27.8.2016 | Svátek má Otakar






BLÍZKÝ VÝCHOD: Požadavky mimo realitu

6.8.2014

Citát: „Stačí, když Izrael bude na nejvyšší úrovni deklarovat svou věrnost závazkům, které vyplývají pro něj z Plánu OSN na rozdělení Palestiny (státní hranice, uznání Státu Palestina, ochrana vlastnických práv arabské menšiny, mezinárodní statut Jeruzaléma), a bude klid.“

Tato slova napsal v diskusi pod jedním článkem na mém blogu pravidelný přispěvatel J. Ř.

Já mu takto veřejně odpovídám: Ani v takovém případě, přesněji právě v tomto případě klid nebude.

Nebyl to Izrael, ale Arabové (palestinští i z ostatních arabských zemí), kdo plán OSN na rozdělení mandátní Palestiny odmítl. Nešlo pouze o slovní odmítnutí: Arabové odmítli akceptovat existenci židovského státu na teritoriu Palestiny, a když byl v souladu s plánem OSN založen, vojensky ho napadli. Naštěstí pro Izrael prohráli a společné poválečné hranice nebyly definitivní, ale tvořila je linie příměří. S tím, že konečné hranice budou stanoveny mírovými smlouvami. (Tak, jak je tomu nyní v případě Egypta včetně proběhlé mezinárodní arbitráže o Tabu a Jordánska.)

Plán OSN na rozdělení Palestiny a z něj vycházející „státní hranice z roku 1947“, jak po nich pan J. Ř. volá, ztratily svoji faktickou i morální relevanci. Aby se o něčem takovém dalo uvažovat, musela by tehdy OSN svůj vlastní plán vojensky podpořit, tzn. poslat na pomoc napadenému státu mezinárodní síly, které by garantovaly jeho existenci a stanovené hranice. Nic takového se nestalo, Izrael se za pomoci svých přátel (zejména Československa) ubránil a jeho hranice byly takové, jaká byla linie příměří po skončení války 1948-1949.

Položme si otázku, co by se dělo, kdyby cíl Arabů vyšel, Izrael byl vojensky poražen a na celém teritoriu mandátní vznikl pouze arabský stát. Co by OSN udělala pro to, aby její plán byl realizován? Odpověď nechám na čtenářích.

Dlužno dodat, že i po válce 1948-1949 měli palestinští Arabové k dispozici stále část Palestiny, konkrétně Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy, na němž mohli vyhlásit svůj stát. Proč to neudělali? Protože chtěli pro sebe Palestinu celou, tedy včetně mezitím vzniklého Izraele – to není v přímém rozporu s plánem OSN? A co vlastně udělali?

Arabové na Západním břehu uznali za svého panovníka krále Zajordánska, Západní břeh (tehdy se používal termín Předjordánsko) se sloučil se Zajordánskem a tím vznikl nový státní útvar Jordánsko. (Ten se pak Západního břehu koncem 80. let dobrovolně zdal.) Pásmo Gazy se dostalo pod správu Egypta, nějaký čas tam dokonce fungovala „celopalestinská vláda“ sponzorovaná Káhirou – tak dlouho, dokud ji prezident Násir nerozpustil (1959).

Pokládám proto další otázku: Proč palestinští Arabové nezaložili na Západním břehu a v Pásmu Gazy v době, kdy jim v tom nic nebránilo, tedy v letech 1949-1967, vlastní stát? Odpověď opět nechám na čtenářích. K tomu dvě podotázky: Bylo vinou Izraele, že stát pro palestinské Araby na Západním břehu a v Pásmu Gazy nevznikl? Nemohou si za to palestinští Arabové čirou náhodou sami?

Zatímco pan J. Ř. Žádá Izrael, aby se vrátil do hranic v souladu s plánem OSN z roku 1947, což je zcela nerealistické, některé arabské státy (mj. Saúdská Arábie) požadují něco jiného. Aby se Izrael vrátil do hranic tvořených linií příměří z doby před vypunutím Šestidenní války 1967. Ani to není možné, protože ve známé rezoluci OSN č. 242/1967 se výslovně hovoří (ve vztahu k tamním státům) o principu respektování „práva jejich obyvatel na život uvnitř bezpečných a uznávaných hranic“. A přesně o to jde. Linie příměří z let 1949-1967 nebyla pro Izrael bezpečnou hranicí – jinak by nedošlo k Šestidenní válce.

K dalším požadavkům pana J. Ř. Očekávat dnes, po všem, co se v regionu od roku 1948 stalo, že Izrael se vzdá svého hlavního města ve prospěch jeho „zmezinárodnění“, což mimochodem vůbec není na pořadu dne (i „umírněným“ Arabům jde „pouze“ o jeho východní část), je stejně vzdálené od reality, jako kdyby nějaký přesvědčený masarykovec požadoval obnovení Československa v prvorepublikových hranicích. Jeruzalém, sjednocený a nedělitelný, je prostě hlavním městem Státu Izrael právě tak, jako je Praha hlavním městem České republiky. S tím se budou muset Arabové, Západ a celý svět jednou provždy smířit.

Pokud jde o ochranu vlastnických práv arabské menšiny, tak ta je v Izraeli zaručena. Otázka je jiná. Jestli to, o čem si Arabové myslí, že je jejich vlastnictvím, je skutečně jejich vlastnictvím. (Maximalisté jsou přesvědčení, že jejich vlastnictvím je celá bývalá madátní Palestina.)

Na závěr: otázka pro pana J. Ř. & spol. Opravdu si myslíte, že kdyby Izrael výše uvedené požadavky splnil, stáhl se do jakýchsi pofidérních a nehájitelných hranic na základě plánu z roku 1947, uznal „stát Palestina“ a vzdal se svého hlavního města, že nastane v oblasti klid a mír? Že ze dne na den přestane existovat arabský terorismus, přestanou létat rakety a minometné střely a ze všech arabských lídrů se přes noc stane Anvar Sadat z listopadu 1977, kdy vystoupil před izraelským parlamentem?

Vážně jste tak naivní?

Stejskal.estranky.cz

0806pozvanka


Diskuse


D. Kazil
8:42
6.8.2014

M. Krátký
9:12
6.8.2014

I. Schlägel
11:36
6.8.2014

P. Čech
13:00
6.8.2014

J. Boleslav
17:25
6.8.2014

D. Kazil
10:15
6.8.2014

S. Landa
16:11
6.8.2014

D. Kazil
17:51
6.8.2014

J. Klepal
8:07
6.8.2014

P. Čech
8:29
6.8.2014

J. Klepal
9:00
6.8.2014

P. Čech
12:54
6.8.2014

S. Landa
9:08
6.8.2014

J. Lepka
9:45
6.8.2014

P. Čech
12:58
6.8.2014

P. Čech
12:49
6.8.2014

S. Landa
12:57
6.8.2014

P. Čech
15:42
6.8.2014

S. Landa
16:15
6.8.2014

J. Klepal
8:21
7.8.2014

počet příspěvků: 39, poslední 7.8.2014 08:21









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.