No jo, ale taťkovi, to jako mně, je z toho všeho tak trochu smutno a zvláště, děje-li se to odrozování zrovna na Štědrý večer. Letos jsme alespoň "zachránili" štědrovečerní večeři, ale příští rok už to bude natvrdo. Zkrátka mamčo, řekl jsem ženě po večeři, jak to tak z povzdálí pozoruju, příští rok tu na všechnu tu slávu zbudeme asi sami.

Je krátký čas po rodinné oslavě, žena s trochou nostalgie balí dceři uzlíček do světa a já ji doprovázím do auta. Sednu za volat, dcerka se uvelebí vedle mne. Čeká nás nedlouhá cesta za "tím jejím" do nedalekého městečka. Cesta je velmi příjemná, vyplněná vzpomínkami na dobu, kdy jsme spolu ještě prováděli vánoční rituály, a cítím, že nejsem sám, komu je tak malinko ouvej. Je to ale vše tak, jak má být, říkám si v duchu. Je zdravá, má ho ráda a hlavně je šťastná. Vidím to jasně a to je ta největší vzpruha ve vší té nostalgii.

Jsem její taťka, ale v tuto chvíli jsem taky řidič. Nepospíchám a cestu si vychutnávám. Na to, že je Štědrý večer není zrovna zima nic moc, ale co, sněhu si ještě užijeme... V tu chvíli jsem zahlédl něco podivného. Vedle silnice, hned blízko prastaré kapličky, se v příkopu cosi pohnulo. Zpozorněl jsem a ještě více zvolnil. Dcerka se mě zrovna ptala na cosi ohledně dárku pro toho svého a tak jsem se musel soustředit na odpověď, ale umanul jsem si, že až pojedu zpět...

Tak ahoj, vypadlo ze mne při loučení a nastavil jsem tvář. Kůzle ji políbilo a po rozloučení odskotačilo celé radostné do cizího domu. Malou, opravdu malou chvíli jsem tam stál a v mém pohledu bylo možná i tak trochu té taťkovské závisti. Tak nezapomeň holka, nezapomeň, pobroukával jsem si pod vous.

Oklepal jsem duši i tělo, sedl do auta a o poznání sportovněji to kroutil k domovu. Počkat, vzpomněl jsem si, co to bylo u kapličky? Musím tam přibrzdit. Stěrače pravidelně zbavovaly přední sklo vrstvy kudrnaté vody a já musel přepnout na rychlejší cyklus. Tedy, to je vody a na Vánoce. Rovinka sto... padesát... lehká pravá, horizont a...

Kužel dálkového světla krájel mokrou tmu a v lesních koutech bylo sem tam ještě vidět zbytky sněhu. Jó lyžaři, vzdychl jsem, kde ty loňské sněhy..., jsem tu. Došlo mi, že sedím vlastně z druhé strany než při cestě tam, ale nutkání zjistit co je, mi přikázalo zastavit. Volant doprava a zastavíš u kraje. Ještě výstražná světla... stěrače vrzly a to bylo znamení, že přestalo pršet.

Vypnul jsem jejich chod a otevřel dveře. Podrážka se dotkla mokré silnice. Tichý a pravidelný chod motoru jakoby do té atmosféry nepatřil. Tlumená světla zvýraznila blýskající se silnici před autem. Obešel jsem ho a civěl do příkopu. Vrátil jsem se, protože mi bylo jasné, že bez baterky tu nejsem nic platný. Byla opravdová tma. V autě jsem se naklonil přes sedadlo a vyndal z přihrádky baterku. Vteřinu zaváhání a ruka otočila klíčkem v zapalování.

Bylo to zvláštní, v samotném autě mi to ještě tak nepřišlo, ale když jsem vysoukal své robustní tělo z auta, byl jsem ohromen. Vypnutý, ještě rozehřátý motor vydával různé zvuky, ale to ticho bylo výraznější. Nikdy jsem nic takového nezažil. Dokonce se mi zdálo, že ticho sílí. Je to vůbec možné? Kužel z ruční svítilny prořízl tmu a vytvořil oválný obraz na zemi. Krok, dva, oválný obrazec se změnil a mokro blyštící se na silnici vystřídalo mokro ve spadaném listí v příkopu.

Ruka s baterkou opisovala systematicky kruhy. Do spadaného listí padala voda ze stromů a dotvářela tak nenapodobitelný zvukový efekt. Snažil jsem se přijít věci na kloub. Po malé chvíli jsem ale uvážil, že nemám vlastně žádný důvod a pocit, kterému jsem se podal, že byl asi opravdu pouhým pocitem. Už už jsem se chtěl otočit, ale jak už to tak v povídkách i jinde chodí, v poslední chvíli...

Než jsem se otočil a vykročil k autu, kužel světla se zastavil na hromádce větví v příkopu nedaleko. Zůstal jsem stát jako bych byl vytesán z kamene. Něco tam je, pod tou hromadou něco je. Dvě jasná světla toho byla důkazem. To přece znám, tak se projevují srnky či jiná zvěř, když jedu v noci lesem. Nebyl jsem schopen pohybu a světla v křoví na tom byla zřejmě stejně. Normální to rozhodně není, co teď?

