24.6.2016 | Svátek má Jan






EKONOMIKA: Čtyři proklatě drahé omyly

6.11.2014

Navzdory všem žábám na prameni jsme za uplynulých 25 let snížili například hospodářský náskok Rakouska na třetinu. Byla to však éra velkých chyb

Mohla se česká ekonomika po listopadových událostech vyvíjet výrazně lépe? Mohly dnes české mzdy být například na polovině rakouské úrovně anebo ještě výše? Nezahodili jsme po roce 1989 některé šance, například stát se finančním centrem střední Evropy?

Hodláme-li bilancovat 25 let po sametové revoluci, je třeba podívat se hlouběji do historie. V roce 1910 mělo tehdejší České království o pět procent vyšší hrubý domácí produkt na hlavu než země odpovídající současnému Rakousku. Započítáme-li i chudší Moravu a Slezsko, rozdíl činil pouhá tři procenta ve prospěch Rakouska. Zde je třeba uvědomit si, že nejbohatší region – Dolní Rakousko – zahrnoval Vídeň, kde se utrácela většina daní vybraných i v Českém království.

Tato čísla uvádí Max-Stephan Schulze z London School of Economics ve své práci z roku 2007 věnované regionálním ekonomickým rozdílům v rakousko-uherské monarchii. A podle výzkumů ekonoma Anguse Maddisona mělo Československo v roce 1948 o dvanáct procent vyšší HDP na hlavu než Rakousko. Ačkoli jsou historické odhady HDP ještě nepřesnější než moderní publikované hodnoty této veličiny, ekonomové se shodují: české země a Rakousko na tom byly před nástupem komunismu ekonomicky zhruba stejně.

Uplynulo 41 let a hodně se změnilo. Těsně před pádem reálného socialismu dosahovala průměrná mzda v Československu hodnoty 3170 Kčs hrubého. Ve stejné době v Rakousku činila průměrná mzda zhruba 13 500 šilinků, což při černém kurzu 3,50 Kčs za šilink odpovídalo neuvěřitelné sumě 47 250 korun československých.

Samozřejmě že k posouzení životní úrovně je třeba počítat i s cenovou úrovní, ale pro účely ekonomické síly či slabosti země mají nominální mzdy významnou vypovídající schopnost. Nejde o umělé, hypotetické konstrukce ekonomických teoretiků, ale o skutečné peníze, které lidé dostávají každý měsíc v hotovosti.

České mzdy tedy byly v roce 1989 asi na jedné patnáctině rakouské úrovně. V současnosti je průměrná česká mzda téměř přesně na jedné třetině průměrné mzdy v Rakousku. Tato čísla odpovídají bezmála hospodářskému zázraku, a to i když uvážíme růst cen doprovázející růst mezd. (Podle statistik ze serveru Numbeo.com je rakouská cenová úroveň zhruba o 55 procent vyšší než česká.)

Nabízejí se otázky: mohla se česká ekonomika vyvíjet výrazně lépe? Mohly dnes české mzdy být například na polovině úrovně Rakouska anebo ještě výše? Nezahodili jsme po roce 1989 některé šance, například stát se finančním centrem střední Evropy?

Odpovědi zní: ano, česká ekonomika na tom mohla být výrazně lépe; české mzdy mohly být na úrovni mnohem bližší Rakousku nebo Německu; a ano, zahodili jsme několik velkých šancí a udělali mnoho hloupých chyb. Zcela zbytečně.

Omyl č. 1: Jak nám ústavní právníci zachránili komunistickou stranu

Kdyby volby mohly skutečně něco změnit, dávno by je zakázali, tvrdí jeden bonmot. Mohli bychom se mu i zasmát. Jenomže to není tak docela bonmot.

Jednoho předjarního dne roku 1990 vystupuje na obrazovce Československé televize JUDr. Zdeněk Jičínský, místopředseda Federálního shromáždění kooptovaný za Občanské fórum, a oznamuje národu, že toužebně očekávané volby se budou odehrávat na bázi poměrného stranického systému. Veřejnost, stále ještě radostně opilá čerstvě nabytou svobodou, si ani nevšímá, že této nové svobodě nenápadně, avšak účinně přistřihli křídla. Všichni se těší, až demokraticky vyjeví své voličské preference, a nikoho nenapadá klást nepříjemné otázky.

