aneb Hrst lupínků severského lišejníku

Dostala se mi nedávno do rukou dojímavá knížka o návratech k domovu… no dobře, říkám si, odkládaje četbu, ale ke kterému? Blahoslavení lidé, kteří nikdy nemuseli nebo nechtěli opustit zemi svého zrodu; těm stačí domov jeden. My exulanti a emigranti máme domovy dva, a jak čas jde, je čím dál méně jasné, který z nich je vlastně ten hlavní. A hlásím, že mně se udělaly domovy ne-li tři, tedy aspoň půl třetího. Neboť co jiného je domov než pocit, byť i těžko definovatelný: pocit zakořenění v důvěrně známém prostředí, v domácké útulnosti, i zase nostalgie, hledí-li člověk, jak jeho domov mizí za obzorem. Zase stojím - dávno jsem nechal počítání, pokolikáté už - na palubě převozního korábu, ze švédského břehu zbývá šedavý proužek na obzoru, a já bych se měl těšit; vracím se přece domů, nebo přinejmenším do svého domova č. 2. Jenže místo těšení se mi dělá v duši divný smutek, touha po návratu… Dobře osmdesát zemí světa mi už bylo dopřáno poznat, pojmout k nim větší či menší, v jednom nebo dvou případech vůbec žádnou sympatii; proč jen odjezdy a zase návraty do Švédska ve mně vzbuzují pocity, jaké náleží domovu? Nevím. Snad pro tichou, přívětivou krásu té země, pro šíři lesů a jezer, vesničky a samoty červených domečků s bílými okenními rámy, nad něž není noc švédštějšího. Snad pro lidi trochu zamlklé, ale přátelské a bezelstné až k nevíře, mezi nimiž se cítím… abych pravdu děl, lépe než doma; na rozdíl od obou svých domovů nemusím na každém kroku číhat, nechystá-li se mě někdo ošidit nebo rovnou okrást. Tak asi dal bezpočet krátkých i delších pobytů vzniknout hluboké náklonnosti, a z náklonnosti vyklíčil pocit polovičního domova. Snad také, že mě se Švédskem spojuje rodinná sága: odvozuje původ našeho jména od švédského žoldnéře jménem Fribort, jenž ve válkách třicetiletých, zahodiv svou mušketu do žita, usídlil se v obci Moravičanech poblíž Litovle. Což by mohlo být; vypátral jsem osamělý dvorec Fribo v jihošvédském Värendu, krajině ság, tamodtud mohl pocházet ten žoldnéřský pradědeček. Nebo proč jinak bych cítil ten zvláštní stesk a touhu po shledání pokaždé, když se švédský břeh ztrácí z dohledu? U jiných zemí se mi to nestává, jakkoli sympatických. Takže opravdu domov? Asi ne úplně. Ale cítím, že by se jím velmi snadno mohl stát.

Toho roku 2010 mi pro toulky Skandinávií vybylo o něco víc času než obvykle, i rozhodl jsem se rozběhnout tak daleko k severu, jak se mi během mé vandrovnické kariéry dosud nepodařilo: až tam, kde Evropa vybíhá nejzazším výběžkem do polárních moří, na poloostrov Nordkinn. Mnohem populárnější Nordkap, mimochodem už zdárně zdegenerovaný v turisticko-kšeftovní hemžiště, si totiž nárok na titul nejzazšího výběžku činit nemůže; neležíť na evropské pevnině, nýbrž na ostrově Magerøya. Oba mysy náleží k Norsku, i zkoumám, zda také ono se mi ozývá pocitem domova… no, tak trochu. Asi týmž jako celá civilizační oblast zvaná Západ. Víc ne, snad že odtud nepocházel žádný žoldnéřský pradědeček, to struna v duši bezpečně pozná. Zato je Norsko, jak mohu po šesti desítiletích potloukání touto kropenatou planetou prohlásit, nejkrásnější končinou světa ve smyslu mohutné, mnohdy drsné, dramatické krásy z jednoho konce na druhý, bez místečka nevýrazného nebo snad dokonce nudného. Snad ctěného čtenáře nezklamu, nabídnu-li mu hrst lupínků severského lišejníku v podobě všelijakých dojmů, pozorování a jiného přemyšlování. On totiž i takový světlounce zelený, rozličně zprohýbaný sobí lišejník dovede být v harmonii nordické přírody krásný.

