Desetihodinové zácpy na evropských dálnicích, záplavy plastů v mořích a drastický nedostatek vody dopadající na Evropu v letošním létě by nás mohly přimět k jinému než obvyklému zamyšlení nad růstem či poklesem té či oné populace. Potácíme se mezi dvěma extrémy: Jedním je zavedené klišé, že chceme-li se ubránit africko-islámské kolonizaci, musíme mít víc dětí. Druhým je další pomalu zaváděné klišé, že svět je přelidněný a musíme jej odlidňovat menší porodností. Na obou je něco pravdy, podle toho, z jakého ideologického úhlu na to hledíme. Obě nejsou tak absurdní, jak se na první pohled může zdát, neboť vycházejí z nepochybně noblesních pohnutek: jedna z náboženských, druhá z přírodymilovných. Obě však zároveň protiřečí přízemní realitě, čili jak tomu angličtina říká facts on the ground.

Zkusme si je obě těmi přízemními fakty profiltrovat.

Málokdo pochybuje, že na planetě začíná být víc lidí, než planeta stačí uživit, a že navíc se lidé k planetě chovají bezohledně. Nemusíme se pouštět do kontroverzních debat o globálním oteplování, čili klimatických změnách způsobených či nezpůsobených člověkem a jeho pracovitostí a vynalézavostí. Stačí nám snímky moří zaplavených plastovým sajrajtem tvořícím ostrovy velikosti Španělska, plastem pokrytých hladin pobřeží – a chemické rozbory rybího masa obsahujícího plastové toxiny. Říkat ještě, že člověk je prase, by bylo urážkou chudáka prasete. Kdo na vlastní kůži zažil zasajrajtované pláže třebas i na „rajském“ Bali, nemůže se nepodepsat pod poznatek jednoho anglického vtipálka, že „člověk je jediný živočich, který vypouští svoje sračky do moře a pak se jde do nich koupat“.

Statistiky ukazují, že největší přelidnění probíhá v oblastech s nejmenší možností obživy, zatímco úbytek se děje v oblastech prosperujících. Nesmyslu, že úbytek tvořivých Evropanů se dá nahradit invazí pracovně nepoužitelných Afričanů, snad už věří jen pár bláznů v Evropské komisi, a to ještě po láhvi Junckerova koňaku. Touto výměnou se prosperující Evropa prostě promění v hladovějící Afriku. Připomeňme si, že severní Afrika byla kdysi nejbohatší zásobárnou Říma – když ji řídili Římané. A že tedy její mizérie není přirozená či přírodní, nýbrž způsobená mizerným zacházením lidským, přesněji řečeno nelidským. A že podařilo-li se kdysi někomu s určitou životní filosofií přeměnit bohatou Afriku v poušť, není důvod věřit, že se totéž někomu se stejnou životní filosofií nepodaří s Evropou. Kdoví, jestli dnešní sucha už nejsou nějakým varovným signálem, který nám příroda planety vysílá, abychom přestali blbnout.

Filtrem historických faktů neprojde ani tvrzení, že Evropanů ubývá. Ubývá nás jen v poměru k minulému půlstoletí. V poměru ke všem předchozím dobám je nás několikanásobně víc, a na hranici snesitelnosti. Jestli ještě někdo pochybuje, ať se o letním víkendu vydá autem do Chorvatska nebo Itálie. Já jsem nedávno absolvoval krátký dálnicový (čtyři proudy každým směrem) objezd Paříže z jihovýchodu od Versailles jižním obchvatem po západní výpadovku, celkové délky 45 kilometrů - za tři hodiny. A je to prý normální, vysvětlila jedna Pařížanka.

Takové násilí na přírodě jako my žádná jiná doba v Evropě nepáchala. Její populace – s kvalitou civilizace převyšující většinu ostatního světa – se po celé dějiny regulovala válkami a epidemiemi – a běžným úmrtím dětí při narození nebo v útlém věku. Nad tím vším naše věda, technologie a organizovanost zvítězila a dotáhla naši populaci na desetinásobek té, která tvořila ty nejslavnější fáze naší civilizace – renesanci a vědeckou revoluci. Namnožili jsme se tak i přes padesátimilionový masakr druhé světové války a každoroční milionový masakr nedonošených dětí. A praskáme ve švech – chceme-li použít další klišé. Přivážet sem další miliony z Afriky nebo z Afghánistánu s tvrzením, že je nás málo, je ekologické šílenství – které mimochodem nejvehementněji prosazují politici „ekologičtí“, čili zelení.

Člověk se nemusí podepisovat pod ideu Jamese Lovelocka, že planeta je vědomá bytost. Stačí vzít na vědomí, že je to živý organismus, jehož pohoda (alias ekologická rovnováha) je přelidněním ohrožována. A je přirozené, že tento organismus se bude bránit. V případě Evropanů (Američanů, Australanů, Japonců) se to děje cestou humánní, nenásilnou a poměrně bezbolestnou: jednoduchým snižováním porodnosti.

Jenže aby se populace Evropy snížila tímto způsobem na svůj přirozený počet (nevíme přesně jaký, ale třebas už i čtvrtinový úbytek, jaký se propočítává jako trend do jedné generace, by dal Evropě možnost si oddechnout), nemůže přijímat nikoho dalšího. Má-li se migrační krize řešit dlouhodobě (alternativou je zánik civilizované Evropy), veškeré lidské moudro by se mělo soustředit na dva souběžné cíle: Jednak jak by i ty dosud se přelidňující části světa mohly přejít na nenásilný úbytek odpovídající možnostem lokální obživy. A jednak jak zvýšit možnosti lokální obživy. Čili nenásilně. Protože jestli to nepůjde nenásilně, planeta se bude muset, jako vždy dřív, bránit násilně. Jak by to mohlo vypadat, už – zatím ještě v malém – ukazují všelijaké ty islámské státy, al-kajdy, boko-haramové, salafisté, wahabisté a jak se všechny ty „boží mlýny“ jmenují. My bychom už jen museli dbát, aby neřádily u nás. „Pevnost Evropa“ možná brzy bude už jediná záchrana.

Zda je tohle vše výše mudrované pravda, nemám tušení. Ale bylo by nezodpovědné nad tím jako „co-kdyby-náhodou“ možností nemudrovat.