Například proč musíme kopírovat politický systém z první republiky, která trpěla permanentní vládní krizí. Stejně jako první italská republika (1945–1993) anebo Francie před de Gaullovou změnou ústavy. Všechny tyto státy měly velmi podobný volební systém. Stejný systém nutně vede ke stejným výsledkům, bez ohledu na personální obsazení kandidátních listin a dobré či špatné vlastnosti politiků.

Zdaleka nejdůležitější polistopadové rozhodnutí je přijato za zavřenými dveřmi, bez jakékoli veřejné diskuse nebo odborné oponentury. Mocenský monopol jedné strany je sice zrušen, jeho místo však ihned zaujímá oligopol několika málo stran.

Samozřejmě že oligopol je stále mnohem lepší než monopol. Svoboda volby je ale podstatně omezena. Občané, kteří jdou v květnu 1990 k „demokratickým“ volbám, jsou nicméně nadšeni možností vybírat si z takového množství politických stran. Proto příliš neřeší fakt, že nejdůležitější volbu udělal už někdo před nimi: výběr kandidátů na volitelná místa. Toto klíčové rozhodnutí zůstává v moci výborů politických stran.

Hlavní mocenskou osou se od roku 1990 stává vztah mezi poslancem a vedením jeho strany. Zemi od té doby vládnou strany a vláda, v tomto pořadí. Strany jsou primární, vláda je odvozená. Od těch časů se rovněž datují jevy jako permanentní vyjednávání o koalicích, vydírání menšími stranami, volební paty, přeběhlíci. Že poměrný volební systém neuvěřitelně nahrává korupci ve velkém měřítku, je další významný vedlejší jev.

Toto však tvůrci českého politického systému patrně neměli v úmyslu. Proč tedy přijali uspořádání, o němž se vědělo, že je systémově vadné? Jedna teorie tvrdí, že primárním cílem polistopadových politických architektů bylo zachránit komunistickou stranu. Svědectví politika, který byl u toho:

„Já jsem chtěl většinový systém již v roce 1990 v Občanském fóru. Mimochodem, do roku 1989 byl u nás volební systém jednomandátový většinový. Šlo jej kompletně převzít a jen umožnit volbu z více kandidátů. Petr Pithart, Pavel Rychetský a Zdeněk Jičínský ale prosadili systém poměrný. Důvod byl ten, že na tom byli dohodnuti s KSČ, kterou se tak podařilo zachránit. Ve většinovém systému by KSČ dopadla jako komunisti v Polsku. Takže volba poměrného systému u nás ani jinde nebyla věcí žádné náhody, ale vědomého rozhodnutí.“ (Autorem těchto slov je Hynek Fajmon. Citát je uveden s jeho souhlasem.)

Pithart, Rychetský a Jičínský, kteří stáli u kořene chronické politické nestability, převzali poměrný volební systém z první republiky. Ta jej používala hlavně proto, aby byla omezena politická síla sudetských Němců a slovenských Maďarů. Poměrný systém totiž diskriminuje regionální strany a hnutí. Uvedená trojice zabudovala do systému ještě pětiprocentní klauzuli, která účinně potlačuje nové politické síly a chrání oligopol zavedených stran.

Škoda způsobená zavedením v principu chybného volebního systému sahá mnohem dále než jen ke konzervaci komunistické strany. Permanentní politická nestabilita, vliv kmotrů, absence přímé odpovědnosti poslanců vůči voličům – to vše jsou důsledky osudového rozhodnutí z předjaří roku 1990. Mimochodem, Václav Havel byl tehdy pro většinový systém. Jeho názor ale neprošel.

Omyl č. 2: Ekonomický model s prošlou záruční lhůtou

Václav Klaus a jeho tým se již od listopadu prezentovali jako přesvědčení zastánci tržní ekonomiky bez přívlastků. Odhlédneme-li od gramatického paradoxu („bez přívlastku“ je samo o sobě přívlastek neshodný), nebyla to tak úplně přesně pravda. Klaus byl od samého počátku poměrně krotký reformátor, jehož politika přibližně odpovídala sociální demokracii v západní Evropě. Šlo o myšlenky, které byly moderní naposledy v roce 1975. (Což bylo ovšem stále lepší než konkurenční návrhy Miloše Zemana, které byly moderní naposledy v roce 1945.)

