20.9.2018 | Svátek má Oleg


AUSTRÁLIE: Vzpomínky starého zbrojnoše – válečné děti ulice, díl 2.

20.2.2018

První díl najdete zde.

Po válce se do uprázdněných bytů, okolních domků a vilek po vyhnaných Němcích nastěhovali noví nájemníci. My jsme tak získali nové kamarády. Němčina z našeho slovníku zmizela, zato čeština se rozkošatila mnoha novými, ve své většině nespisovnými a nepublikovatelnými výrazy. Z našeho čtvrtého patra zmizela moje oblíbená „tante Jóži“ i se svojí andulkou „Beschissen“, která všude nechávala svoje navštívenky. Ve známém bytě a jeho zařízení se v létě 1945 objevili noví lidé a hlavně nový kamarád! Mirek, stejně starý jako já a tak jsme začali vyvádět lotroviny společně. Dodnes si posíláme majlíky a jsme v kontaktu.

Do sousedního domu na Slepé ulici 23 se dokonce nastěhoval exotický kamarád Viktor s o dva roky mladší sestřičkou Eliškou. Oba dva brebentili anglicky, protože se narodili v Anglii, v Newcastle, tatíkovi z Brna a mamině, domorodé Angličance. Česky mluvili také, ale zpočátku s takovým srandovním přízvukem, který potom brzy ztratili. Pan Krutiš, jak se tatík jmenoval, nebyl jediný „Angličan“. Později, v půli let padesátých, jsem chodil do učení s dalším „Angličanem“, Víťou Měšťanem, který měl pro změnu sestru starší, Alžbětu, tedy Bětku. Nevím, jestli se páni otcové domluvili, ale děti měly stejná jména. Victor je Vítězslav a Eliška je Alžběta, tedy Elizabeth. Snad na znamení budoucího vítěztví ve válce byli kluci Víťové a po tehdejší princezně, naší dnešní oblíbené královně, byly holky Bětky. Děti mezi nás zapadly a brzy uměly česky jako my. Zato jejich maminy to měly těžké a bojovaly s češtinou až do své smrti.

Oba tatíci se octli v Anglii těsně před válkou. Byli vysláni zaměstnavatelem (Flugmotoren Werke Glöckner-Ostmark – dnes továrna Zetor) na zkušenou, kterak správně vyrábět valivá ložiska. Studijní pobyt se jim trochu protáhl, zůstali jako pozemní personál – mechanici RAF přes celou válku a po návratu zaváděli výrobu kuličkových a jiných valivých ložisek v obnovené a přejmenované, ZKL – Brno Líšeň, dnešní Zetor. Později, po roce 1948 litovali, že se vrátili, u nových pánů, komančů, i když byli potřební, oblíbení nebyli.

Tam, kde u rožáku Merhautovy 11 dnes stojí kontejnery na smetí, stávalo dobře 20 starých dobrých vácových, kovových, pozinkovaných popelnic. Tyto se plnily skutečně a převážně popelem, mnohdy i dosti žhavým, zvláště v zimě, kdy se na uhlí nejen vařilo a peklo, ale i uhlím vytápěly příbytky. Jinak se moc odpadků nevyhazovalo, skoro všecko to skromné „vše“ se spotřebovalo a „sežralo“. Popelnice byly vyprazdňovány každý týden. Tyto byly zručně, na svém vyztuženém dně, kutáleny a manévrovány k popelářskému náklaďáku, na který byly za dvě „uši“ na obvodu vyzdviženy a tam bravurně do korby vysypány.

Parta popelářů obvykle čítala 6 chlapů plus řidič a topič. 2 na korbě, 2 co na ni ty popelnice zvedali a 2 co je k autu kutáleli. A auto to nebylo ledajaké. Za války a asi rok či dva po válce byla všechna popelářská auta v Brně značky Sentinel a nebýt řetězu taženého po zemi, jezdila tiše na páru. Jen si tak zhluboka funěla a také proto se o lidech říkalo „funí jako Sentinel“. Benzínu a nafty moc k mání tehdy nebylo a obyčejná či konvenční auta se spalovacími motory jezdila na dřevoplyn. Takže nákladní auta Sentinel měla vertikální parní kotel, pod kterým se topilo z kabiny řidiče, a komín jako parní lokomotiva. Pod korbou měla hnací soupravu, tedy parní stroj, převodovku, kde se pohyb pístu sem a tam převáděl do pohybu točivého a z ní potom otevřeným řetězem byla hnána zadní náprava. Za sebou tato auta táhla bytelný, ale krátký ocelový řetěz, který na ulicích, tehdy povětšinou se štěrkovým povrchem, náležitě řinčel. Tento uzemňoval značný náboj statické elektřiny vytvořený parostrojem. Pneumatiky kol neumožňovaly vybití náboje jako ocelová kola lokomotivy na kolejích. Projížďka v kabině, kde byl řidič a topič, patřila svým hřmotem, odérem a vizuálními efekty k nezapomenutelným zážitkům.

Středem naší pozornosti byly tehdy vzrušující hry v okolí, které bylo plné válečného materiálu, tak vhodného k dětským hrám. Rozdělat si ohníček na nedalekém smetišti a do něj hodit pás plný nábojů do kulometu patřil k těm méně nebezpečným. To odpalování panzerfaustů našimi staršími kamarády na „Plandě“, čili Planýrce, prostoru dnešní Ponavy, Bobby centra a kopce za stadiony až k bývalé cihelně za kopcem, už bylo zajímavější, zrovna jako střelba z různých zbraní různého kalibru. Dodnes se s kamarády, kteří zbyli, divíme, že jsme to ve zdraví přežili.

Zmiňované smetiště bylo v prostoru za sousedním veleblokem nájemních bytů na Merhautově 13, známým pod jménem Freundschaft, stojícím mezi ulicí Slepou a Ryšánkovou. Zde, mezi ulicemi Slepá a Hoblíkova až po nynější číslo 26, zela v zemi díra asi 10 - 15 m hluboká, která se zavážela smetím. Zřejmě pozůstatek z bývalé cihelny. Tady také byla jedna velice důležitá věc našich her, opuštěná rozestavěná hrubá stavba třípatrového domu z doby před válkou, dnes Hoblíkova 28, a potom i dřevěná chatrč o několika malých místnostech nad smetištěm přímo naproti ulice Kladivova.

Dodnes žasnu nad tím, kolik jsme jako pětileté děti měli tehdy volnosti, které jsme v době, než jsme začali chodit do školy, plně využívali. Venku na zahradě, přilehlých ulicích a hlavně námi preferovaném a rodiči přísně zakázaném smetišti a rozestavěné stavbě trávili celé dny naplněné dobrodružstvím. „Kromlpy“, jinak tesařskými skobami tedy kramlemi používanými jako spojky při stavbě dřevěných lešení při stavbách, jsme vykopávali na smetišti různé poklady. Že jsme měli sirky, tedy zápalky, nůž, kus špagátu a jiné nezbytnosti v našich klukovských kapsách, snad nemusím zdůrazňovat. Proto nebyl problém rozdělat si na smetišti oheň, do kterého jsme házeli vše, co dobře hořelo a hlavně vydatně kouřilo, smrdělo a po případě i bouchalo. Nevybuchlé munice bylo kolem stále dost a dehtové papírové lepenky také.

Fyzickou zdatnost jsme si pěstovali ve zmíněné stavbě na 3 patra, kde dosud nebyly schody, a která byla tak vhodná k dobrodružným hrám anebo i hře na hoňku. Byly tam zbytky dřevěného lešení, které nám umožňovaly se dostat do všech zákoutí tohoto neodolatelného labyrintu. Pamatuju jen jeden úraz zlomené ruky, když jeden kamarád zahučel skrz 2 patra do sklepa na hromadu cihel. Tuším, že náhodným kolemjdoucím jsme připomínali stádo dovádějících opic. Zmíněná dřevěná bouda nám sloužila multifunkčně. Když se rozpršelo, tak jako úkryt před deštěm, v zimě jako úkryt před zimou, kdy jsme si neváhali na dřevěné podlaze rozdělat ohníček, který se rychle prohořel o půl metru níž až na hliněnou zem. No a jedna z místností nám sloužila jako suchý záchod, kde jsme všichni chodili na jednu hromadu, až byla větší než ta od slona. Že v celé chatrči tak vládl přímo rajský odér, není snad nutno zdůrazňovat.