*

Osada Näätämö sestává z benzinové pumpy, několika porozházených domků a dvou očividně předimenzovaných samoobsluh: takový že je nákupní chtíč té hrstky zdejších obyvatel? Nu, není; je Näätämö obec sice finská, ale těsně u norské hranice ležící, což ten nepoměr vysvětluje. Norské království je ze všech evropských království i nekrálovství končina s odstupem nejdražší, i vyplatí se každému Norovi jednou za čas navštívit takovou příhraniční sámošku a bohatýrsky nakoupit. Platí se dvojí měnou: eurem – je Finsko jedinou severskou zemí, jež nehledíc na svou národní identitu zavedlo toto kosmopolitní platidlo - a norskou korunou, jíž je tímto časem do eura osm a něco. Vzpomínám si na ty poplachy u nás v Německu, jež euru předcházely: všechno bude dražší! Euro – teuro! A hle, nejdražšími zeměmi Evropy jsou právě ty, které si ubránily svou měnovou identitu. Nicméně bych na ni v případě Norska nežehral příliš, ještě uvedu proč. Horší je, že se chystáme přejet hranici a já nemám z norské měny v kapse ani öre. Snad bude na norské straně nějaká směnárna… nu, není. Bankomat prý najdeme v Kirkeness, nějakých padesát kilometrů dál k východu, informuje nás poněkud nejistě norský finanční strážce. K východu… vlastně jsme měli namířeno opačným směrem. Ale kvůli těm korunám…

Kirkeness. Město na konci světa, nebo přinejmenším na konci evropského, bez všech víz, šacování a jiného sekýrování navštívitelného světa. Dál ukazuje směrovka už jen Murmansk, ten ale do něj navzdory korektnostním frázičkám nepatří. Jakž ještě uvidíme. Jinak je Kirkeness město seversky úhledné, poloha těsně pod sedmdesátou rovnoběžkou by napovídala něco arkticky zimavého, ale srpnové sluníčko pěkně svítí – musíme vědět, že srpen se v těchto polohách už počítá k podzimu - je docela teplo, i mohu jít zkasírovat bankomat o těch pár tisícovek jen tak, v košili. Tím by to bylo vyřízeno a mohli bychom se obrátit zpátky… ale pokukuji po své choti, vybíhá Norsko takovým ocáskem ještě dál k východu a k jihu, když už jsme tady, nepodíváme se tam? Ocásek se nazývá Pasvikdalen a je ho kolem 140 km, jako z Prahy do Budějic, no, pěkný ocásek. Ale v širých rozlohách za polárním kruhem platí jiné míry než v hustě osídlené Střední Evropě. Choť je větší dobrodružka, než by se zdálo, a souhlasí bez odporu; i ukáže se, že ocásek Pasvikdalen je kus krajiny náramně pěkné: lesnaté vršky do nedohledna všech světových stran, řetěz jezer jako modrých perliček na šňůrce peřejnaté řeky, tu a tam selský dvůr, čtvereček louky s balíky sklizeného sena… a ty lesy tam za jezerem, to už je Rusko. Připomene se člověku, i kdyby nechtěl: velká modrá tabule u silnice ohlašuje zónu jakýchsi restrikcí, a norský, finský, anglický i ruský text detailně rozvádí, co všechno se tady nesmí: jest zapovězeno překračovat ruskou hranici. Rovněž tak navazovat kontakty přes hraniční čáru jest trestné, kdyby se někomu zachtělo družby. A což teprve fotografování ruských vojáků, kdyby některý vylezl z toho houští, a vojenských zařízení teprve. Vůbec je fotografování v dohledu ruského břehu podezřelá zábava: kdo by se jí chtěl oddávat, nesmí používat teleobjektivu s čočkou přes 200 milimetrů průměru, rovněž je přísně zapovězeno fotografovat z trojnožky. A jiných takových věcí více.