Zajisté, v českých poměrech byla i toto revoluční změna v myšlení. Klausova hospodářská politika byla alespoň v počátku v základních rysech správná. Vezměme si například liberalizaci maloobchodních cen, která proběhla od začátku roku 1991. Ta byla jednoznačně správnější než postupný přechod na nové ceny, který navrhovali Klausovi odpůrci.

Z dnešního pohledu nelze ani namítat nic zásadního proti rozhodnutí fixovat kurz koruny vůči západním měnám podle „veksláckých“ kurzů. Byť dolar za 28 Kčs vypadal jako potupně podhodnocený kurz, odpovídal tehdejšímu stavu československého hospodářství a zoufale nedostatečné konkurenceschopnosti.

Co Klausovi naopak vyčítat lze, je postoj k podnikatelskému prostředí. Začněme u daní z příjmu. Porevoluční vláda zavedla daň z podnikových příjmů ve výši 55 procent – sazba, která dnes působí jako šílené číslo. Ve své době nebyla ve srovnání s vyspělým Západem 55procentní daň extrémně vysoká, ale již v roce 1990 bylo zřejmé, že západní Evropa nejde správným směrem. Model evropského „státu blahobytu“, zavedený zhruba v polovině 70. let, byl již tehdy zřetelně problematický. Chronicky vysoká nezaměstnanost, stále klesající hodnoty hospodářského růstu, tlaky na veřejné rozpočty vzhledem k neustále bobtnajícím sociálním výdajům – všechny tyto neduhy byly již v roce 1990 jasně čitelné.

Místo toho, aby se tehdejší československá vláda inspirovala německým hospodářským zázrakem 50. a 60. let, vzala si za vzor spíše období po zázraku. Tedy éru typickou štědrostí sociálního státu, vysokými daněmi a poměrně mocnou byrokracií. Malá ilustrace: nikdo nikdy nevysvětlil, proč jsou nutné živnostenské listy. A přece tento relikt z období Rakousko-Uherska vláda v první polovině 90 .let znovu zavedla. Naprosto zbytečně, neboť jsou prosperující státy, které živnostenské listy nemají. Klausův následník Miloš Zeman pak koncem 90. let ještě přitvrdil. Ze založení jednoduché společnosti s ručením omezeným se stala pro začínající podnikatele noční můra.

Možná ještě větším problémem než byrokracie byla vysoká daňová zátěž. Někdy během let 1993 až 1994 se lidé začali ptát, kde je ten slibovaný hospodářský růst a proč jsme si utahovali opasky. Daň z podnikových příjmů byla tou dobou sice již o poznání nižší (42 procent), ale ekonomika se stále nechtěla vzepnout k větším výkonům. To se sice podařilo v letech 1995 a 1996, ale šlo o Pyrrhovo vítězství: růst založený na nezdravém růstu bankovních úvěrů podnikům, které nemohly splácet. Nebo nechtěly.

Takzvaný bankovní socialismus byl sice problém, ale ne největší. Přijetí tehdy již zastaralého modelu všemocného a také patřičně drahého sociálního státu začátkem 90. let (včetně dlouho držené protitržní regulace nájemného) způsobilo mnohem větší škody s dlouhodobým dopadem. Vysoké daně zpomalily příliv investic a tvorbu domácího kapitálu. Kroky pozdějších vlád, například Zemanovy, zejména selektivní dotace zahraničním investorům, sice měly povrchně příznivý dopad na HDP, ovšem na úkor domácího kapitálu a struktury ekonomiky.

Omyl č. 3: Domácí kutilové konstruují finanční systém

Nejvíce kritizovaný Klausův krok – kuponová privatizace – nebyl v jádru špatný. Problémem byly spíše některé detaily provedení, v nichž se skrýval ďábel. Docela podstatné detaily. Například triviální skutečnost, že ovládnutí 51 procent akcií (někdy i menšího podílu) dávalo majoritním akcionářům fakticky právo legálně zabavit majetek zbývajících akcionářů postiženého podniku.

