuvažují o tom, za jakým účelem peníze daňových poplatníků co nejlépe využít. V první řadě jde o to, utratit co nejvíc. Tím se otevírá prostor pro druhý, rozhodující krok: dosáhnout u dodávky služeb, staveb či přístrojů co největší marže.

Klíčovým nástrojem pro zvýšení marže jsou obchodníci. Ministr obrany Alexandr Vondra se pozastavil nad tím, proč musí armáda nakupovat zbraně u zprostředkujících firem a proč si je nekoupí rovnou u výrobce. Ovšem zprostředkovatel je nezbytný pro vytvoření co největších marží. Fungují ve všech oblastech státních zakázek, i když si to žádný předpis nevynucuje. Přístroje do nemocnic dodávají takzvané kompletátorské firmy, které přebírají přístroje od výrobců respektive jejich obchodních zastoupení v České republice. Výnos zprostředkovatele může být až stoprocentní, jak svědčí příklad kybernetického nože pro ostravskou fakultní nemocnici.

Při dopravních stavbách fungují čtyři velké dodavatelské firmy rovněž jako zprostředkovatelé, protože značnou část konkrétní stavby předají subdodavatelům, kteří staví za menší peníze.

Co se pak stane s marží, která může dosáhnout třeba sta procent, je otázkou pro protikorupční policii. Třeba si celý výnos nechá dodavatelská firma a odvede jako zisk svým zpravidla zahraničním vlastníkům, anebo část výnosu obdrží státní úředník či politik, který zdárný, či spíše nezdárný průběh zakázky zajistil.

Hulínský prostě upozornil na systémovou chybu, která znehodnocuje veřejné investice ještě dřív, než se uskuteční. Přitom nejde jenom o to, že jsou vinou vyšší marže předražené. Z větší části nepřinesou společnosti ani žádný užitek.

Zdůvodnění pro zakázky se vždycky najde. U zbraní se dá například vždycky říct, že je potřebují naši hoši v Afghánistánu. Nákup lékařských přístrojů zachraňuje životy pacientů, to je přece jasné. A každý projekt dálnice okamžitě získá silnou regionální lobby, která chce moderní silnicí spojit právě ta města, kdy bydlí její zástupci.

Může se pak stát, že se zbraně ani lékařské přístroje nevyužijí. Jak svědčí příklad D47, nová dálnice se nedokončí a ještě zhorší dopravní situaci, protože přivede auta do městských ulic, konkrétně v Bohumíně a Ostravě. Některé veřejné zakázky jsou tedy nejen předražené nebo zbytečné, ae dokonce škodlivé.

Ministr Vondra a podle svých prohlášení také celá vláda chtějí proti této systémové chybě zasáhnout. Opravdu je načase. Existuje řada dokladů, že systémová chyba se pomalu stává systémem. Tím se myslí, že trvalý nárok na veřejné zakázky v některém oboru získá pouze jedna firma, anebo malý kartel. Stát bude muset monopol trpět, protože nikdo jiný už nebude schopen zajistit důležitou veřejnou službu.

Průkopníkem takového přístupu je společnost ČEZ. Vyrábí elektřinu za monopolní ceny, jejíž horní hranici určuje cena elektřiny z německých uhelných elektráren. Odběratel je předem jasný, protože ČEZ má také distribuční společnost, která s příslušnou marží předá elektřinu odběratelům. Stát trvá na tom, že ČEZ udrží svůj monopol, protože z firmy získává část zisku. Peníze mohou politici využít pro další zakázky.

Obdobný model se zavádí na železnici a prostřednictvím velké ekologické zakázky při zpracování odpadů. I když se hovoří o tom, že jde především o veřejnou službu, smyslem je zajistit marži dodavatelům. Na této marži se případně podílejí ti, kdo o zakázkách rozhodují.

Nejde o nic, co by odporovalo nepsaným pravidlům kapitalismu. Společnost může docela dobře fungovat i s modelem, který stahuje většinu bohatství do několika nejsilnějších korporací. Lidem nakonec stejně nezbude nic jiného, než chodit do práce a bohatství některých dál rozmnožovat přes převodová kola státní správy. Jde však o to, jestli s tímto modelem většina populace souhlasí.

Úkol změnit výhybku může být testem pro současnou vládu. Vyzkouší se tím ovšem také politická vyspělost celé české společnosti.