Jaképak to opičárny jsem zde svědkem? Nějak mi neladí s demokratickým, seversky liberálním Norskem. Osada Holmfoss leží na jezerním výběžku, ruský břeh co by ručním granátem nadvakrát dohodil, a krajina je to i bez všech modrých tabulí pěkná, přírodně malebná; i fotografuji s chutí, přemýšleje, zda bych byl uvržen do žaláře, kdybych si foťáček postavil na trojnožku, ještě že s sebou žádnou nemám. Ani žádný zbrojnoš se za vodou neukazuje, s nímž bych navázal nezákonnou družbu, o válečných zařízeních nemluvě, takže… nesmysl? Pozůstatek bdělosti z dob studené války? Bdělosti vynucené, dlužno dodat, již na sebe vlídní Norové jakáž pomoc vzali, aby byl podezíravý soused ukonejšen a dal pokoj s pořád nějakými žádostmi a nároky? Jenže modrá cedule nevypadá staře a od pádu rudé říše uběhlo dvacet let; znamená to, že se toho navzdory všem perestrojkám tak moc nezměnilo? Car nebo Stalin, Gorbačov nebo Putin, bolševik nebo řízený demokrat, ale Rusko je pořád Rusko? Obr na hliněných nohou, ale nedůvěřivý, roztahovačný obr, kdekomu své nároky i své strachy vnucující? Naštěstí Norsko včetně ocásku Pasvikdalen nikdy ani cípkem nenáleželo k carské říši, to by teď asi ruské žádosti obsahovaly něco víc než zákaz foťáčku na trojnožce. Snad by si západní státníci měli zajet k modré ceduli, než začnou o nezbytném partnerství hovořit, plány nadějné spolupráce spřádat. Možná by pochopili, o čem už náš Karel Havlíček věděl své: že kdo chce o politice ruského cára dobré ponětí míti, musí si především jiným pomysliti, že ještě jakživ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí.

Jaká pravda! Tolikrát osvědčená, ale dodnes nerada na vědomí braná! Ty lesy za jezerní úžinou, celý ten pruh země až k polárnímu moři není ruský odjakživa; až do války, zvané Zimní, náležíval k Finsku. Jenže ruský cár, tehdy právě jakýsi Stalin, o Finsku také smýšlel, a když po mnoha porážkách a ostudách v té zimní válce přece jen Finy přemohl, ukrouhl si z jejich země čtvrtinu včetně proužku podél norské hranice. To proto, říká se, že měl zálusk na tamní bohatá ložiska niklu. Nevím, jestli je to celá pravda; spíš bych řekl, že si ruský cár rád přikrouhne od kohokoliv cokoliv, s niklem nebo bez niklu, hlavně že je širá Rus zase o ocásek šiřejší. Nicméně mapa ukazuje v ruském zázemí město Nikel – dříve Kolosjoki, jako už je vůbec mapa těch míst plná finských jmen až po samotný poloostrov Pečenga alias Petsamo. Město Nikel odnikud vidět není, tak vysoko jeho paneláky nedosahují, jen se ohlašuje rmutnými oblaky jedovatého čmoudu, jak už tak náleží k bezohlednému hutnění niklové rudy. Tak ruský cár dosáhl kromě té územní pejchy i jednoho pozoruhodného rekordu: stačivši už svým jedovatým dechem vyhubit všechno až do té travičky, řadí se okolí města Nikel k nejzoufalejším, nejzamořenějším industriálním pouštím světa. Jednal zrovna v těch dnech americký president Obama s nezbytnými ruskými partnery o otázkách záchrany světového klimatu… no, pomáhejž mu v té snaze Pámbu. Možná by si měl najít mezi státnickými starostmi minutku času a přečíst si, co o ruském partnerství píše Havlíček.