Další přehlédnutou triviální skutečností byla naprostá neexistence kontroly nad hospodařením firem. Vzniklo prostředí, kde bylo možné z privatizovaných podniků vytunelovat majetek buď zcela legálně, anebo ilegálně, avšak v prostředí, kde se uplatňuje právní doktrína „dokažte, že se jednalo o zlý úmysl, a nikoli jen o špatné hospodaření; dokažte, že zbohatnutí podnikatele při současném krachu podniku není jen pouhá náhoda“.

Český akciový trh v 90. letech vypadal, jako když se tým domácích kutilů pokusí postavit ponorku. Výsledný produkt možná bude povrchně připomínat ponorku a také se potopí. Bohužel jen jednou. Pražská burza začala obchodovat akcie privatizovaných společností, avšak většina z nich začala rychle ztrácet hodnotu. Navždy. Když v roce 1995 začala akce „Drobní akcionáři, plačte“, vyšlo plně najevo diletantství celého projektu.

Autoři koncepce investičních privatizačních fondů zřejmě nikdy nečetli žádnou učebnici podnikových financí pro první ročníky, kde se zpravidla někde uprostřed píše o metodách nepřátelského převzetí akciových společností. Protože akcie investičních fondů měly hlasovací práva, bylo na burze možné skoupit kontrolní balíky, menšinové akcionáře fondů jednoduše „zrušit“ a s majetkem ve fondech nakládat, jako kdyby byl celý váš.

V každé normální zemi je uzavřený podílový fond speciálním typem korporace, jejíž akcie či podílové listy nenesou hlasovací práva. Stačilo změnit několik slov v zákoně a český kapitálový trh mohl být ušetřen obrovského skandálu, který nadobro zničil jeho pověst. Kvůli ledabylosti reformátorů a zákonodárců, kterým zřejmě bylo zatěžko pozvat si ze zahraničí byť jednoho z mnoha dostupných expertů, Praha ztratila šanci stát se finančním centrem střední Evropy.

V zájmu historické spravedlnosti je ale třeba konstatovat: nejen politici dělali chyby. Bankéři a profesionální správci portfolií si rovněž počínali jako nezkušení jelimani, jimiž také byli.

Když například kdosi začal na burze skupovat akcie investičního fondu jisté renomované banky, jeho management to komentoval následujícími slovy: „Asi je o nás zájem, protože to děláme dobře.“ Skutečnost? Po převzetí kontrolního balíku byl management propuštěn a fond vytunelován.

Podobný příběh se stal několikrát, a to nejen ve firmách řízených naivními Čechy – tento osud potkal rovněž fond zřízený renomovanou rakouskou bankou Creditanstalt (nyní již neexistující).

Zahraniční bankéři nebyli v 90. letech v Česku úspěšnější než jejich domácí kolegové. O dobrodružstvích IPB a Komerční banky je známo dost. Málo se ale ví o tom, že pražská pobočka renomované francouzské banky se také stala rejdištěm úvěrových podvodníků. Pobočka byla nakonec zavřena, viníci nikoli. Velká francouzská banka je nežalovala: nechtěla si soudním procesem kazit pověst.

Největší malér ovšem zavinila ryze česká instituce, která by teoreticky měla být profesionální špičkou: Česká národní banka.

Omyl č. 4: Jak jsme se zúčastnili asijské krize

Každá moc korumpuje, absolutní moc korumpuje absolutně. Klasický citát lorda Actona by mohl popisovat i jednání ČNB v květnu 1997. Dopustila se tehdy neuvěřitelně drahého, hloupého a zbytečného omylu, který měl závažné politické důsledky a navždy poznamenal ekonomiku této země.

Pro vysvětlení je třeba vrátit se do počátku 90. let. Reformátoři řešili otázku, jak definovat kurz koruny. Přiklonili se k tehdy běžnému řešení: pevně navázat měnu na některé cizí měny velkých vyspělých ekonomik. Tuto praxi provozovalo mnoho zemí na světě a po řadu let fungovala velmi dobře.

