● Získal jsem přesný přehled zemí tzv. daňových rájů, patří k nim (abecedně): Bahamy, Belize, Bermudy, Britské Panenské ostrovy, Kajmanské ostrovy, Kypr, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Nizozemí i Nizozemské Antily, Panama, Seychelská republika, také Spojené státy americké. K nejatraktivnějším zemím přibylo v poslední době též Monako.

● Byl jsem upozorněn na přesný počet českých firem s vlastníkem z daňového ráje. Podle České kapitálové informační agentury jde o 11 424 českých firem s vlastníkem z daňového ráje (před pěti lety to bylo 7334 firem). Ovšem statistiky představují jen špičku ledovce, neboť tento typ informací čerpá agentura výhradně z veřejně dostupných zdrojů. Sleduje jen přímou vazbu mezi vlastníkem a ovládaným subjektem, zatímco podnikatelé, aby skryli skutečné vlastníky a vytvářeli dojem „serióznosti“, stále častěji jsou tvůrci složitějších a méně přehledných struktur. Podle renomovaných ekonomů je 80 % bohatství naší země ovládáno zahraničními či mezinárodními monopoly.

● Jiný významný údaj z věrohodného zdroje: Na českém trhu je téměř 17 000 multimilionářů, jejichž majetek určený k investování přesahuje u každého z nich 10 miliónů korun. Největší skupinu tvoří majitelé společností (35 %) a tzv. OSVČ – osoby samostatně výdělečné činné (24 %). Polovina z nich využívá služeb privátního bankovnictví, jehož největším lídrem je soukromá banka, která má na tomto trhu 30 % podíl jak klientů, tak peněz ve správě.

● Co nás může uklidnit, ale také znepokojit, je zjištění, že velcí mezinárodní hráči se zaměřují dnes více na Asii, kde bude počet bohatých lidí narůstat nejrychlejším tempem (odhaduje se 38 % ročně!), pro Severní Ameriku se odhady expertů pohybují okolo 14 % ročně, zatímco v Evropě to budou pouhá 4 %.

● Pouze 16 (šestnáct) subjektů jen v posledních třech letech inkasovalo z veřejných rozpočtů u nás osmnáct miliard korun. Nejúspěšnější firmy s akciemi na majitele, které v Česku vyhrávají veřejné zakázky, odhalil vůbec první žebříček, který ve spolupráci s redakcí Hospodářských novin vypracovala protikorupční platforma...

Neuvádím přečetné další ohlasy, které se týkají korupcí prolezlého prostředí naší země. Jejich aféry jsou na běžícím pásu, mnohé z nich vyšuměly, jiné jsou zametány pod koberec. Před volbami vyhlašovaný boj proti korupci se naší vládě zatím „jaksi“ nedaří, jak se o tom nejen na těchto stránkách neustále píše.

Do rukou se mi dále dostala rovněž čerstvá knižní novinka makroekonoma Miloše Picka (*1926) Stát blahobytu nebo kapitalismus? (vydalo Nakladatelství Grimmus, 216 stran). Je určitým „průlomem do pečlivě udržované nevědomosti“, jak uvádí v jejím doslovu historik a sociolog Jan Keller (*1955). Dočítám se skutečnosti, jichž jsme byli svědky a nad nimiž se vedou neustále diskuse bez dostatečných analýz. Doporučil bych knihu všem těm, kteří ve svých ohlasech na zcela mírný veskrze informativní můj komentář reagovali velice odmítavě.

Autor celkem v 18 kapitolách popisuje důsledky strategie transformace našeho hospodářství v začátku 90. let, jak již v samotných základech Klausových rozhodnutí docházelo k výprodeji našeho národního bohatství, často hluboko po cenou. Naše průmyslové závody se většinou staly montážními dílnami s neprůhlednými majetkovými vztahy, takže toto podhoubí bylo ideální pro „tunelování“ a je nadále příhodné pro současnou korupci. Miloš Pick není generálem po bitvě, po listopadu 1989 působil jako poradce některých ekonomických představitelů československých a později českých vlád, mj. v týmu místopředsedy vlády Františka Vlasáka pro alternativní strategii ekonomické reformy, která nakonec v souboji s Klausovou šokovou transformací neuspěla.

Má za sebou kromě jiného účast v protinacistickém odboji (včetně pobytu v koncentračním táboře) nebo podíl na zavádění pětidenního pracovního týdne v šedesátých letech. Stále neúnavně publikuje a je jedním z nejerudovanějších kritiků polistopadového společenského vývoje. V nakladatelství Doplněk mu vyšla kniha vzpomínek Naděje se vzdát neumím (psal jsem zde o ní 13. 7. 2010 ) a ve své nové knize se opět zabývá nadějí, když píše o překonávání hrozeb globální finanční a ekonomické krize a charakterizuje tak celkovou krizi kapitalismu: „Naděje na svobodu, jakou svět nepoznal – svobodu nejen politickou, ale i osvobození od sociálních strádání. Naděje, že si viditelná ruka státu podá ruku s neviditelnou rukou trhu. Naděje, které dnes nabývají podoby sociálně znalostního státu při mírovém soužití rodícího se vícepolárního světa. Není to jen otázka blahobytu či chudoby, ale i svobody a nesvobody a možná i bytí či nebytí.“

Jde vesměs o některé již dříve publikované statě, ale jejich názvy leccos napovídají: Cesta ke směnitelnosti, Kuponová privatizace, nebo bleší trh století? Kuponovku má v rukou 500 rodin, Zopakuje naše hospodářství znovu „léčbu“ roku 1991? Zbytečné selhání transformace české ekonomiky, Do třetího tisíciletí třetí cestou, Pověry o sociálním státu v éře globalizace, Modernizace, nebo privatizace sociálního státu?, Globální důsledky čínských hospodářských reforem, Pražské jaro versus devadesátá léta, Globální krize a společnost svobody a posléze Globální krize a sociální stát.

Epilog ke knize nazval jeho autor Jan Keller Kronikou promarněných šancí. Oceňuje prognostický náboj Pickových úvah, řadí je k předvídavým analýzám typu amerického politologa a ekonoma Roberta Bernarda Reicha (*1946) či Francouze Loica Wacquanta (*1960), rovněž profesora na amerických univerzitách. Z jeho odhadů lze odvodit, že ročně přichází naše republika o částku ve výši 5 % hrubého domácího produktu kvůli odlivu dividend do ciziny, jež jsou důsledkem snižování míry zdanění zisku zahraničních firem a akcionářů. „Na úzkém propojení neviditelné ruky trhu s viditelnou rukou státu (navrhovanou Pickem, jak rovněž uvádí Jan Keller) by stát neprodělával, nemusel by subvencovat ekonomicky vyspělejší země šestinou domácího produktu, jež jim fakticky odevzdává jako tribut za to, že jsou ochotny s námi obchodovat za naše nízké ceny…“

Než se do mě zase někteří čtenáři pustí s takovou vervou jako posledně, měli by si napřed Pickovu knihu přečíst, aby mohli kvalifikovaně také argumentovat.