Ulice Slepá se od Hoblíkovy k Merhautce mírně svažuje. V letech 1945 – 53 byl na ní silniční provoz roven tomu, jaký je dnes na hřbitově na Centrálce, a tak nám byla v létě hřištěm a v zimě sáňkařskou dráhou, o které věděli i ti, co sypali silnice a nám ji neposypali. Pro otrlejší povahy však byl asi 15 – 20 metrový velice strmý svah na konci ulice Kladivové, kterému jsme říkali „Smrtelňák“. Kvalitu jeho povrchu jsme si vylepšovali tak, že jsme večer na něj s vrchu vylili několik kýblů vody. Druhý den to byla kvalitní ledovice, kterou ti nejotrlejší sjížděli nadzvukovou rychlostí ve stoje jen tak na podrážkách. I na saních anebo bobech vyrobených z prkýnek a bruslí to byl pěkný fofr.

Po válce mým vrstevníkům a mně nastala škola. Nejdříve mateřská, která byla a dodnes je na ulici Francouzské, tedy na Francindě číslo 50. Nevím jak dnes, už 50 let v Brně nežiju, ale v roce 1945 byla Francinda doménou cigánů. Dnes, zhruba od let sedmdesátých, převtělených do Romů. Podle toho to tam tehdy vypadalo. Z „našeho“ baráku nás chodilo do této školky 5. Mirek Kerbuda, Franta Fišer, Bohuš a Jenda Zlámalovi a moje maličkost, byli jsme stejně staří. Ovšem z blízkého okolí i další kamarádi stejného věku, jako Zdeněk Pernica, později Vaníček, Jarek Přibyslavský a jiní. Obvykle jsme šli do školky, chodili jsme sami, ve dvojicích anebo i ve skupinách. Nebylo to daleko. I když školku jsme měli přes zahrady přímo proti domu, tak jsme je museli obejít po ulicích. Nejprve po Merhautce směrem k Brnu, na Černopolní odbočit doleva na Francindu a na ní zase doleva ke školce. Jednou, po odbočení doleva z Černopolní na Francindu, po levé straně ulice na konci prvého domku od Černopolní, jsme byli svědky něčeho, co jednomu v paměti utkví na celý život. Ovanula nás škola života.

U chodníku, těsně nad zemí bylo otevřené okno do suterénního bytu, ve kterém kempovali cigoši, jak jsme tehdy cigánům říkali. Ano, oni slušně bydlet neuměli, to jsme už věděli, ale z příšeří zmíněného bytu se rozléhal neskutečný řev. My, kloučci po ránu zvědaví, jsme do otevřeného okna nahlédli a spatřili, kterak dole v pokoji za zmíněného řevu honí cigoš cigošku s latí v ruce kolem stolu. Co oba asi dvacetiletí cigoši hulákali, to jsme nerozuměli, ale jasně jsme vycítili, že lichotky to nejsou. Asi po třech okruzích kolem stolu se cigošovi podařilo cigošku za jejího srdceryvného řevu lapit. To jsme nevěděli, že tato dovede řvát ještě srdceryvněji a hlasitěji. Rozezlený cigoš si nyní přehnul řvoucí cigošku přes koleno, sukni jí přehodil přes hlavu a na holou zadnici ji latí mydlil jako nezralé žito. A tak, jako nevinná pacholata, jsme poznali hned několik skutečností života. Cigošky pod sukní chodí s nahou zadelí, spoďáry neznají. Za přestupky se bolestně platí, kouzlo cigánského manželského života je neskonale půvabné, ženská musí sekat dobrotu a chlap je hlava rodiny. Co bych vykládal. Už jako předškolní kloučci jsme v tomto okolí procházeli vysokou školou života.

Ještě než spadla klec, v r. 1948 jsem si stihl zacvičit v Sokole a hlavně jako vlče místního Skautu nádherný prázdninový měsíční tábor ve Vysokých Tatrách v Tatranské Lomnici. Poté se život jaksi pozměnil. Od nových pánů jsme se dověděli, že vedoucí v těchto organizacích byli naši úhlavní a hlavně zakuklení nepřátelé. Zavřeli je, i Skaut a Sokol. Nás učili milovat a provolávat slávu SSSR. Byli ale špatní učitelé a nezadařilo se. Jak by mohlo, když jsme skoro všichni v rodinách slyšeli pravý opak.

