U nás je to větší spotřeba vody. Ze zmrzlých procházek se holky vracely suché. Teď přivádím domů bahňáky. Ony mají u zadních nohou takové faldíky a odtud bych mohl kutat zeminu zednickou lžící. Je to dáno tím, že kutání myšiček na poli se děje předními tlapami a od nich tryskají snopy mokré hlíny a ta padá do těch faldíků jako do kapes.

Jak tomu zabránit? Nějakou přesvědčovací metodou? Byl jsem svědkem stovek pokusů prodolovat se k myšímu králi. Navíc myši nejsou fikce, vídám je. Zatímco pozoruju kutající osoby, myši pobíhají po cestě vedoucí z Nové Zvole k lesu. Nespěchají. Vědí, že jejich nepřátelé jsou zaměstnání kutáním naprosto nesmyslné díry v zemi. Nicméně lesk potměšilosti v jejich oku nevidím. Jsou to maličká hloupinká zvířátka a nevědí, že mě k těm obludám na poli poutá vazba a že já budu ten, kdo bude dolovat hlínu z faldíků. To by přestaly pobíhat a válely by se po cestě smíchy.

Houdini

Ljuba byla v práci, já taky, tedy se svou Dílnou na Národní na oslavách 17. listopadu. Večer jsem se vrátil – a co nevidím, Nora mě vítá u dveří do předsíně. Kterak to? Zavíráme je v patře takovou věcí z IKEA, je to původně kvůli batolatům, aby nespadla ze schodů, my to aplikujeme na pejsky. Při odchodu to instalujeme v patře, aby holky byly nahoře a nešeredily po baráku. Nedávno se stalo, že byly obě dole, ale to byl důsledek opomenutí. Takže nové opomenutí?

To mi táhlo hlavou, zatímco jsem se zouval. Za chvilku byla za dveřmi i Gari. Šel jsem se tedy podívat a vidím – žádné opomenutí. Potvory se naučily tu branku otevírat. Jsou to samoučící mechanismy. Musím vymyslet nějaký zámek a uvidíme, za jak dlouho ho překonají.

Bedřich Engels je autor spisku Podíl práce na polidštění opice. Já napíšu Podíl útěků na polidštění psa.

To tu už dlouho nebylo

V sobotu byla ta vycházka drobet delší. My jsme nachodili osm kilometrů, musí se to násobit nějakým psím faktorem a výsledek? Gari a namožená pravá přední tlapka.
Chodíme na procházku odděleně, na krátkou s Gari, na delší s Norou. Nora na té delší je jako mílius, drží se u nohy, zajímá se o frolíky v mé kapse, je to nejhodnější pes na světě.
Což o to, vítal bych to. Kdyby to nebylo zaplaceno bolavou Garinčinou tlapkou.
Zažili jsme to už párkrát, přežili to a přežijeme to i tentokrát. Jenom teď budu muset odpovídat na dotazy kolemjdoucích – jak to, že máte jen jednu?

Zdravotní komuniké

Garinka pajdá přinejmenším stejně jako včera. Dali jsme jí pohodový režim. Přes den se mnou pracovala v mém ateliéru v Břežanech, párkrát způsobně vyběhla na trávník a k potoku, co tam nechala, jsem uklidil, svatozář máme oba nad temenem, jenomže ona kulhá dál. Asi ji to hodně bolí, protože se nedomáhá poletování venku. Uvidíme jak zítra – ono to už několikrát bylo a vždycky to bylo něco namoženého a přešlo to. Kdyby to nemělo přejít, pak holt to bude chtít odborné oko.

Jak je to s tlapkou

Tlapka se Garince nezlepšila, dopoledne jsem ji tedy vzal na veterinu. Chovala se způsobně, nedělala žádné scény, i piškot si vzala a zdravila se jako mladá dám se všemi pejsky. Paní doktorka jí tlapku ohledala. Má něco s prstíkem, odpovídá to našemu palci, řeknu laicky, tedy je to prstík blíže k ose těla. Má ho oteklý, dostali jsme prášky a máme pozorovat, zdali se neukáže nějaké hnisání.

Garča tedy pajdá o třech, ale zájem o svět má nezměněný. Pustila by se i do delších putování. Uvidíme, jak prášky zaberou. Jsou to řádné prášky, veliké, nikoli tedy homeopatika.

Průběh nožičky

Garině se tlapka hojí velmi pomalu. Při pomalé chůzi našlapuje na čtyři, jenže pomalá chůze u ní jaksi nepřipadá moc v úvahu. Důležité je, že z prstíku nic neteče, otok se zmenšuje.

Ono je to trochu legrační, jak tu zveřejňuju zdravotní komuniké. Ale ono je to od rána. Když jdu do lesa, tak ten náš les díky sousedství aglomerace je něco jako park a potkávám spoustu lidí s pejskem. Ti se s Gari a Norou znají a jejich páni znají mě a všichni jsme už tisíckrát byli svědky obíhaček a očichávaček a zlobívaček a honiček. Takže na otázku „jak to, že je jen jedna“ odpovídám velmi často.

Takže doufám, že už brzy budou zase dvě.

Komuniké o tlapce

Paní doktorka mi dala na veterině lhůtu, ano, pátek je ten den. Tlapka se nelepší. Máme podezření, že se něco stalo s drápkem na prstíku, odpovídá našemu palci na pravé noze. Je nakřivo, kolem je to červené, nicméně na omak Gari nereaguje. Nicméně ten otok neustupuje. Takže dnes jdeme znovu.

Jsou to smutné procházky bez Garinky – anebo s Garinkou, ale bez Nory. Dnes jsem chodil ty delší štreky s Norou. Šmejdila čumákem u země – hledala Garinu. Těch stop po ní je tu všude plno. Zatracená ta osudová vteřina, kdy se to zvrtne.
Je ovšem fakt, že se svou náturou Garina ty osudové vteřiny přivolává.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena