26.4.2024 | Svátek má Oto


BTW: Vrchní pes

24.8.2006 22:05

Přesto se spousta lidí do této situace dostane a nemusí být vůbec v pozici mistra, manažera, generálního ředitele či prezidenta. Stačí, když si pořídí jednoho nebo - a to je mnohem zajímavější - více psů. Potom se musí stát vrchním psem, vůdcem smečky, prostě velkým šéfem. A pokud opravdu chce, aby měl život smečky svůj řád a její členové žili spokojeně a bez zničujících rvaček, má se co ohánět. Eliška malá - devítiměsíční

Tak předně si musí získat autoritu. To není vůbec žádná legrace a nemusí mít ve smečce zrovna kavkazáky nebo rotvalejlery. Popravdě řečeno, získat si autoritu respekt budícího psa je natolik nutné, že s tím soudný člověk neváhá a obvykle se dost snaží. Naopak, z tohoto osvědčeného schématu se nejčastěji podaří vyklouznout pejskům malým, kteří svou pevnou vůli získat vedoucí postavení ve smečce zakrývají sladkou roztomilostí. A něco na tom bude, protože zachovat neoblomnou rozhodnost tváří v tvář roztomilému pudlíkovi, okatému šicáčkovi nebo chundelatému bišonkovi dá o to víc práce, že se přitom nesmíte smát.

Potom narazíte na problém spravedlnosti. Šéf smečky musí být nekompromisně spravedlivý, jinak jeho autorita dostává vážné trhliny. U zvířat totiž nic neokecáte - věc prostě spravedlivá je nebo není. Výjimky nebo omluvy typu "jenom pro jednou" se nevedou. Vy musíte rozsoudit spory členů smečky,vzít v úvahu všechny okolnosti a důsledně trvat na splnění svého rozhodnutí. No řekněte - kdy se vám něco takového může podařit v lidské společnosti?

Ale pomocí svého přesvědčení o tom, co je podle vás správné, a díky pevně stanoveným mantinelům a způsobům chování, můžete dosáhnout míru i v hodně nehomogenních smečkách. Dokonce i těch mezidruhových - mluvím teď o té nejobvyklejší, pso-kočičí variantě. Přitom společná jsou jen základní pravidla, obvykle ta, která se nějakým způsobem týkají bezpečnosti nebo chování smečky na veřejnosti. V detailech se to liší domácnost od domácnosti.

Já třeba nepouštím psy do postele a nepřijde mi to divné. A je zajímavé, že to po mně ani žádný pes (včetně bytového jezevčíka Maxe) nechtěl. Zato v obýváku na gauči sedávají všichni a považují to za svoji výsadu, dočasně rušenou pouze povelem "fuj, mokrý pes!". Nežebrají u stolu, byť dokáží naléhavě hledět. Nevylizují talíře, ale dostávají mlsky rovnou z ruky. A především se neperou. Z duše nesnáším psí rvačky, a přestože jsme na cvičáku kolikrát zaostávali v čistém provedení různých cviků (asi nikdy nebudu psí cvičitel), dokázali jsme zvládnout všechny socializační aktivity.

Ne, že by byli vždycky jako beránci, ale stačí moje důrazné zavrčení aby si uvědomili, že tohle už ne. Je zajímavé, že pokud se je pokusí napadnout jiný pes (moc často se nám to naštěstí nestává), tak moje zavrčení a povely obvykle zchladí nadšení i u útočníka, takže bitka se prostě nestačí rozvinout. (Teď děsně ťukám - vím, že na zkažené agresivní psy to téměř nikdy nefunguje, takže zatím jsme prostě měli štěstí.) Mohla jsem si myslet, že to zvládám - obzvlášť, když u nás přežila i koťata.

Ale potom k nám přišla Zuzina Eliška. Rizikových faktorů bylo tentokrát víc. Jednak jsem sama s Eliškou vlastně poprvé, i když ona je u nás dost zvyklá. Jenže je u nás vždycky, když já jsem pryč. Za druhé ji sem nepřivezla její panička a oficiálně mi nepředala dočasnou vládu nad jejím osudem. Kvůli nemoci našich psů jsem si ji sama vyzvedla u Zuziných sousedů, kteří ji mohli mít přes víkend, ale přes týden, kdy nejsou doma, by to nešlo. Další problémy generují nevyrovnané milostné vztahy a žárlivost na všech stranách. O kočkách už ani nemluvím. Také jejích padesát kilo a mohutná postava může znamenat potíže u skoro-paničky, která není v žádném případě vzpěračem.

Naopak pro hovoří to, že Eliška je fenka, a navíc zatím dorostenka, takže pětiletí Nazgúlové jí ledacos tolerují. Přestože vzhledem je celá maminka (rotvajler), má v povaze hodně z tatínka (novofudlák), takže je hodná a nekonfliktní (zatím, a pokud nejde o žrádlo...:))). Ale aby toho nebylo málo, skáče nám přes plot a utíká, takže když nejsem v pozoru (v noci, když píšu a není přitom uvnitř domu, nebo když jsem pryč) musí být uvázaná na řetěze. Nelíbí se nám to ani jedné, ale když dokázala překonat i novou zábranu, kterou jsme jí se sousedem nainstalovali, nemá holt naše chlupatá atletka na vybranou.

Takže teď skládám těžké zkoušky z psí psychologie (psichologie? :))), pozornosti, rychlých reakcí, předvídavosti a trpělivosti. Asi si dovedete představit, kolik potenciálně krizových situací dokáže vzniknout jenom z toho, že Eliška je mimořádně mazlivá fenka a hrozně moc si mě chce přivlastnit. Nazgúlové jsou obvykle v projevech své přízně dost střízliví, ale když vidí Eliščino lísání, mohou se přetrhnout ve snaze ji ode mne dostat dál (nebo aspoň nešťastně koukají). Přestože sami si na psí hračky vůbec nepotrpí (dávají přednost nalezeným přírodninám), kradou Elišce její pískací míčky a gumové ježky s vášní, kterou by si taky mohli schovat na nějaký lepší účel. A venku? Tam mají tendenci se navzájem naučit kdejakou lumpárnu.

Je to náročné, ale nesmírně poučné. Četla jsem spousty knih o psech, jejich výcviku, chování, a komunikaci. Zajímala jsem se o život a zvyky divoce žijících vlků a jiných psovitých šelem. A teď v tom lítám v reálu. A vím, že když něco pokazím, může z toho být při velikosti a síle členů smečky pěkný mazec. Ale potom přijde večer (jako zrovna teď), kdy píšu obložena pěti v míru dřímajícími zvířaty rozloženými kolem mně bez ohledu na druh, pohlaví a rodinnou příslušnost, a já zase nabírám sílu a nadšení pokračovat v úloze vrchního psa.

Nicméně s jedním si jsem jistá - absolutně nezávidím všem těm mistrům, manažerům, generálním ředitelům a prezidentům. Když je to taková fuška s poměrně čitelnými zvířaty, jak náročné musí být velet lidem? Obzvlášť, když dotyčný chce být opravdu, ale opravdu dobrým vrchním psem?