*

U osady Ifjord odbočuje pěkná, nová silnice k poloostrovu Nordkinnnhalvøya, po laponsku – nějací příslušníci toho zanikajícího etnika zde prý žijí – Čorgašnjárga. Ale k tomu tématu se ještě vrátím. Zatím je hlavně znát, jak se krajina každou půlí rovnoběžky mění a přísní: ocásek Pasvikdalen na 69°30´ severní šířky se ještě utápěl v huňatých, vesměs borových lesích; za Ifjordem na 70° borovice mizí, vystřídány nízkou březovou tundrou, o další půl rovnoběžky severněji už jen skály a voda, voda a skály, jezírka a bystřiny, úzké fjordy, z božích stvoření stádečka polokrotkých sobů. Nejvíc mě ale fascinuje, jak je celá ta zdánlivě neúživná pustina obydlená, přinejmenším podél pobřeží. Ještě krátce před majákem, ozačujícím definitivní konec pevniny (71°05´33´´) se k mořskému břehu přimyká městečko Gamvik, živé, rušné, děti si hrají, lidé se ubírají za svými záležitostmi, občas prokráčí sob, k tomu malý přístav, i nějaký drobný průmysl je znát, na návrší nad městem kostel jako hrom. Oáza lidského života, ne turistická atrakce, ani horko těžko udržované muzeum stavu už velmi minulého, jak na takových ztracených vartách bývá. A za městečkem přistávací dráha místního letiště; každá osada této výspy člověčenství má po jednom. Jak také jinak; už v říjnu uzavře přístupovou silnici závora, po norsku vegbom, sjízdnost se obnoví až někdy v květnu, kdy lze čekat, že sejde sníh. Nevím, byl-li bych schopný vést takový život, v uzavření na konci světa, v zimních tmách a mrazech. Nebo snad schopný ano, ochotný… no, raději ne. Na to se už člověk musí narodit Norem, případně Laponcem.

Vlastně, když si tak vzpomínám, je v celém severním Norsku nápadně málo skutečné pustiny; nemine kilometr, aby někde nestála osada, městečko, volně roztroušené samoty. A kde jich není, aspoň víkendové chaty; jest zaznamenati, že v punktu chataření překonávají Skandinávci i chatařskou vášeň českou. Lze mít pro ten jev pochopení; jen do Osla měří cesta – když ji zrovna nepřetíná vegbom – půltřetího tisíce nikterak rychlých kilometrů, za sluncem evropského jihu je třeba urazit touž vzdálenost ještě jednou. Výsledkem čehož je, že se obyvatel severního Norska vydává za jižním teplem jen vyjímečně, dávaje přednost své chatě. Chci mu přičíst k dobru, že si nemusí, kdyby hrom na koze jezdil, dovézt zadek až před dveře; chata je vysoko na skále nebo daleko u jezírka, ale Nor zaparkuje auto, naloží si na hřbet obrovský ranec, a ubírá se ke své boudičce přes skály a kořání pěšky. Což oceňuji, třebaže se mi zachatování krajiny zvlášť nezamlouvá ani tady.