V této době jsme přímo zbožňovali jednoho správnýho chlapa, co bydel se svojí rodinou ve vilce kousek výše na Slepé ulici. Byl to takový prototyp úspěšného muže a sportovce. Chlapi mu mezi sebou říkali Tunal. Jinak pro nás to byl pan Karel Divíšek. Mimo toho, že provozoval svoji autoškolu, tak se ještě potápěl v Moravském Krasu v Punkvě za účelem jejího průzkumu a závodil na lyžích ve sjezdu. Že měl v garáži mimo červené Aerovky také motorku, na které jezdil, že skákal na lyžích i padákem a že také létal v letadle, jaksi už se rozumělo samo sebou. Prostě pro nás kluky superman. Co jsme ale oceňovali nejvíce, že vlastnil Jeep, co zbyl z války. Do tohoto nás vždycky, smečku kluků, naložil a pak vyjížděl a sjížděl s námi „smrtelňák“, jinak prudký svah na konci ulice Kladivové. Někdy s námi dokonce jel i na „Plandu“, čili Planýrku, v prostoru dnešní Ponavy, kde se jezdilo terénem křížem krážem k radosti všech zúčastněných. Opět, v otevřeném Jeepu nás bylo nejméně 10, žádné pásy a nikomu se nepodařilo vypadnout. Prostě pan Divíšek to s námi kluky uměl. Možná proto, že doma měl samý ženský, manželku a dvě dcery. Starší Tamaru, dnešní keramičku a mladší Ninu, která je dodnes známá herečka. Tehdy to byly půvabné dívenky o pár let starší než my. Jejich maminka Elmarita učila okolní dívenky, kterak se graciézně pohybovat, a dávala jim hodiny rytmiky. Měla kde, v posledním patře jejich vilky byla taková malá tělocvična.

Mimo podobných radovánek bylo v těchto i následujících letech spousta vážných starostí. Soudruzi neupustili od válečného hospodářství a tak bylo vše na příděl, na lístky. Jídlo, oblečení, boty, uhlí na otop a i když jeden lístky měl, tak kvelby zely prázdnotou.

Kdo měl nějaké příbuzné na vesnici, tak se mu občas podařilo získat skutečnou stravu. Jinak mléko byla namodralá tekutina bez chuti, maso a uzeniny jsme znali tak jednou za 14 dnů, zelenina a ovoce skoro nic, a když, tak zelenina velice unavená a ovoce zkažené. Pečivo, výrobek velkopekáren „Dělpe“ (zkratka pro Dělnické pekárny) po pozavírání malých pekařství, ať bílé a nebo chleba bylo konzistence kvalitní gumy. Dalo se žvýkat jako žvýkačka. Tedy to za předpokladu, že jste nějaké dostali. Doma jsme od rodičů slyšeli pohádky o čokoládě, pomerančích, banánech, rýži, křupavých rohlících a jiných laskominách, které jsme si nedovedli představit. Místo rýže s jedly kroupy, pak hodně knedlíky a brambory, pokud tedy byly nezkažené, neshnilé a nebo i někdy nezmrzlé.

Vše se tehdy nakupovalo tak, že před předpokládanou dobou dovozu zboží do obchodu se u tohoto vytvořila óóbrovská fronta přes stovku lidí. Takže kdo se do fronty zařadil pozdě a byl někde za polovinou, tak se na něj už nedostalo. Skutečný čaj byl luxus. Většinou jsme popíjeli bylinky. A když se uvařil skutečný čaj, tak jen malá špetka na velký hrnec a pak se z toho dělal ještě druhák a třeťák. A to byl pouze jeden druh, ruský – gruzínský. Čaj v sáčku byl pojmem neznámým. Káva? Tak o té se jen hovořilo. Co jsme pili jako kávu, byl vývar z praženého žita, obarvený cikorkou. Obvykle neslazený, cukr byl vzácnost na lístky a obvykle k nesehnání. Pixle s Nescafé, co nám zanechala tetička UNRRA, byla už dávno prázdná.

Polotovary ještě tehdy nebyly a co se mohlo, to se dělalo doma. Nudle, knedlíky, různé buchty a podobně. Ale tak jednoduché to také nebylo, protože máslo, cukr a vajíčka byla také na lístky a ne vždy k dostání. A že toto se netýkalo jen jídla, ale také oblečení a bot, to snad nemusím dodávat.

Většina mamin byla tehdy ještě doma a tak čarovaly v kuchyních a u šicích strojů, aby rodinka nehladověla a nebo nechodila s holým pozadím. Do práce začaly hromadně chodit až tak kolem roku 1951 – 53, kdy také začaly ve školách družiny, kde se dítka po skončení výuky denně pod dozorem „vyžívala“. Nastala „zlatá padesátá“, ale pouze za západní hranicí Kotlinky, ve které se urputně budovaly jasné zítřky socialismu.

