Nakonec se Garině podařilo kost ukradenou Roníkovi nejen pronést do domu, ale i uznat za legitimní součást výbavy domácnosti. Sám nevím, kolik to bylo pokusů, než se jí to podařilo. Bezpočtukrát jsem kost zabavil a vyhodil, ovšem nikdy ne do popelnice. Přece nezbavím pejska jeho oblíbené kosti. Měla to ale být kost venkovní. No, už není. Je to kost domácí.

Gari ji kouše poněkud hlučně. Občas si ji vytáhne na své křesílko a tam ji zpracovává. Stane se, že kost spadne, a to je pak docela slušná rána.

Nora jí tu kost poněkud závidí a je velká pravděpodobnost, že se o ni občas poperou. Mohl bych tomu zabránit, kdybych kost vyhodil do popelnice. No jo, ale přece pejska nezbavím jeho oblíbené kosti. Kosti domácí.

O fotografování

Jistě jste si všimli, že se pejskové točí zády, když je chcete fotit. Ostatně, jděte s foťákem do ZOO a pak si dělejte statistiku, kolik chlupatých exponátů se k vám točilo hlavou a kolik opačným koncem těla. Kdybych byl domýšlivý, mohlo by mě to přivést k víře, že jsem střed světa, přinejmenším zoosvěta - všechny směry jdou ode mne, tedy od středu pryč.

Mohl bych z toho soudit, že se pejskové neradi fotí. Tak jednoduché to však není. Jakmile totiž vytáhnu nádobíčko, začnou se kolem mě motat a lezou mi do záběru, pravda, vždy se tam vpašují tak, aby byli zády. Nyní se pouštím do natáčení videa pro svůj web Digineff.cz a tam je pak možno nejen vlézt do záběru, ale i šramotit, aby to bylo slyšet ve zvukové stopě. A co je možné, to se i děje. Bohatě!

Výletní neděle

V neděli jsme byli s přáteli Haničkou a Karlem v Bohulibech na výletě, byl to pěkný čtyřkilometrový okruh přes Hadí skálu a Třeštibok. No a na odpoledne vymyslel Jirka Knébl okruh přes Holý vrch, z Oleška do Oleška, bratru osm kilometrů. Pejskové samozřejmě s námi, dvanáct kilometrů plus pobíhací koeficient.

No a vpodvečer seděli, koukali na mě a dávali najevo:

A co procházka? Půjde se konečně někam?

Byl jsem, kde jsem být neměl

Minulý týden jsme byli s Ljubou v Benátkách fotit karneval. No a jak tak pobíhám po náměstí svatého Marka, zastaví mě pán s paní a pán povídá:

“Co tu děláte, pane Neff? Jak to, že jste tady?“

“No, fotím tu, proč ten dotaz?“

Vysvětlení bylo prosté. Na Hyeně bylo napsáno:

Hyena se omlouvá, bude pobíhat po savanách až do neděle a večer se vrátí a bude zase hnusně výt a pomlouvat.

Já to myslel obrazně, že po savanách. Takže ano, byl jsem v Benátkách, ne v Serengeti. Až jednou budu v Serengeti, napíšu, že je Hyena v Benátkách. Trochu zmatku nikdy neuškodí.

Pane, udělej něco

Byla to hezká večerní procházka. Někteří z nás štěkali na pejska, pak se někteří odebrali na volnou parcelu v Přední ulici a tam cosi ve tmě konali v dřepu. Společně jsme došli na roh. Tam jsem vydal povely a obě holčičky si sedly a čekaly, až popojdu, podívám se, jestli něco nejede, a dám povel Vpřed. Ten ony rády. Vyběhly, přeběhly ulici, ocitly se na rohu a tam se to stalo.

Začal slejvák jak v americkém filmu. V deseti vteřinách jsem byl na kůži promočený. Z nebe padaly clony vody. Pejskové strnuli v úžasu a pak se ke mně otáčeli: pane, co to má bejt? Udělej něco!

Dal jsem se do běhu, do běhu proti silnému větru a přívalům vody. Naši pejskové opravdu jsou běžci, ale tentokrát jim to moc nešlo, škobrtali a pořád se otáčeli. Začalo burácet. Hnali jsme se vodními clonami. Opravdu jsme nebyli daleko od domova. Vpadli jsme dovnitř a hned jsem popadl psí froťáky a začal Gari a Noru sušit. Holčičky se navzájem olizovaly, to je psí sušení. A pak ke kamnům, tedy k radiátoru.

Dopadlo to dobře, jenom jsem si nejistý, zdali jsem Gari a Noru nezklamal. Ony věří, že se o všechno postarám, takže: jak to přijde, že jsem ty protivné proudy vody nezastavil?

Abych se netrápil a způsobil si trochu radosti, pustil jsem si YouTube:

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena