Minulost římská i muslimská, kraj za horami a arabské pojetí turistiky

A to by už byl čas se přesunout do jižní části země, ale ještě stojí za to shlédnout dvě památečnosti: zříceniny pozdně římského města Volubilis, a svátost z nejposvátnějších, jíž jest nedaleké Múláí Idrís. Volubilis je římské město jako z příručky: hlavní třída Via Decumana, forum, kapitol, termy aneb veřejné lázně, čímž vším nás provede nevtíravý strážce a ukáže, čeho bychom si možná sami nevšimli. Tady té mozaiky třeba, je na ní vyobrazena nahatá dáma a divný mužský s čímsi ježatým (mají to být rašící parohy) na hlavě. Ukáže se, že nahatou dámou je sama bohyně Diana aneb Artemis, a ten vyjevený pumprlík vedle je jistý Acteon, co načapal milou bohyni zrovna když lezla do lázně, za kteroužto smělost ho proměnila v jelena. Další mozaiky znázorňují Herkulovy skutky i jiné antické výjevy, a vlídný strážce samozřejmě očekává bakšiš, ale na rozdíl od všelijakých nabízečů a vnucovačů si jej zasloužil, i vtisknu mu do dlaně deset dirhámů, s čímž je spokojen. A prokvétá všechno koberci oranžových květinek a na troskách katedrály – byloť Volubilis navzdory nahatým bohyním město křesťanské – hnízdí a zobákem klape čáp, i jest všechno jaksi veselé.

Múláí Idrís se rozkládá nepříliš daleko na dvojici strmých pahorků, a není to už místo veselé, nýbrž velebně přísné, prodchnuté zanícenou zbožností. Neboť vězme, že až sem dorazil (úctyhodný turistický výkon) koncem století osmého světec téhož jména a pravnuk samého Proroka Muhammada na svém útěku z Mekky, a zde je i pohřben v rozlehlém a nádherném mauzoleu, do nějž je – jak jinak – nevěřícím psům přístup zapovězen. Oznamuji však, že jsem si přesto udělal v kádrové knize nebes velkou kladnou čárku; jeť Múláí Idrís pátým nejposvátnějším místem islámu hned po Mekce, Madíně, Jeruzalémě a tuniském Kairúánu, a kdo do něj pětkrát vstoupí, jako by pouť do Mekky vykonal. I vstoupil jsem; není nikde psáno, že do vstupu musí být zahrnuto mauzoleum, co tam nás křesťanské psy nechtějí. Město samo pak sestává ze spleti strmých, úzkých a klikatých schodišťátek, což má ten příjemný efekt, že nás neotravují všelijak se proplétající motorky. Jediným dopravním prostředkem jsou kromě vlastních dvou nohou osli, mezci a muly (jakživ si nezapamatuji, který z těch dvou živočichů je který), vláčící po schodech nahoru dolů neuvěřitelné náklady palivového dříví, písku, cementu a vůbec všeho. A zdejší lid se k cizinci chová po muslimsku zdvořile, ale přece jen s výraznějším odstupem než jinde, což je pokrok; ještě nepříliš dávno by v tomto posvátném místě nevěřícího rovnou zapíchli. Což by tak bylo, a můžeme obrátit své kroky k pouštím a hliněným hradům jihu.