My jsme se s kamarády z domu a blízkého okolí vyžívali raději po našem. Sice z toho mohl někdy dlouholetou domovnici Kvardovou trefit šlak, ale to jaksi patřilo k věci. Stejně pak byli Kvardovi jako nespolehliví vystěhováni a místo domovnice začala zastávat zasloužilá soudružka Nevrlová, které jsme pak vyváděli takové lumpárny, že se o tom ani psát nesluší.

V ročním období, kdy snaživým zahrádkářům v zahradách kolem nedalekých vilek a ve Schreberových Zahrádkách, bývalém husovickém hřbitově, kde je dnes pouze park, dozrávaly plody jejich úmorné práce, jsme se změnili v kobylky. Organizovali jsme výpravy „na pajtl“ a pajtlovali jsme, až se o zahrádkáře šlak pokoušel. Obvykle se nám podařilo sklidit úrodu dříve než majitel a tak nedostatkem vitamínů, i přestože kšefty zely prázdnotou, jsme netrpěli.

Neměl jsem jen ty kamarády a kamarádky, které jsem si v baráku a jeho okolí vybral sám, ale i ty přes rodiče. Tedy děti jejich přátel. Přes maminu to byly děti Leiterovy, Gusta starý jako já a jeho mladší sestra Boženka, na kterou se většinou volalo Božka. S Gustou jsme se poznali už jako pacholata dvou až tříletá, když s námi maminy jezdily s kočárky do výše zmíněných Schreberových zahrádek, kde býval park pouze uprostřed, ale vybaven pískovišti pro děti, kde jsme se popelili, dělali z písku bábovečky a stavěli různé stavby včetně tunelů. Jak každý tunelář, aby nedošlo k omylu, stavitel písečných tunelů, dobře ví, že k úspěšné stavbě musí mít písek tu správnou konzistenci, musí být lehce navlhlý, aby stavba držela pohromadě. Když jsme zjistili, že se nám stavba pod rukama sype, tak jsme hbitě dodali písku na vlhkosti tak, že jsme do něj načůrali a následně jej patřičně promísili. Holčičky činily také tak ale trochu jinak, jak jsme si bystře všimli. Vždy si k tomuto technologickému úkonu dřeply, protože měly k čůrání odlišné vybavení, jak jsme vizuálně zaregistrovali. To jsme se potom před nimi naparovali a předváděli, že tento úkon zvládneme ve stoje.

Přes tátu to byla starší paní Máchalová. Tato vlastnila velký obchod na rohu Radnické a Průchodní ulice zabírající celé přízemí, kde dnes prodávají „Minerals and Fossils“ a kde je i kavárna Liberty. Tehdy tento velký obchod zabíral v přízemí celý roh domu a vevnitř měl ochoz na patro. Byl to specializovaný obchod na lana, špagáty, motouzy, tkanice a dokonce i silné nitě na šití a opravy plachet. U paní Máchalové jeden dostal od lodního lana jako stehno tlusté až po nit k opravě lodní plachty všechny druhy, tloušťky a délky špagátů.

Paní Máchalová nevlastnila jen tento obchod, ale i dvě, nyní již provdané dcery a pěknou vilku na Černopolní ulici č 29, kterou obývala spolu s rodinou své starší dcery, provdané za pana Friedla, jinak matky tří dcer. Zdeny, které se říkalo Dulinka, stejně staré jako já a dvou mladších, ze kterých si pamatuju jen Zlatu. Mladší dcera paní Máchalové, provdaná Dorazilová, bydlela se svou rodinou nedaleko, na ulici Ryšánkové, v lepším či luxusnějším nájemním domě a měla jednu dceru Adélu, opět stejného věku jako já. Však s oběma vnučkami paní Máchalové, Dulinkou a Adou, jsem po většinu let školní docházky až do ukončení základní školy nejednou sdílel stejnou třídu.

