26.7.2016 | Svátek má Anna






EKONOMIKA: Platy státních šéfů

14.7.2014

aneb Za hodně peněz málo muziky

Jedním z nejúzkostlivěji střežených ekonomických tajemství v ČR jsou platy šéfů státních firem. Jejich výši se zatím nepodařilo zjistit ani vládě. Když se o to nedávno pokusila, nezjistila dokonce ani to, nakolik ministerstva, pod která státní podniky spadají, dodržují zásady odměňování státních manažerů, které vláda zavedla již v roce 2010.

Skutečnou výši odměn státních manažerů se tak čas od času podaří odhalit spíše náhodou. Tak tomu bylo i letos při výměně nepříliš výkonného šéfa Českých drah. Ukázalo se, že jeho roční plat představoval šest milionů korun, přičemž jeho smlouva obsahovala doložku zajišťující mu při odchodu nárok ve výši dalšího ročního platu, a to bez ohledu na dobu ve funkci strávenou.

Důvod, proč je výše platů státních manažerů utajována, je zřejmý. Jejich výši totiž nelze žádným ekonomickým ani jiným způsobem zdůvodnit. Nesmyslné jsou však i vládou schválené zásady, kterými by se ministerstva při odměňování manažerů ve státních firmách měla řídit. Jejich hlavním doporučením totiž je, že plat, který si tito manažeři zaslouží, mají stanovit odborní konzultanti na základě „tržních“ srovnání.

Iluze manažerského trhu
O způsobu, jakým jsou tato (utajená) doporučení vytvářena, si nelze dělat iluze. Hlavní skutečností, která je předem devalvuje, však je, že platy vysokých manažerů ve skutečnosti žádný trh (nikde na světě) neurčuje.

I v soukromém sektoru platí, že výběr i platy špičkových manažerů nejsou (na rozdíl od odměn špičkových talentů v jiných oblastech, například umění či sportu) výsledkem trhu, ale rozhodnutí určitých orgánů či komisí. Trh, na kterém by se službami vrcholových manažerů čile obchodovalo (a na němž by vládla na straně nabídky i poptávky plná konkurence), totiž nikde neexistuje. Americký ekonom Galbraith již před desetiletími prohlásil, že odměny špičkových manažerů nejsou ničím jiným než jejich „vřelým osobním gestem“ vůči sobě samým. Excesům v odměňování státních manažerů nedokážou zabránit ani dozorčí rady, často z toho důvodu, že odměny jejich členů bývají naopak stanoveny šéfy, které tyto rady jmenují.

Častým argumentem ve prospěch vysokých platů špičkových státních (i jiných) manažerů je představa, že schopné kandidáty by se za nižší plat získat nepodařilo. Tuto domněnku však dozorčí orgány firem v praxi ověřují jen velmi zřídka. Historie přitom ukazuje, že ani vysoké platy manažerů nedokážou zabránit jejich zcela zásadním řídícím selháním.

Svou roli při stanovení výše manažerských platů sehrává i okolnost, že kvalitu vrcholových manažerů (a často ani výsledky jejich práce) nejsou dozorčí orgány schopny objektivně posoudit. Orgány, které jako „kupující“ nedokážou skutečnou kvalitu nabízených manažerských služeb rozpoznat, se proto při svém rozhodování opírají mnohdy o výši platu, který manažer žádá. Mylně se totiž domnívají, že vyšší požadovaný plat je známkou vyšší kvality. Kandidáti na tato místa však o tom vědí. Chtějí-li naznačit, že jejich služby jsou kvalitní, zvýší požadovanou cenu. Vztah ceny a kvality na takovémto „trhu“ je tak nutně deformovaný. Ve skutečnosti může být velmi volný nebo vůbec žádný.

Jednoduché řešení
Pokud by stát chtěl na platech svých manažerů skutečně ušetřit a navíc, což je daleko podstatnější, i zvýšit pravděpodobnost jejich skutečných kvalit, měl by postupovat stejným způsobem, jaký je běžný při obsazování nižších manažerských míst. Měl by je veřejně inzerovat, a to za podstatně nižší platy.

Existují pro to dva vzájemně spjaté důvody. Za prvé, talent či schopnosti potřebné pro vrcholové řízení organizace, jakkoli vysoké, nejsou diametrálně odlišné od schopnosti osob zastávajících řadu jiných důležitých pozic. Místo na vrcholu významné organizace by velmi pravděpodobně přilákalo řadu kvalifikovaných uchazečů, kteří dnes ve svých firmách zastávají řídící pozici na druhé či třetí manažerské úrovni, a to i v případech, kdy by nabízený plat byl nižší než jejich současný. Důvodem je prestiž a možnost zanechat při řízení významné organizace svou osobní stopu.

S tím souvisí druhý důvod. Kandidáti, které by se měl stát snažit na své důležité manažerské posty získat, by měli být přitahováni spíše významem místa a snahou zlepšit chod dané organizace než finanční odměnou. Uchazeči, jejichž hlavní motivací je možnost pořídit si druhý soukromý tryskáč (a kteří vysokou finanční odměnu potřebují mnohdy hlavně proto, aby si dokázali, že jsou tak důležití, jak si sami myslí), mohou být (možná) cenní v soukromém sektoru. Pro špičkové posty veřejného sektoru, jehož kontrola je zpravidla slabší a výsledky většinou obtížněji bezprostředně měřitelné, však většinou nejsou těmi nejlepšími kandidáty.

Stejný princip platí konec konců i při obsazování těch nejdůležitějších státních pozic, a to ve většině zemí civilizovaného světa. Platy premiérů, šéfů centrálních bank (či dokonce plat papeže) jsou tradičně nižší než odměny na místech vyššího managementu v soukromém byznysu. To však nic nemění na tom, že o ně usilovně soutěží i velmi talentovaní kandidáti. Nejsou-li tato místo občas vhodně obsazena, nelze to většinou přičítat „nízké“ odměně jejich držitelů.

Vysoké odměny státních šéfů přitom s sebou nesou i další problém. Vytvářejí jim podmínky, které je izolují od „normálního“ světa a brání jim pochopit, jaké reakce jejich požitky v jejich organizacích i mimo ně vyvolávají.

Autor je je ředitelem a spolumajitelem poradenské společnosti Consilium Group s.r.o.

Ústava práva a právní vědy



Diskuse


počet příspěvků: 5, poslední 14.7.2014 03:05









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.