Je to obdivuhodné. Finský i švédský sever se vylidňuje, když zrovna nejsou po ruce turisté, aby jej zaplnili, ale Norska jako by se ta potíž netkla. Už ty selské dvory v Pasvikdalen, když tak o tom přemýšlím: kousek louky, pár balíků sena, houf kraviček… to že stačí vyprodukovat všechen ten nepřehlédnutelný blahobyt, úhledný dům, u něj terénní auto nebo dvě, na jezeře motorová loďka… Nu, nestačilo by; to už musí přispěchat norský stát s nějakou tou subvencí, podle všeho ne malou. A podpořit drobný průmysl v takovém Gamviku musí, a podniknout sto a jeden nenápadný, ale pěkně nákladný krok k tomu, aby se z území za polárním kruhem nestala krajina sice arkticky krásná, ale vybydlená. Ona totiž příroda dovede vytvořit drsnou, neučesanou krásu divočiny; ale musí přijít člověk se svým dílem, aby z ní udělal krajinu malebnou, drobnokresebně půvabnou. Pakli ovšem má v těle přílušnou dávku vkusu a smyslu pro starobylý svéráz, ale to Skandinávci mají. A jestli jsem se tím dostal k zdroji norské drahoty - udržování obydlenosti nejzazších výsep země až po samotný Nordkinnn hrábne spotřebiteli pořádně do kapsy - vyhlašuji pro ni tímto své pochopení.

*

Poté vnikne Barentsovo moře zálivem Porsangerfjord hluboko do pevniny, nu ano, ten pohled už znám. Až sem jsem pronikl před čtyřiatřiceti lety v postavení socialistické kostelní myši, vyšvindlovav a vypodplácev na bolševikovi truchlivě podvyživený devizový příslib. Odtud, z městečka Lakselv, jsem posílal manželce pohlednici – známka za jednu norskou korunu, považte! Ale hlavně jsem si zčásti proautostopoval, zčásti, když nic nechtělo jet, projel autobusem magickou krajinu laponského zázemí. Obzvlášť mi tenkrát, jak se pamatuji, učarovalo horstvo Geissane, dnes ovšem po laponsku Gaissát, kamž jsem se dostal z městečka Karasjok, nyní Kárášjohka. Shledávám stopy svého někdejšího očarování, no, nějaké nacházím, i když březové houští po kraji silnice od těch dob drahně povyrostlo a brání ve výhledu. Na svazích hlubokých údolí se už zase huňatí les - tundra a holé skály sedmdesáté rovnoběžky zůstaly spolehlivě za zády – k tomu modré skvrny jezer, v pozadí přísné, dramatické hory, na plošších pláních řídký porost bažinaté tundry, opravdu, pěkné je to. Kouzelné; však ne nadarmo říkají Finové, že Laponsko je krajina kouzel: koho jednou uchvátí svou čarovnou mocí, stále se k ní musí vracet. Což sám potvrzuji.

Ledaže se v ní nějak ne a ne vyznat, ani na mapě, ani na informačních tabulích. Teď vyvstala na silnici do městyse Kautokeino alias Guovdageaidnu (že si ti Laponci nezauzlí jazyk) vesnice, tabule u vjezdu hlásá že Šuoššjávri, to už norský ekvivalent chybí úplně. Svět této superkorektní doby se nám kompletně zbláznil. Není tak vzdálena doba, kdy byly menšiny urputně odnárodňovány, jejich jazyk potlačován; dnes jsou v smíšených územích se stejnou vehemencí potlačovány jazyky většinové. Dobře; třeba v tomhle Šuoššjávri žijí výhradně samí Laponci, kteří norsky mluvit neumějí a ani by nechtěli, kdybys je polínkem mlátil. Možná ano, i když pravděpodobné to není. Beru však do ruky oficiální zprávu o stavu jazyka laponského (korektně ovšem sámského)… veškerých jeho mluvčích od břehů norského Atlantiku až po ruský poloostrov Kola – slušná rozloha, musí se nechat – zbývá posledních hubených 20.000. Z toho tři čtvrtiny tvoří severolaponská nářeční skupina, patnáct stovek čítají Laponci v povodí švédské řeky Luleå, jejich sousedů od Piteå zbývá celých dvacet, dalších několika skupin po stovkách. Skoltští Laponci kolem Murmansku vymizeli úplně, týž osud potkal řádku jiných roztroušených hloučků. Truchlivá statistika, řekl bych.