Ekonomika je ovšem dynamický systém, v němž je jakákoli pevná vazba časem vystavena namáhání. Ukázalo se, že pevné měnové kurzy nejsou výjimkou. Pevné vazby „menších“ měn na dolar nebo marku se dostaly do módy v 80. letech. Asijské měny (baht, ringgit, won, singapurský dolar a další) byly vázány především na dolar. Rozdíl v inflaci mezi domácí měnou a dolarem měl za následek další nerovnováhy, zejména propad obchodní bilance.

V polovině 90. let již míra nerovnováhy byla nebezpečná. V roce 1997 mezinárodní spekulanti došli k přesvědčení, že je možné zaútočit na pevnou vazbu řady převážně asijských měn, donutit jejich centrální banky k devalvaci a vydělat na spekulaci značné částky. Tak se i stalo. Thajsko, Malajsie, Singapur, Indonésie, Jižní Korea a Česká republika se staly dějištěm spekulativního útoku. Ve stejné době, kdy byl thajský baht předmětem snah o zlomení pevné vazby na dolar, probíhal i útok na vazbu české koruny na koš měn v čele s německou markou. V obou případech spekulanti uspěli a centrální banky prohrály.

Jak reagovala Česká národní banka? Přesně podle špatných učebnicových rad, o nichž každý trochu zkušenější obchodník ví, že neplatí – radikálním zvýšením úrokových sazeb v marné naději, že měna s vyšší úrokovou sazbou přitáhne investory a její kurz vzroste. Jenže v podmínkách spekulativního útoku tento mechanismus funguje přesně opačně: zvýšení sazeb působí jako signál, že centrální banka je v úzkých a zítra nebo pozítří to vzdá.

Stalo se. Po několika dnech marného boje a vyčerpání části devizových rezerv to ČNB vzdala a kurz koruny uvolnila. Fakt, že spekulanti zvítězili a koruna klesla, by nemusel českou ekonomiku nijak poškodit. Spíše naopak, kurz koruny se dostal na tržní, rovnovážnou úroveň.

Skutečně devastující vliv na českou ekonomiku neměla nemoc, ale léčba: vysoké úrokové sazby. Zvýšení úrokových sazeb znamenalo šok pro české podniky – připomeňme, že po zničení českého kapitálového trhu se nemohly financovat emisemi akcií a dluhopisů, takže byly odkázány na banky. Když ale banky podstatně omezily úvěrování, a navíc výrazně zdražily úvěry, znamenalo to vlnu bankrotů, nezaměstnanost a hospodářskou recesi. Naprosto zbytečně.

„Lze se oprávněně domnívat, že kdyby ČNB bezprostředně po liberalizaci kapitálových pohybů zavedla režim volně plovoucího kurzu, pravděpodobně bychom se měnové krizi z května 1997 vyhnuli,“ konstatoval profesor Robert Holman o pět let později.

Začalo se hovořit o spálené zemi a blbé náladě. Bankovní krizi následovala krize politická a první polistopadové předčasné volby. V nich zvítězila Zemanova sociální demokracie, která (možná paradoxně) snížila daně z příjmů, ale nepřispěla ke zlepšení podnikatelského prostředí pro domácí kapitál.

Extrémně restriktivní měnová politika ovlivnila generaci ekonomů, kteří dnes mají většinu v bankovní radě ČNB. Fobie z nadhodnocené měny a z příliš vysokých úrokových sazeb je vede ke sledování opačného extrému, který rovněž není optimální. Příčiny extrémně nízkých úrokových sazeb a nešťastné devalvace koruny leží v traumatu z mládí, které dnešní centrální bankéři zažili v roce 1997.

Generační výměna znamenala rovněž změnu regulatorní politiky ve stylu „ode zdi ke zdi“. Regulace kapitálových trhů v kritickém období devadesátých let neexistovala vůbec; v současnosti máme ovšem asi nejpřísnější regulace na světě vůbec, alespoň pokud jde o dozor nad fondy. Dozor nad družstevními záložnami ovšem selhává opakovaně a obchodníci s komoditami a cizími měnami nejsou pro změnu Českou národní bankou regulováni vůbec. Laik se diví, odborník žasne – tyto výstřednosti jdou za rámec všech krizí, které postihly Asii!

