České republice bude napřesrok rovná stovka let.

Puntičkář autora opraví: Československu by byla rovná stovka let, kdyby se nerozdělilo. Jenže autor puntičkáře umlčí: ty dva národy se rozešly poměrně slušně, dodnes spolu vycházejí poměrně kamarádsky, a jestli náhodou i sem tam padla na sále nějaká facka, bylo to v noci a ví o ní pouze zfackovaný a fackující. A ten poslední možná ani neví, zda nafackoval tomu pravému, zrovna tomu, komu chtěl. V té tmě to nebylo vidět.

Navíc, co to je, nějakých sto let. Kanada letos slaví rovných 150, zatímco takoví Američané považují za důvod k chlubení, že se založili už v roce 1776, čili před 241 roky.

Až na to, že Češi žijí v té své středoevropské kotlině mnohem déle, a tudíž jsou starší co národ. Rozhodně starší než oba severoamerické státy.

Takže slavit století, nakonec, proč ne?

Pakliže dojde k oslavě tak, jak si ji představuje český (puntičkářsky: moravský) hudebník Emil Viklický, může to stát za to.

Odbočka

Jazz, a vlastně hudba vůbec, dluží velká slova diků marxismu-leninismu.

Emil Viklický totiž vystudoval matematické vědy na přírodovědecké fakultě olomoucké university. (Matematika na přírodních vědách? Inu, proti gustu žádný dišputát.)

Jeho diplomka se zalíbila profesorskému sboru do té míry, že učitelé mladému Pythagorasovi naznačili, že by stačilo, aby jí jen trochu, malinko rozšířil a prohloubil, a může se ucházet rovnou o doktorát.

Viklický se šel poptat do patřičné kanceláře. Tam nepadlo slůvko o matematice. Zato tam padala slova o tom, že nejdůležitější bude, aby si rozšířil a prohloubil znalost ve vědě věd: marxismu-leninismu.

Tohle sdělení zaujalo Viklického tak ohromně, že se otočil k matematice zády.

Zda měl onen úředník sám jakékoliv znalosti marxismu, natož leninismu, je lhostejno: znal fráze a (to hlavně) věděl, kdy použít které, a jak.

Podstatné je, že místo doktora matematických věd, který si tu nebo tam zamuzicíruje při lahvince dobrého vína (je z Moravy!) s kamarády, se z Viklického stal hudebník, který stojí pevně v jazzu i v tzv. vážné hudbě (zatím nikdo nedokázal vysvětlit, proč se jí říká vážná).

Podle slavného filosofa Gottfrieda Wilhelma Leibnize slouží matematika jako hudba pro mozek a hudba je matematikou pro duši.

Výsledek je ten, že ve světě bývávalo známo dlouhá léta trio českých jazzmanů (basisté Miroslav Vitouš a George Mraz, a klávesista Jan Hammer, toho jména mladší). Po Viklického rázném odchodu z pole čistě matematické vědy se trio změnilo v kvartet: Emil Viklický je jeho nedílnou součástí.

Konec odbočky

Slavný trumpetista, kapelník a skladatel Wynton Marsalis se před časem Viklického zeptal, zda by mohl napsat hudbu na vybrané ukázky z Dopisů Olze, knihy bývalého českého presidenta Václava Havla.

Marsalis a Viklický

Viklický to zkusil. Dost Marsalise překvapil, když mu přivezl do New Yorku partituru. Jazzman Marsalis se po přečtení not zeptal: dvě části jsou nádherná jazzová blues, ale proč je prostřední část napsána ve stylu klasické hudby? Sice současné, ale pořád klasické?

Protože to tam tak patří, zněla Viklického odpověď.

Důvod k použití různých druhů hudby byl poměrně jednoduchý: po delší rozmluvě s Václavem Havlem přidal Viklický do libreta ještě detektivku o tom, jak se o Havla zajímala československá Státní bezpečnost, v tomto případě hlídáním jeho a herce Pavla Landovského při jejich procházkách, a také tam přibyly výňatky z prvního novoročního projevu, který Václav Havel co nový president země pronesl 1. ledna 1990. To byl onen slavný projev, který dal československým posluchačům a divákům poprvé pořádně najevo, že čas oponou trhnul.

Ku cti Marsalisově kapelník souhlasil, a dílo se pak v New Yorku pod názvem The Mystery of Man (Tajemství člověka) hrálo za nadšeného potlesku obecenstva i kritiky.

Odborníci se zmiňovali pochvalně o hercích Mariovi Van Peeblesovi a Alfre Woodardové. Nadšení si ponechali pro Viklického hudbu. Tu přirovnávali k Dukeovi Ellingtonovi. Nikoliv, rozhodně nešlo o to, že by Viklický jakkoliv opisoval. Kritici ho přirovnávali ke starému Vévodovi zvláště kvůli umění vyklenout oblouk spojující různé nálady a dramatičnost.

Zpravodaj odborného listu Variety David Sprague ve svém hodnocení přirovnal část, která cituje z ranějších prací Václava Havla, k přiléhavému flirtujícímu rouchu a s nadšením psal o částech, které vycházejí z blues.

Další dopisovatel, Zan Stewart z The Star-Ledger (největší deník státu New Jersey) se rozepsal, jak se herci nádherně opřeli o Viklického blues a jak to bylo možné proto, že bylo oč se opírat.

Nezbytné upozornění

Americké umělce moc nezajímají české (někdy žabomyší) spory o tom, zda Václav Havel České republice více uškodil než pomohl.

Wyntona Marsalise zajímala slova z Dopisů Olze, zajímalo ho ovzduší, v němž ta slova vznikala, zajímal ho dopad, jaký ta slova měla na jeho duši citlivého hudebníka.

To nemá s politikou vůbec nic společného.

Stejně jako to nemá vůbec nic společného s tím, zda mají příznivci Václava Havla a jeho památky pravdu, když se dodnes ohánějí jeho jménem a říkají, že ON by tohle udělal takhle, tamhleto onakle, ale ve všech případech jinak, než to dělají jeho nástupci.

O pojmenovávání všeho možného jeho jménem nemluvě.

Nic z toho nezajímá ani Wyntona Marsalise, ani Emila Viklického.

Ono je to těžké: první dva čeští presidenti byli tak výrazní, že to české obyvatelstvo dodnes nutí, aby zaujalo nějaké stanovisko, pokud možno nesmiřitelné vůči všem ostatním stanoviskům.

Václav Havel zajímá svým filosofováním ty, které nezajímá vnitřní dění v jeho zemi. Lhostejno, zda dosáhl nedozírných hloubek myšlení nebo ne.

To je totéž jako třeba to, že Václav Klaus požívá mezi ekonomy na celém světě hlubokou úctu, bez ohledu na to, zda mu Češi vyčítají to nebo ono.

Nakonec nám to stejně všechno (a všem) ukáže a spočítá čas.

Konec nezbytného upozornění

Emil Viklický přišel nedávno na nápad: Což takhle obnovit provádění The Mystery of Man na počest stých narozenin mé vlasti?

Přemýšlí o vystoupeních s českými umělci v České republice a s místními umělci v jiných zemích.

Nebude to jednoduché: kapela Wyntona Marsalise (s dirigentem Davidem Bergerem), i Van Peebles a Woodardová nasadili laťku hodně vysoko.

Viklický a účinkující

Avšak: laťky se nasazují vysoko proto, aby se ostatní snažili těch výšek nejen dosáhnout, ale dokonce je překonat.

Zatím je příliš brzo, do těch narozenin chybí ještě půldruha roku. Ale kdyby náhodou už teď někdo věděl o pořádné skupině hudebníků, cizím slovem: o big bandu, ovšem takovém, který dovede hrát nejen čistý jazz, ale i velice soudobou klasiku, a o dobrých hercích, kteří dovedou hrát tak, aby to vypadalo jako skutečná rozmluva dvou skutečných lidí, ozvěte se Emilu Viklickému.

Přispějete tím k vypěstování kytice zemi, která si to zaslouží.