A to si ještě dovedu představit, že zamlčuje nejpodstatnější. Dvacet tisíc dušiček, roztracených po nesmírné rozloze severní Skandinávie, jenže která z nich je opravdu laponská? Která ještě užívá jazyka předků v denním provozu? Která v něm vychovává své děti? Jak vysoké procento je těch, které jej ještě jakž takž ovládají, ale aktivně už nehovoří, užívajíce místo toho norštiny, finštiny, švédštiny? Mám svou zkušenost i s jinými evropskými jazyky za poločasem rozpadu, s lužickou srbštinou například, s irskou gaelštinou nebo s bretaňštinou: i jejich mluvčích se udává na desítky či stovky tisíc, kteréžto numero však vyjadřuje stav, řeklo by se, muzeální: starou řeč lze zaslechnout na folklorních slavnostech a v nadšeneckých kroužcích, stačí si ale poslechnout lužické, irské či bretaňské děti na ulici: všechny melou hubičkami po německu, po anglicku, po francouzsku. A kde se děti neučí jazyku předků v rodině, nýbrž až z povinnosti ve škole, je veškerá naděje marná: jazyk je ztracen, když ne hned, tedy za pár let.

Může nám toho být líto; škoda každé květinky na louce světa, která nenávratně uvadla. Jenže co s cedulí Šuoššjávri na cestě do Guovdageaidnu? Vsadil bych boty na to, že obyvatelé těch míst, ač po předcích Laponci, svou obec nazývají nějak norsky, a baví se mezi sebou vesměs také tak, když se ovšem právě nekoná něco národopisného. Ale jak tedy, u čerta, zní norský název? To silniční cedule zamlčuje, a neměla by. Nejen že se tak cizí poutník v ničem nevyzná, ale hlavně se děje křivda občanské většině. Nejsevernější norská provincie Finnmark čítá na 73.000 obyvatel, z toho nanejvýš 12.000 jakž takž laponsky mluvících, aktivně bezpochyby o dobrou polovinu méně. Nepáše se tady, když už jsme tak ukrutně politicky korektní, jakási diskriminace? Útlak, kdybychom chtěli užít tak opotřebovaného termínu? Naše doba se zbláznila v ledačem, ale především v neumění či neochotě nacházet střední cestu, cestu rozumu. A stačilo by málo: mapy popisovat, cedule vystavovat v jazyce většiny výraznějším písmem nahoře, menšinovým drobněji vespod. Aby se v nich vyznal každý, ať je jazyka jakéhokoliv. Jinak nastává situace podobná donedávna slovenské, kdy bylo menšinovým Maďarům zakazováno a tresty vyhrožováno, kdyby na ouřadě zahovořili vlastní řečí. Tady a leckde jinde na evropském Západě je tomu také tak, jenže naruby: je potlačován či korektně zamlčován jazyk většiny. Nepřestaneme už blbnout?

Nicméně je třeba ocenit, že moderní doba udělila laponštině psaný výraz, jakkoli lze chovat podezření, že nikoliv touhou a snahou samotných Laponců, nýbrž přičiněním učených pánů někde v Oslu či v Helsinkách. Jak si čtenář asi už povšiml, vzali si řečení pánové za vzor českou abecedu s jejími čárkami a háčky, což je překvapující. Nu, aspoň nějaká stopa českého ducha v té pracizí, subpolární krajině. Ví o tom takový Laponec, že říkaje si v modliotební knížce (kostel zde bývá reziduem starého obyčeje) zírá na česká písmenka? Ostatně Laponec; čtenář si nesmí představit osobu v modročerveném kroji s cípatou čepicí na hlavě, kočující se sobími stády tundrou a přebývající v koženém stanu s vyčnívajícími klacky. Je šedivou skutečností, že se už dnes nepozná, v kterém z těch úhledných domečků žije Laponec a v kterém Nor, ani podle oblečení se dávno už od sebe nedají rozeznat, a málem už ani podle řeči. Jen ti sobi ze všeho zůstali, potloukající se volně krajinou, přičemž obojky na krku svědčí o tom, že navzdory zdánlivé nespoutanosti jde o zvířata chovná. A dokud je Laponec živ chovem sobů, dokud je na sklonku arktické zimy shání do ohrad, chytá do lasa a značkuje, dotud je Laponcem. Až zmizí i tato část jeho identity, bude všemu laponskému definitivně konec, ať jsou silniční cedule psány čím chtějí.