Škoda zbytečných chyb

Připusťme, že budovat nákladný sociální stát v roce 1990 bylo nutností, která vyplývala z politické situace. Podcenění kvality institucí důležitých pro podnikatelské prostředí ovšem bylo lacinou chybou, které bylo možné se vyhnout.

Stejně tak bylo zbytečným a hloupým omylem zavedení poměrného volebního systému, který zachoval komunistickou stranu a způsobil permanentní politickou nestabilitu.

Fatální hloupostí bylo zavedení investičních podílových fondů na akcie s hlasovacími právy v rámci kuponové privatizace. Pro prevenci této chyby by byla stačila znalost elementární učebnice pro první ročník financí a investičního managementu.

Česká národní banka se mohla vyhnout své historicky největší chybě velmi snadno: stačilo nedělat nic a v tichosti uvolnit kurz koruny. Jenže to by vyžadovalo, aby si centrální bankéři přečetli alespoň jednu knihu od známého spekulanta Jima Rogerse, kde popisuje chyby centrálních bank z hlediska spekulanta. Mimochodem, když spekulanti zaútočili o několik let později na slovenskou korunu, žádná finanční krize se nekonala. Slovenští centrální bankéři se poučili z českých chyb.

Pohlédneme-li zpět na uplynulých dvacet pět let od Listopadu, zjistíme, že neuplynul rok, aby vláda, centrální banka, parlament nebo někdo jiný neudělal alespoň jednu velkou chybu s dalekosáhlými důsledky. Namátkou rok 1994: tehdy se nestala žádná krize, ale sněmovna schválila skrz naskrz systémově chybný zákon o penzijních fondech, který způsobil, že žádné penzijní fondy v této zemi dodnes prakticky neexistují. Anebo rok 2006 a neslavně proslulý Paroubkův státní rozpočet.

Vzniká pesimistická otázka, zdali tato země má možnost anebo vůbec právo samostatně existovat. Ale jistěže ano! Národ, který dokázal za tak nepříznivých politických okolností a navzdory všem žabám na prameni na nejvyšších místech snížit ekonomický náskok Rakouska na pouhou jednu třetinu (v reálném vyjádření ještě více), je bez vší ironie národem silným a zdravým, který je schopen velkých věcí.

Teď jde o to, co dělat s těmi žábami, ale to je už jiný příběh.

LN, 1.11.2014

Nová ústava.cz



Diskuse


K. Frejlach
18:34
6.11.2014

P. Mach
19:20
6.11.2014

B. Hamáček
17:44
6.11.2014

V. Vaclavik
17:21
6.11.2014

V. Vaclavik
17:22
6.11.2014

J. Tachovský
16:41
6.11.2014

J. Kavalír
10:08
6.11.2014

L. Novák 475
11:19
6.11.2014

M. Prokop
13:32
6.11.2014

F. Svoboda
9:21
6.11.2014

L. Novák 475
10:59
6.11.2014

R. Szewczyk
hm
8:30
6.11.2014

M. Prokop
9:15
6.11.2014

L. Novák 475
11:08
6.11.2014

R. Szewczyk
12:16
6.11.2014

P. Vítek
18:09
6.11.2014

P. Kolar
7:37
6.11.2014

P. Skřivan
6:44
6.11.2014

K. Frauknecht
7:16
6.11.2014

P. Skřivan
8:29
6.11.2014

M. Prokop
9:21
6.11.2014

M. Prokop
9:17
6.11.2014

J. Hejna
11:46
6.11.2014

J. Vyhnalík
6:01
6.11.2014

J. Kanioková
10:45
6.11.2014

P. Vítek
18:27
6.11.2014

P. Vítek
18:33
6.11.2014

L. Novák 475
11:12
6.11.2014

J. Kučera 376
9:08
6.11.2014

P. Kmoníček
16:12
6.11.2014

J. Kulheim
0:32
6.11.2014

P. Dvořák
2:04
6.11.2014

P. Skřivan
6:47
6.11.2014

P. Kmoníček
16:16
6.11.2014

B. Hamáček
0:23
6.11.2014

J. Mrázek
6:06
6.11.2014

počet příspěvků: 41, poslední 6.11.2014 08:41









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.