Tedy, já ano, ale Gari ne, přinejmenším ráno. Teď v pondělí to už máme za sebou, ještě potmě. Vstávání, protože Ljuba točí od rána. Hrneme se k domovním dveřím, Gari, Nora a já. Otevřu dveře a Nora vyběhne na trávníček a čurá. Gari vystrčí nos. Je zima. Lákám ji. Dokonce jdu otevřít branku, aby se šla vyčurat na ulici. Chvilku váhá a pak si řekne, ne, do toho nejdu.

Bude čurat a tak dále až venku, na procházce. Jak je libo, ale některá liba nechápu.

Otázka viny

V detektivkách Agathy Christie se musíme prokousat celým románem, než se všichni účastníci sejdou kolem jednoho stolu a padne rozuzlení a vrah se přizná. U nás to jde zrychlenou cestou. Přijdu domů a koukám, okousaný pantofel. Ještě je celý oslintaný. V úvahu připadají dva podezřelí. Nora, ta se šine ke dveřím a dává najevo: Tak s tímhle opravdu, ale opravdu nemám nic společného. A Gari, ta se změní na dvojrozměrného tvora, připomíná staženou kůži, jak si to lidé dávali před postel, a vytřeštěnýma očima žadoní o milost.

Tady by měl Hercule Poirot velmi snadnou práci a žádný román z toho tudíž nevznikne. Škoda, taková Záhada okousaného pantofle by mohla být trhák předvánoční sezóny.

Záhada zamčeného pokoje

Je to klasická disciplína detektivních příběhů. Máte pokoj s jediným vchodem. Ten je uzavřený. Uvnitř dojde ke zločinu. Pak přijde Geniální detektiv a Záhadu zamčeného pokoje řeší.

Konkrétně: dole máme ateliér(ek). Netopí se tam. V něm jsou umístěny dva plechy s perníčky. Jsou tam uloženy, aby zrály a čekaly na příchod Štědrého dne. Dveře jsou permanentně zavřené.

A stalo se, že je půl plechu sežráno.

Přichází Geniální detektiv a hledá řešení.

Zde je:
Ony ty dveře NEBYLY tak úplně zamčené.

Vyzrál jsem na ty bestie

Na procházce s našimi pejsky se nesmí telefonovat. Jakmile holky vidí, že mám placku u ucha, ztratí se někde v porostu a tropí neplechu. Co ale dělat, když MUSÍM telefonovat a vypadá to na delší pohovor?

Řešení je prosté. Musím stát uprostřed louky. Když je ode mne na každou stranu aspoň dvě stě metrů, holky běhají kolem mne a posléze se věnují dolování myšiček a já stojím uprostřed, hovořím a kolem mě lítá hlína k nebi. Tak jednoduché to je.

Chytrou hlavičku napadne, co tedy dělám, když někde NENÍ louka široká aspoň půl kilometru?

Na to jsem taky ještě nepřišel, ale uvažuju o řešení: budu s sebou nosit skládací rolovací louku.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena