O dějinách (a potažmo i dějepisu) se mluví různě. Říká se třeba, že ten, kdo nezná dějiny, se hrne plnou rychlostí k tomu, aby si je zopakoval. Nebo také (prý vtipně), že dějiny se opakují. Jednou se stanou jako tragédie, podruhé jako fraška. Případně že dějiny píší ti, kteří vyhráli.

Jako všechna úsloví, mají i tato prohlášení svá úskalí. Zvláště to třetí. Zkuste se někdy zeptat školáčka v Anglii, ať vám ukáže v učebnici dějepisu kapitolu o tom, jak to vlastně bylo s bitvou u Trafalgaru. A pak o totéž požádejte školáčka ze Španělska. Zjistíte, že se shoduje pouze datum (pro informaci, 21. října 1805, ale to si přece mohl vygůglovat každý sám).

Pak jsou mezi námi jedinci, kteří se snaží být vůči dějinám co nejobjektivnější. Ve snaze zjistit, kdo jsme, kam a jak jdeme, a proč to děláme tak, jak to děláme, se snaží se dopídit, odkud jsme vlastně přišli, proč jsme přišli tam, kam jsme přišli, a tak, jak jsme přišli, zda jsme mohli přijít jinam či jinak nebo jinudy, a pakliže ano, proč jsme to nezkusili. Mezi takové idealisty patří Karel Pacner. Pozor: mít ideály není totéž jako mít iluse. Za ideály bychom měli umět bojovat do posledního dechu, ilusí se můžeme vzdát, ať už nás to mrzí jakkoliv, ve chvíli, kdy přijdeme na to, že jsme se spletli.

Tady se musím k něčemu přiznat. S Karlem Pacnerem se znám až nestydatě dlouho. Vážil jsem si jeho práce dlouho před tím, než jsme se seznámili. Pracovali jsme od sebe, jak se tenkrát říkávalo, přes pavlač: on novinařil v Mladé frontě, já v Mladém světě. Obdivoval jsem jeho přesné a úsporné psaní, líbilo se mi, že nepodléhal (jak jsem tomu říkával) každodenní heslologii všedního dne, čili že nelezl bolševikům do řitních otvorů, navíc jsem se vždycky z jeho článků dozvěděl něco nového, a také jsem si několikrát řekl, že bych chtěl umět psát jako on. To se mi sice zatím nepovedlo, ale člověk nesmí ztrácet naději (viz patřičné pasáže ve Švejkovi v kapitolách, kde se zmiňuje život a dílo polního kuráta Katze).

Takže se nelze divit, že když jsem se ve zpravodaji webových stránek www.czech-books.com dočetl, že mají na skladě Pacnerovo čtyřknižní dílo Československo v tajných službách, a navíc také Osudové okamžiky XX. století, nezaváhal jsem.

To první dílo se zabývá v podstatě dějinami špionáže a kontrašpionáže od začátku minulého století až do okamžiku, jemuž se říká, a vlastně ani nevím proč, pád vlády jedné strany. Člověk tady v Kanadě leccos četl péčí 68 Publishers, od desinformátora Ladislava Bittmana až k vyzvědači Josefu Frolíkovi, a o to bylo zajímavější srovnávat tvrzení těchto bývalých komunistických zvědů se skutečnostmi, které Pacner objevil v různých archívech, případně v hovorech s lidmi, kteří měli něco s věcmi společného.

Po dočtení mě mrzelo jen pár věcí. Nedozvěděl jsem se, jak to bylo doopravdy s Petrem Cibulkou a jeho nechvalně známými seznamy. Jenže mi došlo, že to jsem nemohl očekávat. Pacner se zaměřil na tajné služby směrem ven (a dovnitř), nikoliv na tajné služby uvnitř. A míchat to, to by bylo nejen v rozporu s jeho stylem čistého vyprávění, ale také by to asi způsobilo, že by se ze čtyř dílů stalo dílů nejméně dvanáct. A za tu druhou věc Pacner nemůže. Může za ni nakladatel (Themis). Vlastně je jedno, proč dnešní čeští nakladatelé šetří na editorech či alespoň korektorech. Není ale jedno, že tím poněkud ochuzují čtenáře o kladné pocity z díla, které právě čte. Jestli se tedy nakladatelé domnívají, že právě ušetřili, těžko se mohli splést více: odradili čtenáře, čili si předem snížili příjmy.

V případě Pacnerova souboru o českých tajných službách by to byla škoda vícenásobná, neboť jde o dílo velice záslužné. Pomáhá nám totiž pochopit někdy původně vskutku nepochopitelná rozhodnutí československých politiků a jiných úředních šimlů. Pomáhá nám také tím, že je uvádí do časových souvislostí, aniž by je posuzoval dnešním zrakem.

Pacnerovo další dílo, Osudové okamžiky XX. století, neváhám označit za mistrovský kousek.

Autor si vybral čtrnáct okamžiků, které považoval za zásadní pro vývoj lidstva ve století právě minulém. Od krvavého potlačení demokratizujících (a později revolucionizujících) Rusů za cara, až po pád železné opony a konec studené války. Ať jsem zkoušel jakkoliv, zda dokážu některé z těchto událostí vynechat nebo alespoň nahradit jinými, vždycky jsem došel zpátky k závěru, že Karel Pacner je nemohl vybrat lépe, než je vybral.

Ruské pokusy o změnu začátkem minulého století a jejich neúspěch, Velká říjnová, nástup nacismu, vývoj a použití atomové pumy, vznik dvou Němecek, znovuzrození Israele, rozdělení světa železnou oponou, převzetí moci komunisty v Číně, protikomunistické události půlky padesátých let minulého století, první družice (Sputnik) a vliv raketového výzkumu na další vývoj vztahů mezi tehdejšími supervelmocemi, raketová krise kolem Kuby, výbušný konec šedesátých let minulého století, rozpad komunistické říše, překreslení map (zvláště těch hospodářských a politických) koncem století.

Pacner navíc uvádí každou kapitolu osobním potrétem buď někoho z přímých účastníků nebo dokonce účinkujících osob. V případech z dob dávnějších používá dobových dokumentů a nejrůznějších svědectví, v dobách pozdějších jde o jeho vlastní (a původní) rozhovory s těmito protagonisty. Každý takový rozhovor je zajímavý sám o sobě. Když ale ještě navíc stojí vedle vysvětlených souvislostí v hlavní části kapitoly, je o to účinnější. Navíc Pacner za každou kapitolu zařadil stručné životopisy všech hlavních postav a přehledný popis událostí tak, jak šly za sebou.

Jeden z jeho hlavních závěrů: bez socialismu a komunismu by nebylo nacismu.

A to vše v úsporné řeči, která si dává záležet na co nejpřesnějším vyjádření jevů i lidí. Pacner navíc nepoučuje. Pacner vypráví. A na rozdíl od zmiňované série o špiónech se toto dílo nehemží otravnými chybami, zač díky nakladateli (Plus, ve spolupráci s Albatros Média).

Ale hlavně: díky, příteli a kolego Pacnere, díky přes šíři pavlače postavené ze slané mořské vody. Díky, a blahopřání.