Fantazii jsme měli bujnou a nikdy jsme se nenudili. To jsme se jednou octli s mým novým kamarádem Mirkem v jejich bytě sami, jeho mamina někam odkvačila. Nás napadlo, že bychom si rádi zajezdili na lodičkách. Mělo to však zádrhel. Nebylo jezero, řeka a ani lodičky. To nám, klukům s fantazií zjevně vůbec nevadilo. Jezero jsme si vytvořili v kuchyni, když jsme z dřezu lili vodu na dlaždičky na zemi a lodičky zastoupily stoličky obrácené nožkama vzhůru. Voda se v kuchyni dobře držela, mezi předsíní a kuchyní byl vysoký práh a podlaha kuchyně byla o pár centimetrů níže než ta v předsíni. Moc jsme se ale na těchto lodičkách nenajezdili. Mirkova maminka se vrátila a při pohledu na vlnící se hladinu v kuchyni málem upadla do mdlob. Byla to však silná a hlavně praktická žena z lidu. Okamžitě se vzpamatovala, čapla nejbližší mokrý hadr a tím nás oba spráskala jako psy. Mě vyhodila na chodbu s poznámkou, že jestli mě ještě někdy načapá u nich v bytě, že mě roztrhne jako hada. V tuto pohnutou chvíli vyšla do našeho patra nájemnice z bytu, co byl pod tou kuchyní proměněnou v rybník. Paní Elfenbeinová hlasitě lamentovala, že jim prší ze stropu a že je všecko promáčené, zařízení zničené. Pro jistou nám jich taky pár vlepila, věděla o nás svoje, protože její synek Zdeněk, jen o rok starší než my, byl z naší party. Bydlet v takovém činžáku byla prostě idyla. Nám, kteří jsme byli jedináčci, nehrozil jedináčkovský syndrom ani náhodou. Vyrůstali jsme v družném kolektivu, ve kterém platilo to, co u třech mušketýrů. Jeden za všechny a všichni za jednoho.

V tu dobu ještě dožívaly obchody a hospody, které pamatovaly lepší časy. A tak v přízemí „našeho“ činžáku bylo obuvnictví pana Lauše, ke kterému si celý barák a blízké okolí dával podrazit boty a kterému jsme s kamarády prováděli lotroviny. Vedle bylo krejčovství pana Tůmy, který povětšině přešíval a opravoval starší oděvy, a pak tu byl koloniál pana Čeňka Pražáka, kde bylo kdysi mimo jídla k dostání skoro fšecko, co domácnost potřebovala. Z jeho exoticky voňavého koloniálu udělali rudoši nejdříve „Včelu“, tedy družstevní prodejnu a pak pan Čeněk Pražák raději umřel, aby se na tu spoušť nemusel dívat.

Jen přes ulici byla na rohu ulice Slepé a Merhautky hospoda, kam jsme s kamarády chodili našim tatíkům se džbánkem pro točené pivo, které jsme cestou zpět tajně upíjeli. To prosím jako šesti až devítiletí hošíci. Když jsme byli venku na ulici uřícení naší bohulibou zábavou, tak jsme chodili k šenku a hospodský nám natočil půllitr vody k uhašení žízně a zchlazení vášní. Vychovával si tak budoucí štámgasty. Jenže jako tehdy mnozí netušil, co budoucnost chystá. Později komanči tuto hospodu zavřeli a z prostorů udělali agitační středisko. Hned vedle hospody bylo rodinné zelenářství pana Lauterbacha, kde se svou ženou prodával ovoce a zeleninu. Tedy pokud mu nějakou přivezli, že ano. Oba byli vyhublí, pobledlí a vypadali neduživě.

Vedle tohoto zelenářství, ani ne o dva tucty kroků dále, byla mlékárna paní Cecílie Sumové. Byla to statná žena středních let. Mléko nalévala z velkých dvacetilitrových aluminiových konví odměrkou do přinesených konviček na mléko. Jak v létě, tak i v zimě, kdy v tom jejím kvelbu bylo zima jako za polárním kruhem. Ona stála na dlaždičkách v jakýchsi válenkách, byla navlečená do jakéhosi prošívaného mundůru, co snad byl s Wehrmachtem u Stalingradu, a na rukou měla tlusté, doma pletené bezprsté rukavice. Její bohaté, tmavohnědé, stříbrem protkané vlasy kryla prozaická ušanka. Jinak by ten mráz a jinovatku, co ve kšeftě v zimě byla, nepřečkala. Aspoň jí mléko nezkyslo, že ano. Další a poslední v řadě obchodů na této straně ulice bylo řeznictví pana Májka. Tento na řezníka vůbec nevypadal, byl drobný, hubený třasořitka, s knírkem pod nosem. Velice úslužný a k mladým paničkám obzvlášť. Povídalo se o něm, že neprodává pouze maso a uzeniny, ale že poskytuje i útěchu některým osamělým paničkám v okolí. Prostě čiperný řezník. No co měl chudák dělat, když po většinu času neměl žádné zboží a jeho kvelb zel prázdnotou.