*

A pak se už řeka Altaelva – skoro zbytečné uvádět že Álheajetnu – vlije do vod Atlantiku, a je tady Norsko, jak je známe z obrázkových kalendářů: hluboko zaříznuté, úzké fjordy, čtvrtohorním ledovcem dohladka obroušené skalnaté hory, bílé šňůrky vodopádů. A ovšem řidší či hustší osídlení všude kolem břehů, neboť jsme v Norsku, byť i v nejsevernějším. Nejrozlehlejší a nejlidnatější ze sídel je pak Tromsø, město seversky čisté a úhledné, ulice domků staronorsky dřevěných i zase sklo-betonových bank a jiých chrámů konzumu, ale o tom vlastně nechci psát. Víc mě upoutal pomník se jmény padlých v krátké, ale krvavé válce proti Hitlerovi, jiné takové pomníky ve Svolvaeru na Lofotech i leckde jinde, k tomu šipky k někdejším bojištím, válečná muzea… v zemích českých se o norské kapitole druhé světové války mnoho neví, a mělo by se. Když pro nic jiného, aby byl dán názorný příklad, jak se vyplácí nepokakat se před nepřítelem, byť mnohonásobně silnějším, byť i bez vyhlídky na vítězství.

Dne sedmého dubna 1940 v ranních hodinách německé námořní síly simultánně zaútočily na několik míst norského pobřeží od Narviku po Kristiansand. Akce neproběhla pro Hitlera zvlášť slavně, jeho loďsto utrpělo těžké ztráty a u Narviku dostal od Norů ve spojení s britským expedičním sborem nařezáno, ale nakonec se Wehrmacht přece jen probila norskou obranou a začala obsazovat města. Norský král Haakon VII. se však nepo… ech, nechme toho, přeložil své sídlo z Osla dál na sever, odkudž pak po dva měsíce řídil obranné boje, než ho německá přesila donutila k odchodu do britského exilu. To v situaci víc než beznadějné: francouzská fronta se hroutila, Hitler zabíral bez velké námahy jednu evropskou zemi po druhé, jen samotná Velká Británie zatím odolávala, byla však otázka, jak dlouho. Stálo za to stavět se na odpor? Stály za to dlouhé řady norských jmen na pomníčku v Tromsø? Nebývalo by rozumnější v tak bezvýchodném postavení se raději poddat? Silnější se poddali.

Jakožto exilový Čech s historickou zkušeností svého prvního domova pravím: stálo a vždy bude stát za to, nepo… se. Pro po… mluví různé momentální důvody, ale co platí, je výsledek; a ten je, jaký je. Norové vyšli z historického střetnutí jako národ sebevědomý, neohnutý, morálně nepokořený. Na druhé straně fronty to byli Finové, kteří neustoupili Stalinovu vydírání a raději vzali do rukou zbraně; třebaže nakonec podlehli, zachovali si sebevědomí a s ním i svobodu. Češi, vedeni svými milovanými tatíčky, se rozhodli sklopit uši ve třech osmičkových letech za sebou: 1938, 1948, 1968. Myslet si své, naoko poslouchat, trochu nadávat, trochu švindlovat… Jistě je víc kořenů morální, řekněme, pokleslosti v království českém těchto dnů, bázlivá vypočítavost v osudových hodinách země je však bezpochyby jedním z nejhlubších, nejsilnějších, nejtragičtějších. Stálo to za to, milí Čechové, potřikrát si ušetřit boj? Nestálo, odvažuji se soudit. Chytrá uhýbavost se ještě nikomu nevyplatila.

