Myší louka je ve skutečnosti pole a myši ho obývají v počtu větším než malém. Osivo už vzrostlo, jsou to deseticentimetrová stébla, a pole se táhne od nově založené aleje spojující Šmoulov s lesem až k rybníku a odtud dál, k Březové.

Rybník je pro Gari a Noru velké lákadlo, ale od té doby, co se myši odkudsi vynořily a zase zanořily a vykutaly si chodbičky a pelíšky, ztratil rybník na atraktivitě a pejskové vybíhají na louku-pole, aby honily myšičky. Já tomu nepřihlížím trpně, naopak, povykuji a nabádám k pořádku. Pak záleží, zdali je Gari nebo Nora víc nakloněna pořádku a která z nich naopak má loveckou náladu.

V praxi to vypadá tak, že vyjdeme na cestu vroubenou dosud nedomrlými stromky, psi se rozběhnou, já zařvu, načež se Gari, potažmo Nora vrátí na cestu, usedne a začne dělat hodnou, kdežto ta druhá, Nora, potažmo Gari, lítá po louce, dokud nenačmuchá myší pach.

Takže ve výsledku a statisticky je to jeden hodný a jeden zlobivý pes. To je jasné. Nejasné je, který je který.

Solidarita s Prahou 6

V Dejvicích obyvatelé zažili to, čemu se říká gastrické potíže a k radosti našich pejsků jsem se včera odpoledne solidarizoval! Šlo to horem, nikoli spodem, a nebyl to důsledek nějaké pijatiky, jak by mě mohl někdo podezírat. Ještě v podvečer mi nic nebylo, dokonce jsem pátral ve špajzové skříni a bědoval, že došel chleba a najednou se mi udělalo lila, pak si přijel mesenžer pro testovací foťák a ledva jsem mu předal balíček, už jsem pádil na záchod vyklopit oběd. Pejskové pádili se mnou a měli radost, že konečně dělám něco zajímavého. Oběd, podotýkám, byl dovezený z restaurace, nikoli připravený mou rukou neumělou nebo znalýma rukama mé choti.

Dneska ráno vše v pohodě. Co to bylo, jak to přišlo?
Hlavně že to odešlo a pejskové si musí, chudáci, najít jinou zábavu.

Dvakrát

Gari a Nora mají rozdílný vztah k čistotě. Už jsem se tu několikrát zmiňoval, že po návratu z procházky za deštivého dne má Nora na sobě dvakrát až třikrát víc bahna než Gari. Je to s podivem, protože obě se v terénu chovají více méně stejně a dokonce bych řekl, že Gari běhá rychleji nebo spíš energičtěji. Dalo by se čekat, že bláto si bude na břicho a slabiny odhazovat větší prudkostí.

Není tomu tak, opakuji, Nora je vždy špinavější. Po návratu se naopak Gari hrne jako první do vaničky s hadicí. Máme ji v garáži hned za vraty, říkáme tomu psí sprcháč a je to náramně šikovné zařízení. Gari se nechá umýt a pak nastane lákání a přemlouvání Nory. Ta neutíká. Vždy stojí smutně opodál, stojí nebo leží, a trpě čeká věcí příštích. Jde k hadici co tlapa tlapu mine, hlavu skloněnou.

Jenom v sobotu to nebylo. Vrátila se z procházky Ljuba a pak šla za mnou a hlásila, že se Nora hrnula jako první do sprcháče! To není možné, zněla má odpověď. Šel jsme se podívat, jestli třeba v tom sprcháči není zapomenutá šiška salámu nebo tak něco.

Šiška salámu v něm nebyla. Zato v něm stála Nora a chtěla druhou dávku sprchování.

Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena