Patřím k těm, kdo preferovali pokojné a neukvapené předání moci v duchu projevu prezidenta Mubaraka ze čtvrtečního večera (10. 2. 2011). Něco jako čestný odchod.

Dopadlo to jinak. Hlavní slovo nebude mít viceprezident Umar Sulajmán, jak jsme mnozí doufali. Ani, předseda parlamentu (dolní komory), jak by tomu mělo být v souladu s ústavou, nýbrž armáda. V této souvislosti nelze nevzpomenout na rok 1981. Když byl 6. 10. zavražděn Anvar Sadat, stal se úřadujícím prezidentem šéf egyptské dolní sněmovny Sufi Abú Taleb. Teprve 14. 10. stanul ve funkci hlavy státu dosavadní viceprezident Mubarak.

Leč, nevstoupíš dvakrát do téhož Nilu. Hovoří-li náš přední arabista doc. Miloš Mendel, že jsme svědky jisté formy vojenského puče, musíme s ním chtě nechtě souhlasit. Nicméně účel světí prostředky. Mubarak vadil. Vadila i jeho varianta změny režimu. Převzetí moci juntou, v jejímž čele stojí ministr obrany? Vadí? Nevadí?

V této chvíli není možné předvídat další vývoj, ve hře je po překotné změně na politické šachovnici Egypta mnoho neznámých. Jeden aspekt věci bychom však měli mít na zřeteli od počátku pomubaravského období.

Teroristická vláda Hamasu v Gaze vycítila příležitost. A to samo o sobě je jeden z negativních důsledků Mubarakovy rezignace. Z Pásma přicházejí nebezpečné signály. Hamas si to představuje asi takto: Egypt přestane spolupracovat s Izraelem na blokádě teroristické entity, uvolní režim na hranicích s Gazou, jmenovitě na přechodu Rafáh – a do Pásma se tak snadno dostanou zásilky nejen humanitární. Jaké, dodávat netřeba. Pro nové egyptské vedení je to výzva. Má šanci uklidnit svobodný svět, že odchod Mubaraka nebude znamenat nestabilitu v regionu – na jeho nejcitlivějším místě.

Když jsem měl loni v Egyptě konflikt s tajným policistou, který „nemohl rozchodit“ zapnutou moji videokameru za oknem autobusu - na příjezdu k místu, jež před vstupem do hotelového komplexu vzdáleně připomínalo check-point -, bylo mi znalci místních poměrů řečeno: „Egypťané jsou trochu paranoidní.“

Zdálo se mi to příkré, příliš zjednodušující a poněkud přehnané. Teď se zdá, že jsem se mýlil já, nikoli ti, kdo vynesli tento soud.

Egyptem se šíří neuvěřitelné fámy, že „Izrael si už brousí zuby na Sinaj“. Zřejmě hodně hlasitě, když o nich neopomněla káhirská spolupracovnice Rádia Česko Anna Janků informovat v TF vstupu diváky České televize.

Paranoiou zakalené mozky vidí věci přesně obráceně, než jak ve skutečnosti jsou. Problémem není neexistující hrozba ze strany Izraele vůči Sinaji - ve stylu „broušení si zubů“ -, ale chování Hamasu k Izraeli a postoj nově ustaveného vojenského režimu v Egyptě vůči Hamasu, potažmo Izraeli. Neuralgickým bodem regionu, jak již řečeno, je Gaza. Pokud ze strany jejího vedení nedojde k vyprovokování konfliktu a pokud egyptská strana nezradí principy, které fungovaly po celou dobu Mubarakovy éry (společně proti terorismu), nebude mít Izrael sebemenší důvod, aby na území Sinaje vstupoval. Pakliže by k tomu ale přesto došlo, pak nikoli proto, že si Izraelci na poloostrov „brousí zuby“, ale pouze v sebeobraně a na nezbytnou dobu.

Pro Stát Izrael má doslova cenu zlata to, co je pro mnoho Egypťanů hodno nejhlubšího pohrdání: egyptsko-izraelská mírová smlouva. Není to jistě „vřelý“ mír, ale studený, vzájemné vtahy jsou spíše korektní než okatě přátelské – ale pořád je to mír. Mubarak byl z egyptské strany jeho garantem. Už proto si zasloužil důstojnější odchod. Pakliže nový režim v Káhiře tuto politiku nezmění a neotočí kurs do tak konfrontační pozice vůči Izraeli, že se mu za to dostane bouřlivých ovací v Gaze a Teheránu, budeme žít nadějí, že Mubarakovy obavy z rozšíření extremismu a radikálního islámu v oblasti nedojdou svého naplnění. A samozřejmě naopak.

Ještě než za pyramidami v Gíze zapadlo slunce pamatující faraony, Mojžíše, Kleopatru, Napoleona i Násira, přišla z Káhiry veledůležitá zpráva. Nové vedení bude dodržovat všechny existující mezinárodní i regionální smlouvy. První den po Mubarakovi se do dějin nemohl zapsat lépe.

Stejskal.estranky.cz