Ve všech těchto kšeftech, mimo hospodu, obuvnictví a koloniál pana Pražáka, se nakupovalo tak, že se jeden postavil ráno do fronty, když na něj došla řada, koupil, co ještě zbývalo, pak šel s kořistí domů a nezřídka s prázdnou. Frontové bojovnictví jsme měli vymakané. Třeba mléko, které se kupovalo denně. Už jako žáček třetí obecné jsem byl ráno o půl čtvrté vzbuzen, abych ještě potmě ve čtyři mazal do tvořící se fronty. V zimě to byla obzvlášť lahůdka. O půl páté vstal taťka, aby vypil kafe a potom dojel šalinami, od nás devítkou a z Nových Sadů desítkou, do Zetoru, tehdejší ZKL – Líšeň, kde mu v 6 ráno začínala šichta. Byl tam jako nežádoucí elelment přeřazen z místa úředníka v pojišťovně do výroby, kde jako pomocný dělník pomáhal budovat jasné zítřky socialismu.

Kolem páté ranní dovezli k mlékárně z Lacrumu mléko, ve dvacetilitrových aluminiových konvích, které včetně ostatního zboží shodili na ulici. Statná mlékařka si se vším hravě poradila, vše uklidila do kvelbu, kam co patřilo, v 6 hodin otevřela mlékárnu a v 7 hodin měla vyprodáno. Kdo přišel do fronty pozdě, ten byl bez mléka. Se zeleninou a masem to byla podobná historie, avšak nekupovalo se každý den, ale pouze tehdy, když něco přivezli, což bylo tak jednou za týden a nebo 14 dnů. Tyto fronty však bývaly větší a dlouhodobější než ta na mléko a tak se v nich rodinní příslušníci střídali na směny. Nezřídka nastávaly krizové situace, kdy vznikla fáma, že třeba v pátek ve tři odpoledne dovezou maso. Fronta se vytvořila už časně zrána, ještě za tmy, někdy už předešlý večer a pak nakonec žádné maso nedovezli a lidem nezbylo než jít domů s prázdnou, ubrblaní a naštvaní. Po 24 hodinách stání ve frontě se není čemu divit, že ano.

Takže období od konce války do půli let padesátých nebyla procházka růžovým sadem, i když nám, dětem, to tak nepřipadalo, nic jiného jsme neznali. Otcové brblali, jen v našem okolí zbyla ze tří hospod jen jedna. Navíc v roce 1953 byli všichni občané republiky, tehdy už lidově demokratické, komanči okradeni o svoje úspory, když soudruzi provedli měnovou reformu.

Těm čtenářům, kteří by se snad, divili, jak si to vše pamatuju a kde ty informace a fotky, co jsou na rajčeti, beru, tak je mohu ujistit, že moje špionážní síť hravě zastiňuje CIA s KGB dohromady. Za fotky z ulic vděčím panu Googleovi a mapy CZ. Navíc doufám, že i jiní bývalí obyvatelé Merhautovy č. 11 a blízkého okolí v Brně – Černých polích, si pamatují více a lépe než já. Tito jsou vítáni k doplňkům a opravám. Jak napsal Mark Twain: „Dosáhl jsem věku, ve kterém události, které si jasně pamatuji, se nikdy vůbec neudály.“ Takže vaše angažovanost je vždy s úctou vítána.

Psáno 8-10-2017

.

Fotografie si můžete prohlédnout přímo na Rajčeti zde (Sentinel) a tady (Mládí za války a těsně po ní).



Diskuse


M. Crossette
19:07
20.2.2018

M. Beda
11:42
20.2.2018

Z. Jenny
11:06
20.2.2018

Z. Jitur
11:01
20.2.2018

Z. Matylda
10:32
20.2.2018

Z. Yga
10:13
20.2.2018

M. Beda
11:41
20.2.2018

Z. Jitur
8:53
20.2.2018

T. Zana
8:40
20.2.2018

Z. Lika
9:44
20.2.2018

T. Zana
8:39
20.2.2018

Z. Xerxová
6:57
20.2.2018

počet příspěvků: 20, poslední 25.2.2018 07:55









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !