Růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně, napsal básník. Jak je to ale se jmény států? Někdy s nimi něco dokonce zavání.

Od roku 1990 poměrně často cestuji a mnohokrát jsem se střetl s nejasnostmi kolem názvu naší země. Už před revolucí si nás ve světě pletli s Jugoslávií a začátkem devadesátých let to přetrvávalo. Když pak byla v Jugoslávii občanská válka, v Americe mě varovali, abych se nevracel domů, že se tam bombarduje a mohl bych nějakou slíznout. Nereagovali vstřícně na moji námitku, že jde o zcela jinou zemi, dokonce ani nesousedící.

Do toho přišla válka o pomlčku a Československo se rozdělilo na Česko a Slovensko. Název Česko se používal už dřív, za československých dob, vždycky žertem, jaksi s nadsázkou, jako hodně blbé slovo. No a ujalo se to podle hesla „je to blbý, to se bude líbit“. Paralelně byla zavedena Česká republika coby název oficiální. Nesnáze pokračovaly. Kdykoli se mě někde ptali „where you are from“ a já odpověděl „Czech Republic“, pohled tazatele nabyl skelného lesku a bylo zřejmé, jak usilovně hledá v paměti, co se učil v zeměpise o místopisu střední Afriky. Když ale jsem řekl Czechoslovakia, hned bylo všechno jasné.

Nepochybuji, že Slováci mají ten problém také, tím spíš, že rozdíl mezi Slovakia a Slovenia se opravdu hodně těžko vysvětluje.

Zajímavé je, že značku Czechoslovakia znají i mladí lidé. Sem teď služebně v Japonsku a naposledy jsem na otázku „where you are from“ odpovídal včera – tazatel byla paní sotva pětatřicetiletá, když Klaus s Mečiarem štípli bez referenda republiku, bylo jí deset a tahala za sebou japonského kačera a středoevropskou politiku nesledovala zrovna bedlivě. No a dnes zná Československo a ne Českou republiku.

Nicméně k dnešní glose mě přiměla příhoda docela čerstvá. Jsem tu v Japonsku samozřejmě na internetu, a tudíž sleduji, co se děje doma, a vím o nápadu změnit název republiky. No a dneska se mě Japonci ptali, co se to u nás děje, že zase měníme název. A ne snad, že bych měl jednání na ministerstvu zahraničí, to se nás ptali ve frontě před Vilou Katsura, kde jsme se ženou čekali na prohlídku. Takže závěrem glosy bych si dovolil přáníčko: chápu, že nelze zařídit, aby v čele státu byli lidé, na který bychom mohli být hrdí. To dnes není asi nikde na světě. Ale nešlo by, aby se člověk nemusel propadat hanbou?