Dnes vstupujeme do pětadvacátého ročníku... kolikáté republiky? Známe první republiku. Ta skončila Mnichovem. Následoval Protektorát. Pak ale už žádné označení nemáme. Třetí republikou by mohlo být mezidobí od května 1945 do února 1948. Tehdy demokracie formálně existovala, ovšem značně okleštěná a byla přípravkou pro komunistickou diktaturu. Ta nastala únorem 1948. Takže v duchu počítání republik, kdy Protektorát republikou nebyl, bychom napočítal i třetí a čtvrtou republiku. Ta druhá republika byla také okleštěnou demokracií a přípravou na diktaturu. Listopadem 1989 by nastoupila republika pátá. Svoji logiku to má, otázka je, zdali to bude akceptováno.

Se vstupem do pětadvacátého ročníku je třeba připomenout roli Michaila Gorbačova, v roce 1989 šéfa komunistické strany, a tudíž samovládce tehdejšího velmocenského kolosu, Sovětského svazu. O naši svobodu se zasloužilo v dějinách nové doby několik zahraničních státníků. Byl to americký prezident Wilson, bez jeho přispění by Československo nebylo vzniklo. Také Churchilla ja třeba při této příležitosti vzpomenout. Ovšem Gorbačova je třeba uvést v první řadě. Není třeba velké představivosti ke konstrukci zasedání sovětského politbyra, které by tak někdy v říjnu 1989 Gorbyho sesadilo, Gorby se stal ředitelem parní elektrárny v Kuzmicku v Bělochumné oblasti a jeho nástupce by vyvedl z kasáren po zuby ozbrojená vojska. Svět by byl pobouřen a protestoval by, jistě nejméně čtrnáct dní. Pět lidí by se na různých místech upálilo a komunistická strana Francie by se rozštěpila na tři frakce. Dějiny by šly dál, disidenti pochytáni a odvezeni na Sibiř a nad námi by se uzavřela temná deka.

Rozmanitých scénářů lze napsat tucty, více méně podložené pravděpodobnými fakty a odhady. Jisté ale je, že se stalo to, co se stalo, a že Michail Gorbačov má na tom zásadní zásluhu. Vzpomeňme na něho v těchto dnech a vyjádřeme mu díky. Nikdo na celém světě si jich od nás nezaslouží více.

Hvížďalovo pábení

Přítel Karel Hvížďala  si zapábil v Neviditelném psu 16. listopadu v článku Pohled zvenčí. Napsal v něm, že ho v předlistopadové době jmenovali zpravodajem Mladé fronty Vladimír Kovářík a Ondřej Neff, tedy já. Nuže, tehdy jsem nebyl zaměstnancem Mladé fronty, anóbrž jsem přispíval do její fotografické hlídky v sobotní příloze Víkend, kde byl redaktorem můj další přítel, bohužel již zesnulý Vladimír Kovářík. Ani jeden, ani druhý jsme neměli nejmenší pravomoc jmenovat Karla Hvížďalu bonnským zpravodajem. Nic ve zlém, po téměř pětadvaceti letech se leccos plete. Což neznamená, že nemám Karla Hvížďalu rád a kdybych mohl, jmenoval bych ho od zítra třeba prezidentem Seychelských ostrovů. Ale nemůžu, stejně jakožto externista jsem ho nemohl jmenovat před pětadvaceti lety bonnským zpravodajem MF.