Moje první reakce byla pošetilá. Začal jsem mluvit a utěšovat to něco pod hromadou. Ve skutečnosti to bylo ale vše trochu jinak a moje slova uklidňovala spíše mne. Byli jsme od sebe sotva tři metry a já spatřil, jak z hromady klestí vychází opar. Dýchá, pomyslel jsem si. Proč ale neuteče a jak to, že leží pod tou hromadou klacků? Přece se nepřikryl... Poslední myšlenku jsem s tichým posměškem zapudil a začal myslet.

To zvíře je zraněné, jasně! Měl jsem vysvětlení a hned začal jednat. Kužel světla se pomalu blížil ke klestí a můj chvějící hlas měnil frekvenci. Když jsem byl tak na dosah hromady, zvíře s sebou trhlo a zároveň vydalo neskutečně bolestivý sten. Na chvíli jsem strnul, zvíře je jistě zraněné, ale co dělat?

Uvažoval jsem. Je-li zraněné hodně, tak jako tak neuteče a je-li pouze v šoku.., no uvidíme. Rozhodně jsem vzal za vrchní větve a část klestí odhodil stranou. Až teď jsem spatřil skutečný stav věci. Nejen v šoku, ale i zcela zjevně poraněná ležela pod hromadou klestí srna. Její pohled hovořil za vše. Zadní nohu měla asi po střetu s autem ohavně rozpáranou a velmi zkrvavenou. No tedy holka máš dost, pomyslel jsem si. V tu chvíli se srna odhodlala a snažila se křečovitě vstál, ale jakmile se nadzvedla a opřela o zraněnou nohu, znovu poklesla a zůstala v nepřirozené poloze na místě.

Byla zděšená. Jak se ale ocitla pod tím klestím? Myslel jsem na to, co si musela chuděra prožít. V hlavě se mi odvíjel příběh o podvečerní procházce skupiny srnek po polích a řítícím se autu. Ta poslední to asi už nestihla...Rána a srna leží poraněná na silnici a nemůže utéct. Co udělá řidič? Odstraní ji do příkopu a nahází na ni hromadu klacků...? Brrr! Nebo si myslel, že je mrtvá? Omlouval jsem v duchu neznámého zástupce z rodu lidí.

Jasně, je jediné možné řešení. Vzal jsem mobil, vytočil číslo a po chvíli zvonění se na druhém konci ozval hlas známého hajného: "Ahoj Honzo, řekl jsem, nezlob se že tě otravuju zrovna dnes, ale jsem u kapličky a v příkopě tu mám poraněnou srnu nemohl bys..." přerušil mě: "Jasně, budu tam za chvíli, co jí je? Vysvětlil jsem situaci a chtěl vypnout telefon, ale zaslechl jsem ještě hlas: "Musíš ale chvíli počkat, hlavně ji nech na pokoji a nehýbej s ní, jsem u mostku na křižovatce, stal se tu malér, musím jet okolo." Rozloučili jsme se a já si pomyslel co je to za Štědrý večer.

Netrvalo to dlouho, do ticha se ozval klapot dieselového motoru. Krátké pozdravení, rekognoskace situace a závěr. Jak se to teď zdá jednoduché. Nedalo mi to, abych se nezeptal: "Co se vlastně stalo u mostku?" nadhodil jsem. "Ale nějakej blázen se tam nacpal do jabloně. Musel jet jako pominutej. Je trochu pomlácenej, ale nic z toho asi nebude, jen pár boulí. Teď ho chlapi tahaj. Hele, jeď se tam podívat, každá ruka dobrá, já zařídím tady tu chuděru." "Jasně," odpověděl jsem a sedám do auta. "Jo, hezké Vánoce," usmáli jsme se na sebe s pochopením a já odjel.

Jel jsem okolo, přes mostek, jak říkají místní tomu místu, kde úzký můstek překlenuje místní potok. Přijel jsem po chvíli a vše bylo již zařízeno. Auto, které mělo zadní část pěkně pocuchanou, stálo již na kraji silnice a hlouček místních dobrovolníků stál u hasičského auta. Tam se chvěl potlučený mladík a cosi vykládal.

Pozdravil jsem se s přítomnými a hned jsem byl vtažen do děje: "Tamhle vyjel a než stačil přibrzdit před mostkem, dostal smyk a vrazil tam do té jabloně," vykládal horečnatě známý a táhl mě k rozbitému autu. Se zájmem jsem ho obešel a pozorně se zadíval na rozbitý zadek.

No, bude mít co dělat mlaďas, pomyslel jsem si. Měl ale štěstí, probírám to v duchu, malý kousek a byl by to dostal přímo na komoru...V zamyšlení obcházím vrak. Od pouliční lampy na něj dopadá žlutavé světlo a částečně osvětluje téměř neporušený předek. Téměř neporušený, opakuji si, téměř...Vždyť to přece napálil dozadu! Co to ale..., poklekl jsem do dřepu. Zrak mi bloudí po pomačkaném předním nárazníku. To je přece krev...

Pro Zvířetníky napsal a do nastávajícího roku jim přeje vše dobré Jiří Růžička + Píšek