Dohoda o Sýrii neznamená skutečný mír. Může to tam dopadnout jinak než v Iráku?

Že útok na Sýrii se nekoná, je víc dobrou než špatnou zprávou. Ne proto, že ten zásah by měl smysl jen za jistých okolností. Pech je v tom, že Obamova Amerika působí, jako by ty okolnosti pochopila až ve chvíli, kdy byl útok na spadnutí. A když vycouvala až v rozehrané partii, nechá ji dohrát ostatní.

Aby bylo jasno, rusko-americký konsenzus vůči Sýrii není vůbec špatný. Ale fakt, že Sýrie dá svůj chemický arzenál k dispozici, nevypovídá o tom, co se děje za touto kulisou.

Ta hra má svá pravidla a zvláštní logiku. Vymyká se logice, na kterou si zvykl Západ, kterou se jeho občané i státníci učí už ve škole a tak nějak automaticky předpokládají, že funguje obecně. Moc ne. Chcete ilustraci?

List The New York Times před týdnem otiskl reportáž z Bagdádu, z prostředí iráckých šíitů. Abú Mohamed celý den omývá těla obětí pumového atentátu, aby je připravil na pohřeb. Zároveň říká, že kdyby nebyl zaměstnán tím, šel by bojovat do Sýrie za Asadovu vládu. Obé je prý součástí téhož zápasu – pohřbívání zabitých šíitů i obrana před agresí sunnitů v Sýrii. Akdyby Sýrii napadla Amerika, iráčtí šíité budou boj proti ní považovat za svůj.

Zápaďana hned napadají otázky: Copak iráčtí šíité už zapomněli, že za Saddáma Husajna byli potlačovanou a zabíjenou většinou? Že svobodu a vládu v zemi získali až po americké invazi v roce 2003? Proč neřadí baasistu Asada do stejné kategorie jako baasistu Saddáma? Jenže tahle logika tu neplatí. Nepoužívají ani americkou logiku typu "je to sice bastard, ale náš bastard". Ne, alavita Asad je pro ně téměř řádný šíita a basta.

Nad takovou logikou sice můžeme kroutit hlavou, ale musí s ní počítat každý, kdo by chtěl v Sýrii vojensky zasáhnout. Ti, o kterých si myslíme, že jim přinášíme ochranu, svobodu a důvod k vděku, to mohou vidět úplně jinak. Bylo to tak před deseti lety v Iráku a je s tím potřeba počítat i v Sýrii.

Tím není řečeno, že lekce Asadovi za použití chemických zbraní je špatná. Je tím řečeno jen tolik, že ta lekce musí mít promyšlenou strategii, konkrétní kroky i jejich důsledky. Jenže právě to neměla ani lekce Saddámovi v Iráku, ani chystaná lekce Asadovi v Sýrii (což je horší, neboť jeden by čekal poučení ze špatné zkušenosti). Proto je dobře, že překotně připravovaný a s humbukem ohlášený útok se odkládá. Též je dobře, že Washington se shodne s Moskvou. Ale tím se rubrika "dobře" zatím vyčerpává.

Jako v Bagdádu před dvaceti lety

Podle zpráv Asad přistoupil na to, že své chemické zbraně vydá mezinárodní kontrole. Nepřipomíná to něco? Jistě, připomíná to Saddáma po první válce v Zálivu (1991). I on souhlasil se zbrojními kontrolami inspektorů OSN. Ale už brzy je začal šikanovat natolik, že vyvolal varovné americké útoky raketami Tomahawk (1993, 1995). I to patří k logice regionálních satrapů, se kterou Západ často nepočítá.

Saddám skýtá i další příklady svérázné logiky. Když vojensky obsadil Kuvajt, ale spojenecký útok proti němu ještě nezačal, vyrukoval se zvláštní linkou na Izrael: Ano, stáhnu se zKuvajtu, ale jen když se Izrael stáhne z palestinských území. Nevyšlo to, ale nikdo by se neměl divit, kdyby se teď o podobnou konstrukci pokusil Asad.

Syrský despota ospravedlňuje své chemické zbraně jako "atomovou bombu chudých", tak by mohl logicky říci: Ano, dám k dispozici svůj chemický arzenál, ale jen když dá Izrael k dispozici své jaderné zbraně, když podepíše smlouvu o jejich nešíření a konvenci o chemických zbraních.

Ta logika by neměla chybu v očích všech sunnitů, šíitů i alavitů (tady se shodnou dokonale), ale i v očích nejen celého rozvojového světa, nýbrž i značné části Západu. Podle té logiky nejsou hrozbou despotové, tyrani či teokrati vyhrožující židovskému státu "vymazánímzmapy", ale ti, kteří disponují nekontrolovanými arzenály. Na to by se nemělo v euforii nad "mírem pro Sýrii" (jakmile se Obama s Putinem dohodli, zabíjení pokračuje) zapomínat.

V šermování "červenou čárou" na to ovšem zapomněla Obamova Amerika. Když zahrozila Asadovi za to, že překročil "červenou čáru" (použil chemické zbraně), bralo se to i jako signál pro Írán. I tato teokracie vyvíjí zakázané zbraně, jen místo "atomové bomby chudých" rovnou její standardní verzi. I pro Teherán Obama stanovil "červenou čáru", po jejímž překročení má následovat vojenský zásah. Ale: Bude skutečně následovat, když Asadovi to prošlo bez vojenské odvety? Toť otázka.

Před týdnem ji rozebíral známý expert na Blízký východ Jeffrey Goldberg. Je prý chyba usuzovat, že váhá-li prezident vůči Sýrii, zaváhá i vůči Íránu. Proč? Protože právě jaderný program Íránu – neAsadův režim–Obama definoval jako hrozbu pro národní bezpečnost. Pointa: "Ne všechny červené čáry jsou si rovné. Ne všechny výzvy pro národní bezpečnost jsou stejně naléhavé. Není analytické očekávat, že Obamovo váhání v jedné oblasti rovná se váhání v oblasti jiné."

Jenže uběhlo pár dnů, Obama se dohodl s Putinem (opět: nic proti tomu), a když pak oslovil národ v televizi, prohlásil, že chemický útok v Sýrii je rizikem pro národní bezpečnost USA a že reakce na něj je v zájmu národní bezpečnosti. Tak kde je ten rozdíl? Jak je to s argumentem, že ne všechny červené čáry jsou si rovné?Amá brát Teherán vážně hrozbu za její překročení?

Dobré sousto pro rivaly

Když byl prezidentem Mahmúd Ahmadínežád, sám posiloval argumenty o íránské hrozbě, neboť si dělal legraci z holokaustu a o Izraeli mluvil jako o vředu, který je třeba vymáčknout. Kultivovaný nástupce Rúhání, to je jiná kávaa muž pro možnou dohodu. Ale že by polevil v programu jaderného vývoje? Už se nechal slyšet, že ani náhodou.

Uvidíme, kam až se zápas o Sýrii rozšíří. "Atomová bomba chudých" se zřejmě stane předmětem zájmu inspektorů, ale o Sýrii se nepřestanou přetahovat regionální rivalové. Může to tam dopadnout jinak než v Iráku před dvaceti lety?

LN, 13.9.2013