*

Jak již naznačeno, odděluje zelený nebo aspoň nazelenalý sever Maroka od pouštního jihu hradba Vysokého Atlasu. Je na něj, zvlášť když je zjara pokryt sněhem, nádherný pohled; vnikne-li poutník dovnitř… no, přijde na gusto. Jsou lidé, jimž ta přísná pustina, nic než skalnaté srázy beze stopy vegetace, jakýmsi způsobem lahodí; co by se mě týkalo, dám přednost lesnatým údolím, jezerům a peřejnatým řekám takových Alp či Skandinávie. Ale to jsem tady na špatné adrese. Vysoký Atlas lze překonat dosti nekomfortně několika průsmyky, nebo jej zdlouhavě, ale přece jen pohodlněji objet kolem Er-Rašídíje. Za svých mladých let bych se nerozpakoval: ruksak na záda, a hurá do hor. Jakožto stařec poznamenaný věkem se přece jen rozhodnu pro paďourský komfort a vezmu zavděk autobusem. Er-Rašídíja se projeví jako jednotvárné, zaprášené město… je s podivem, jak zaprášené je všechno v Maroku, čemuž není se co divit; jako skoro všude v tzv. třetím světě, i zde je hlavním a vlastně jediným stavebním materiálem ošizený cement se sklonem k rozpadavosti v prach a beztvaré úlomky.

Je večer a musím ještě vyzkoumat, jak se zítra dostaneme do Warzazátu, poslední etapy naší pouti. Běhám a sháním, až se u večeře seznámíme s dvěma francouzskými mládenci. Najali si malé auto, a že zítra jedou do toho Warzazátu a mohli by nás vzít s sebou. Po cestě pak i k jiným zajímavým místům, jestli ovšem chceme. Jak bychom nechtěli! A je z toho jízda s mnoha zastávkami a oklikami, plánovanými a ještě spíš jen tak z okamžitého nápadu, pro mě navíc i pocvičení v jazyce francouzském, jehož nejsem obzvláštní mistr. Především apk zase jedno setkání, z nějž… uvidí se. Divili se naši známí, proč ještě na stará kolena vandrujeme takhle na vlastní pěst se všemi z toho plynoucími obtížemi a nejistotami, když by nás přišel nějaký organizovaný zájezd ne o moc dráž, a viděli bychom toho v doprovodu odborného průvodce možná i víc a důkladněji, ba ani s cizími jazyky bych se nemusel trápit. A třeba ano. Přinejmenším by to bylo pohodlnější. Třeba bychom stihli oběhat víc význačných pamětihodností, k jakým obvykle směřují turistické výpravy. Ale také bychom o mnoho přišli: o zapadlé, přesto pěkné a pozoruhodné kouty, o nichž nic nestojí v příručkách, je v nich však zakleta duše krajiny. Tím pozoruhodnější, že si je poutník objevil sám, jsou jen jeho zkušeností a obohacením, hlouběji do srdce zapsaným než učebnicové památečnosti. Rovněž, kdyby za mě všechno obstarali jiní, přišel bych o příravnou fázi zkoumání, plánů kutí a v mapách prstem postrkování, což je také kus radosti cestovatelské; je přece jen něco trochu jiného, koupit si obrázek a pověsit na zeď, nebo si ho namalovat sám. Byl bych uzavřen v kruhu stále týchž tváří a téhož jazyka a krajina by ubíhala kolem jako film, možná zajímavý, jehož bych však byl divákem, ne účastníkem. A nikoli v poslední řadě bych nenasbíral adres do notýsku, nenavázal ta vězšinou letmá, někdy však i trvalá přátelství, poklad z nejcennějších, jaký lze na cestách světem nalézt.

*

Pořád čekám, až přijdou ty slavné pouště, co za nimi jezdí do Maroka celé houfy nadšenců, a ono nic, leda bych prohlásil za poušť tyhlety nudné, nekonečné kamenité pláně s kulisou stejně šedivých, neplodných hor v pozadí. Naši francouzští mládenci tady ale nejsou poprvé a tvrdí, že písečná poušť taky ještě přijde, jen co dojedeme do Merzugy. Vida! O existenci oázy toho jména jsem věděl, ale do svého cestovního plánu nezařadil; nalézáť se po čertech blízko alžírské hranice a německé ministerstvo zahraničí od návštěvy odrazuje: trvá mezi oběma bratrskými státy pravá bratrská nenávist, projevující se občasnými střílenicemi a únosy, i může mít náhodný poutník smůlu. Nicméně vím, že nebezpečí bývá jen z poloviny tak žhavé jak ministerští ouřadové dělají, aby se vyhnuli tahanicím o zaběhlého turistu, i souhlasím s odbočkou do té podezřelé lokality. Mohu tudíž vydat svědectví, že se nad osadou Merzuga opravdu vypínají ony typické přesypy meruňkové barvy, konečně tedy opravdická poušť, jak ji znám z Jordánska, Ománu i odjinud. Naši mladí přátelé, to se ví, se hned pustili po hraně nejvyšší duny k vrcholu, ale nám staříkům je namáhavého šmajdání v hlubokém písku dost, a jdeme se usadit do malého háje jakýchsi uzlovitých jehličnanů, jenž tu kdovíproč vyrostl.

Nebo jaképak kdovíproč; hájek vyrostl z vodonosných vrstev nepřiliš hluboko pod povrchem, jak nasvědčují cementové skruže několika studní. Studně jsou skoro už povinně obestlané svinčíkem – já vím, že se opakuji, ale stejně mě to štve. I kolem místa našeho odpočinku se válejí plastikové sáčky, láhve a talířky, vstanu tedy a zahrabu je do písku, ne že by to bylo něco platné, ale aby si svědomí ulevilo. Ví Alláh, proč zrovna já, vandrácký dědek, který v ta místa už nikdy nepřijde, si dělám svědomí za ty, kteří ten svinčík nastlali. Jak ani jinak nelze, nabalil se na duny turistický kšeft: z Merzugy vyrážejí průvody velbloudů s evropskými zájemci o pouštní romantiku v sedlech, k čemuž nezbytně náleží piknik. Zásoby k tomu účelu transportují domorodí honáci, vzít však s sebou zpět odpadky je ani nenapadne, i nejsem přítelem takových povyražení. Ostatně se velbloudi v Maroku chovají už jen kvůli turistům, dávno minuly doby, kdy se z Merzugy vydávaly obchodní karavany napříč Saharou až k samé řece Niger.

Kluci konečně slezli s písečné hory a jede se zpátky do vnitrozemí. Cesta vede datlovými oázami, kolem zavlažovacích kanálů, berberské ženy perou koberce a hned je vykládají na silničku k sušení, a dál vesničkami hliněných domků s plochými střechami, starci v bílých hábitech sedí na zápraží a klábosí… pěkné je to, pěkné a zajímavé, a hlavně původní. Nemuseli přijít turisté, aby Berberky honem začaly prát koberce v zavlažovacím kanálu, dokonce menají rády, když se na ně kouká. Nejsem povýšený kritik turismu, ostatně jsem sám kapičkou té záplavy, i byl bych pokrytec, kdybych se nad ni vyvyšoval. Přesto mi už nějak všechno začíná vadit. Nemůže být nic pěkného či původního, aby se kolem hned nenastavělo stánků, krámků, suvenýrového haraburdí, blbůstek a cerepetiček, neseběhlo se vyvolávačů a loudilů. Zajedeme ke kráse nejslavnější, jíž je rokle Todra na úpatí Vysokého Atlasu, a zase: rokle by tu v principu byla. Vysoká, těsná, strmá, úchvatná. Jenže: stánky, krámky, křik a lomoz, tady mi někdo nabízí ke koupi plastikový klobouček, tam někdo předvádí živého chameleona a chce za tu podívanou pět dirhámů, kolem se prosmrdívá autobus za autobusem, hostince, hotely a penziony nalezly do samého středu rokle… jděte si mi vycpat s vaší Todrou, jak se těším, až zase budu v zemích, kde je přírodní či kulturní zajímavost součástí normálního, občanského provozu. Kde svět není tak dryáčnicky rozdělen, to pro domácí, to pro turisty, pitomé tvory, jež Alláh stvořil k tomu, aby se na nich dalo vydělat.

Podle Nového Polygonu