26.4.2024 | Svátek má Oto


BRITÁNIE: Nesnesitelně lehký Blair

14.5.2007

Tak to by bylo. Ve čtvrtek britský premiér Tony Blair konečně oznámil, že na konci června definitivně opustí vysokou politiku. S Blairem patrně skončí i blairismus a třetí cesta – koncepty a termíny, u kterých ani po desetiletém intenzivním užívání nevíme, co vlastně měly přesně znamenat.

A se mnou přijde morálka

Květen 1997, kdy Blairovi labouristé po osmnácti letech konečně porazili konzervativce, byl časem velkých očekávání. Výřečný Blair natěšené veřejnosti slíbil „nový úsvit“. Británii prý přivede do středu Evropy a do politiky vrátí morálku. Nová Labour bude bělejší než sněhy. Na sebe neskromně prozradil, že je „fakticky upřímný týpek“.

To, co přišlo po této dramatické kanonádě, bylo nakonec docela obyčejné vládnutí. Blairova dekáda v domácí politice se dá shrnout do několika poznámek: Mírně zvýšil daně, což se vymstí až časem. Zavedl školné na univerzitách (nadvakrát, od prvního pokusu totiž ustoupil). Nechal zdvojnásobit reálné dotace do zdravotnictví, které ale předtím nezreformoval. Skandální čekací doby na operace se tak podařilo stáhnout, řada nemocnic v Londýně je ale i z českého pohledu pořád pro ostudu. Nejdřív byl proti jaderným elektrárnám, aby je potom slavně rehabilitoval. Británie se dramaticky otevřela přistěhovalcům, nicméně těsně před koncem premiérské kariéry si Blair troufl kritizovat svatou krávu multikulturalismu.

Nejdřív byl pro Evropu a pro euro a v roce 1998 v St. Malo francouzskému prezidentu Chirakovi odkýval evropskou armádu (k údivu velení NATO a většiny Američanů). Před invazí do Iráku se ale bez zaváhání přidal k Americe a plány na evropskou armádu a zahraniční politiku efektně pohřbil.

Nejdřív nechtěl vůbec slyšet o referendu k evropské ústavě, potom na ně pod tlakem veřejnosti přistoupil, a jen co teď německá kancléřka Merkelová ohlásila, že chce původní návrh kosmeticky upravit, od referenda ustupuje.

Jediné, co nezpochybnil a za čím si stojí, byla masivní účast britské armády na invazi do Iráku. Bohužel i tuto vážnou chvíli znevážil prokázanými manipulacemi se zpravodajskými analýzami, aby stupeň iráckého nebezpečí přiblížil i natvrdlé veřejnosti.

Ať už bylo tažení do Iráku chybou nebo ne, z Blairovy bilance vyčnívá jako vážné riskantní rozhodnutí a výjimka z pravidla.

V takové cik-cak bilanci se společný jmenovatel hledá těžko. Tím, co Blairových deset roků zastřešuje, není politický směr, ale styl: nahodilost, rétorika, po které většinou nic nenásledovalo, přehánění jako metoda.

Podle standardních ukazatelů Blairova vláda Británii zásadní újmu nezpůsobila, hospodářskou konjunkturu započatou v roce 1992 labouristé nepřerušili. (Všechny labouristické vlády před Blairem způsobily hospodářskou krizi.) Blairismus ale zásadně poškodil kvalitu veřejného života. Jeho vláda zavedla kvalitativně vyšší druh manipulace provozovaný maséry veřejného mínění, takzvanými spin doktory. Na ministerstvu dopravy jedna taková spin doktorka 11. září 2001 navrhla využít americkou tragédii a nepozorovaně zveřejnit nepohodlné statistiky. Když reportér BBC odhalil, jakým způsobem ve vládě vypointovávali zprávy tajných služeb o Iráku, předhodilo ministerstvo obrany vědce Davida Kellyho, od něhož údaje pocházely, novinářům, přestože mu předtím slíbilo anonymitu. Šokovaný Kelly si podřezal žíly. Ze stejné štábní kultury manipulace s fakty se koneckonců zrodila i známá Sternova zpráva o globálním oteplování. Od jejího panikářského tónu se distancovali i klimatologové, na které se Stern jmenovitě odvolával.

Dítě své doby

Všechny průzkumy si všímají, s jakým cynismem dnes Britové přistupují ke svým politikům. Volební účast, která se v předblairovské éře pohybovala kolem 75 procent, spadla zhruba na 60 bodů. V Británii politika bývala váženým povoláním, to už ale zřejmě neplatí. I proto, že ministerský předseda Blair ji dělal jako dítě, které se neustále snaží zaujmout okolí nějakou hrou a tu hru hraje, dokud ho nenapadne nějaká jiná. Ve vzduchu samozřejmě visí otázka, co bylo dřív: pubertální premiér, nebo pubertální veřejnost, která se masově hroutila po havárii princezny Diany a která teď vojákům propuštěným z íránského zajetí toleruje, že svoje historky prodávají bulváru? Jisté je, že tradiční zdrženlivá a seriózní Anglie, nám mladším ročníkům známá spíš z vyprávění a z literatury, je po deseti letech pod nánosem blairismu v horším případě ztracená.

LN, 11.5.2007

Autor je novinář