*

Nechtěl jsem z tohoto spisku dělat cestovní příručku, ale pro jednou to předsevzetí poruším: kdo by chtěl spatřit krajinu krásnou nad jakékoliv pomyšlení, nechť se vydá na Lofoty. Norsko je, aspoň dle mého vkusu, nejkrásnější zemí světa; a Lofoty, nádherná symfonie hor a vodstev, je, tak pravím, nejkrásnější kout Norska. Je ovšem dobře udělat předem smlouvu s božstvy počasí; ale i s horami zahalenými v mlhy, s mořem šedivým a rozbouřeným, má něco do sebe. A to už je začátek návratu, ještě přijde polární kruh, na němž si po těch týdnech arktického putování připadáme si jako tažný pták, právě se navrátivší do teplých krajin: ráno je kolikrát až pět stupňů, a odpoledne dvanáct! Taková lahoda! Ještě dál k jihu mineme tabuli s nápisem z jedné strany Norge, z druhé Sverige, jen oznámení Riksgrensen, státní hranice, je z obojí strany stejné. A tím už bych mohl zakončit toto povídání, kdyby… ano; kdyby nebylo jisté poučné a možná trochu zahanbující podrobnosti. Nalézá se v hloubi severošvédských lesů taková… říká se tomu zařízení stuga, ale my mluvme o malé, dřevěné chatičce s kamenným ohništem uprostřed, se dvěma palandami a podlahou z kůry a kamínků. Kdo přijde, může si udělat pohodlí, přespat nebo i pár dní pobýt, není-li právě obsazená, nikdo za to öre nějakého poplatku nechce. I kůlna plná borových polen je k volnému použití, sekyra k naštípání také, za vodní zdroj slouží malé jezírko uprostřed houpavé, teď koncem srpna všemi barvami podzimu nabíhající slatiny. Je to místo tak kouzelné, až bych tušil, že v ranních mlhách tancují kolem jezírka rusalky a duchové lesa šeptají své vzkazy tomu, kdo rozumí jejich řeči. Má takových chatiček švédská divočina (ale i norská a finská) povícero, k této jediné však lze dokonce dojet autem, no, nebudu jí dělat další reklamu. Místo toho chci zdůraznit: byl jsem se svou chotí v rusalčí chatičce v rozmezí šestnácti let třikrát. A pořád je táž, neponičená, nepočmáraná, i ta sekyra je stále táž, a třebaže je jistě za dva zlatý a topůrko za tolar, nikdo ji neukradl a bohdá ji tady zastihnu i napočtvrté, dopřeje-li mi toho Bůh, neboť jsme ve Švédsku. Ohavno pomyslet, jak by to se sekyrou i s celou chatičkou dopadlo v zemi předkův mých, a abych byl spravedliv, pravděpodobně i v zemi mého druhého domova.

Nakonec je tady mořská úžina, ten hrad na druhém břehu se jmenuje Kronsborg neboli dle pana Shakespeara Elsinor, co tam možná dodnes straší duch prince Hamleta, a tudíž Dánsko. A tak mi tu zůstávej zdráv, můj dvouapůltý domove, du gamla, du fria, du fjälhöga Nord, tu tysta, du gljädjeriga sköna – ty starý, svobodný Severe vysokých hor, ty tichý, radostně krásný, jak se zpívá v švédské hymně. Sám bych nedokázal najít vhodnější slova. Bohdá se ještě shledáme, tolikrát, kolik mi Bůh dopřeje let a zdraví.

Převzato z Nového Polygonu