Nedávno účastník jakési diskuse na internetu temperamentně vynadal jinému diskutérovi, že nesprávně užívá významu slova víno. Víno je – napsal onen pán – nápoj, zatímco ty bobule na stoncích jsou hrozno. No. Co já vím, slovník spisovného jazyka českého přiřazuje ke slovu hrozno význam hrozný (hrozno pohledět); celá ta věc – soubor bobulí na jednom silném stonku - je hrozen, a nejen u vína, ale i u jiného ovoce, u květin či dokonce u včelích rojů, zatímco označení hrozno pro révu, jak se správně česky jmenuje jednak celá ta rostlina, jednak její část s plody (a opět, není to označení jen pro vinnou révu), přišlo ze Slovenska. A je mi to vcelku jedno. I kdyby se vinaři stokrát na hlavu stavěli, je to pro mne totéž, jako kdyby mi někdo vynadal za to, že si pletu různé druhy šroubů. Nejsem odborník, někdo jiný si zase plete pojmy z mého oboru.

Babička Boženy Němcové šukala po světnici. Češi vědí, že drobně poklízela, Moravané se začnou uculovat. Milí moravští přátelé, uculovat se můžete, ale dopalovat někoho tím, že se mu budete smát za to, že nezná vaše slovní významy, to, prosím, nedělejte. Ostatně – i tady se odvolám na slovník spisovného jazyka českého - je to jen nářeční význam, nikoli obecný.

Nářeční tvary pomalu mizí, nejspíš vlivem televize a rozhlasu, ale přece jen – zkuste si popovídat s nějakým starším Chodem. Bude to šichta, habyste rozumíli tomu, co vám ten děrek poudal, ha tekí haby von rozumíl vám.

Když jsem tam byla posledně, ještě to prokládali jakousi verzí němčiny. To už jsem byla úplně ztracená.

Lidé ze severní Moravy mají jakési problémy s osobním zájmenem já. Mi se zdálo. Mi se nelíbí. Mně. Taky, a to vadí v psaném projevu, obzvláště v překladech amerických detektivek se to často objevovalo, mají problém s příslovcem místa. Přišel tady. Dej to tady. Sem. Přišel sem. Dej to sem. Říci to Pražákovi starší generace, rozuměl by tomu tak, že někdo přišel tudy. Středočech by začátkem minulého století řekl tajtady a mínil by tím tudy.

Kamarádka z Ostravy mi řekla, že bude péci kytky. Nevěděla jsem, že je náruživá vegetářka. Nene. Mínila kuřecí stehýnka. Po ostravsku kratke kytky, tedy kýtky, malé kýty.

Proto máme spisovnou češtinu, které se učíme ve škole, abychom dokázali překlenout nářeční rozdíly a dorozumět se bez ohledu na to, odkud pocházíme.

No nic.

Teď ty omyly.

Omyly, v nichž si libujeme

Uhranuti touhou po dokonalosti děláme koniny.

To pucle už nám nikdo nevezme. Český národ, který si tak libuje ve světovosti, a tedy správné výslovnosti přejatých slov, pojal anglické slovo puzzle (pazl) německy a stvořil pucle. Nějak se mi to pocitově slévá se špeclemi (to jsou takové nudle). Kdybych chtěla koupit puzzle, neřeknu to správně pazl, ale hezky českoněmecky pucle; jinak by mi totiž prodavačka nerozuměla.

Štrasburk už nám taky zůstane, i ten Mózart, kterého, ač je nám němčina tak drahá – nevím proč, vždyť už tu německy skoro nikdo neumí - nevyslovujeme správně Mocart. Štrasburk, protože přece v němčině st se vyslovuje št. Nic nevadí, že je to město francouzské. Podobně Leonhard Bernstein (Bernstin, Bernstein), pro nás Bernštajn. Barbra Streisand je Barbara Štrajsant. To by mi tedy vadilo víc než přechylování.

Chamberlain (Čejmbrlin) je pro nás Čembrlejn, Assisi je Asisi (Asízi), Jerzy (Jeři) je Jerzy – nejsme jediní, i Poláci mají své ř. Ajfl postavil Ajfelovku. Nikoli. Inženýr Eiffel (Efel) postavil Eiffelovu (Efelovu) věž. Zkuste toho Ajfela na Francouze, ztuhnou a nebudou se s vámi bavit.

Nevadí mi to u laiků. Vadí mi to u vzdělanců či přesněji u těch, kteří se za ně považují. Jednak proto, že jsou to vzdělanci a měli by vědět, jednak proto, že udávají tón.

Čeština a ruština jsou si podobné. Ale neříkejte, prosím, nějakému Rusovi, že je něco užásnoje, když chcete říci, že je to úžasné. Důvodně by se naštval. Znám dost lidí, kteří tomu nevěří. Škoda.

Že se slovensky veverka řekne drevokocúr, je asi tak vtipné, jako nalít někomu pivo do bot. Nebylo to dobré, už když to vzniklo.

Bohorovnost není ta nejlepší vlastnost. Má ovšem neviditelnou, zato věrnou sestru: vnitřní nejistotu.

Ovšem neznamená ale. Ovšem znamená jistěže.

"Matko," řekl syn. Na televizní obrazovce. Osobně neznám nikoho, tedy Čecha, Moravana, Slezana, kdo by svou matku takto oslovoval. Spíš bychom řekli "Mami". Překladatelé zřejmě žijí v jiné zemi nebo aspoň v jiných rodinách. Není to hezký omyl, že v překladu má výchozí řeč přednost před řečí, do níž se překládá, i za cenu znelidštění dialogu.