Evropské finance drtí dvě rizika: hrozba krachu největší německé banky a záporné sazby

Mysleli jste si, že evropská finanční krize byla způsobena hlavně rozpočtovou nezodpovědností Řecka? Věřili jste, že tato krize už jen doznívá? Domnívali jste se, že centrální bankéři mají situaci pod kontrolou? Mýlili jste se ve všech třech bodech.

Poslední záříjové pondělí akcie Deutsche Bank spadly na historické minimum. Od svého maxima v květnu 2007 ztratily 93 procent své hodnoty. Dlouhodobou příčinou poklesu je špatný management této největší německé finanční instituce. To mimochodem vyvrací tradiční pověry o Německu jakožto finančně gramotné zemi. Bezprostřední příčinou posledního propadu pak byla zpráva, že Angela Merkelová odmítá zachraňovat krachující banku z prostředků daňových poplatníků.

To se zdá být v pořádku: proč by stát měl za nezodpovědné chování soukromé banky platit veřejnými prostředky, že? Ať banka zkrachuje a situace se vyčistí. Jenomže to není tak snadné. Tvrdý krach největší banky v zemi si nelze představit bez adekvátně tvrdé hospodářské krize. Když se něco podobného stalo v Německu naposledy, psal se rok 1931 a všichni víme, kdo přišel k moci o dva roky později. Brutálně přímočaré řešení krachem by bylo procesem, který by jistě bylo zajímavé sledovat z bezpečné vzdálenosti, ale nechtěli byste jej prožít na vlastní kůži.

Německý střádal není ruský oligarcha

Vzniká hypotéza, že kancléřka bude prosazovat tzv. bail-in, tedy sanaci banky z prostředků klientů. Vkladatelům se strhne část peněz z účtu a hurá, díra zaplacena. Kyperská bankovní krize byla vyřešena tímto způsobem. Namísto daňových poplatníků zaplakali vkladatelé, mnozí z nichž byli bohatí cizinci. Ruští oligarchové jistě nebyli potěšeni, ale nemohli nic dělat.

Ale nemohl by bail-in v Německu znamenat masový odliv hotovosti z účtů jiných německých bank? Německý střádal je přece jen jiný tvor než ruský oligarcha. Kdyby se shánčliví Němci postavili do front před bankovní pobočky, aby si z čistě preventivních důvodů vybrali své peníze, znamenalo by to eskalaci problému do těžko představitelných rozměrů.

Existuje kromě Deutsche Bank ještě jiná hrozba evropské finanční stabilitě? Ano: záporné úrokové sazby.

Centrální bankéři v některých zemích se uchylují k záporným sazbám jako poslednímu možnému prostředku pro povzbuzení chřadnoucích ekonomik. Slibují si od nich, že přinutí veřejnost méně spořit a více utrácet, což má rozhýbat kola hospodářství. Až lidé začnou více utrácet, bude zase dobře. Tvrdí teorie.

Jenomže ve skutečnosti lidé v prostředí nulových nebo záporných sazeb více spoří a méně utrácejí. Deník The Wall Street Journal cituje Heike Hofmannovou, zelinářku z německého městečka Korschenbroich: „Musím nyní více šetřit, abych měla rezervu na penzi.“

Podobně jako zelinářka Hofmannová (54 let) uvažuje většina normálních dospělých lidí. Míra úspor v zemích se zápornými úroky proto roste, namísto aby klesala, jak očekávají centrální bankéři. Také penzijní fondy mají problémy. Henrik Larsen, investiční ředitel penzijního fondu dánských státních zaměstnanců Sampension, uvádí, že výnosy portfolia poklesly na 0,2 procenta ročně. K zabezpečení stability fondu je však třeba nejméně 3,5 procenta průměrných ročních výnosů, uvádí Larsen pro The Wall Street Journal. Podobná čísla by mohli uvést i jiní manažeři penzijních fondů z jiných zemí.

Pro dobro společnosti

Praktický význam těchto zkušeností je zřejmý všem kromě centrálních bankéřů a teoretických ekonomů. Ti se diví, proč záporné úrokové sazby nepřinesly hospodářské oživení. Převládá názor, že centrální banky nebyly schopny vysvětlit tento velemoudrý krok tupé veřejnosti, která nechápe, že je to jen pro její dobro. Jenomže když výnosy penzijních fondů spadnou z několika procent ročně prakticky na nulu, i velmi inteligentní člověk dost těžko chápe výhody této situace. Údajné výhody jsou totiž viditelné jen v rámci ekonomických modelů centrálních bank. Modelů, o nichž je známo, že nikdy ve skutečnosti nefungovaly, což lze doložit na číslech.

Pokud politika záporných úrokových sazeb povede ke krizi penzijních fondů nebo k další bankovní krizi, bude nutné do učebnic financí dopsat další kapitolu. Centrální bankéři jsou však mezitím zaujati sledováním inflačního cíle podobně jako koťata sledováním červené tečky promítané laserovým ukazovátkem. Nezajímá je nic jiného a nedají pokoj, dokud imaginární tečku inflačního cíle nechytí.

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

LN, 1.10.2016

Nová ústava.cz