30.11.2021 | Svátek má Ondřej


Diskuse k článku

AUSTRÁLIE: Vzpomínky starého zbrojnoše – válečné děti ulice, díl 2.

Po válce se do uprázdněných bytů, okolních domků a vilek po vyhnaných Němcích nastěhovali noví nájemníci. My jsme tak získali nové kamarády.

Upozornění

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Zobrazit příspěvky: Všechny podle vláken Všechny podle času
M. Crossette 20.2.2018 19:07

Jirko další díl zajímavého vzpomínání

"Dítě ulice" jsem nebyla, tím, že jsme měli poměrně blízko Prahy chatu, trávili jsme tam veškerý volný čas a veškeré děstké hry a neplechy jsou s ní i spojené. Tam jsme také s bratrem a sestřenicí ráno chodívali stát do vesnice tu zmíněnou frontu před otevřením obchodu (a naše maminky do jiného obchodu frontu na maso). Moc dobře se pamatuji na obrovské bandasky s mlékem, které v obchodě stály. Byly v nich zavěšené plechové naběračky-obměrky válcovitého tvaru, na půl litru a litr, podle toho kolik kdo chtěl nalít do menších bandasek donešených. Ta naše myslím ještě na chatě je, byla hliníková s víčkem. Fronta se stála hlavně v době, kdy přijížděl pekač, vozil výborný chleba a housky. Cestou zpět do chaty jsme velice často z bandasky sundali víčko a ukazovali svůj um, že umíme bandaskou roztočit aniž by mléko vyšplouchlo. Velmi často jsme se pak unavení tímto výkonem posadili na mez a "posnídali" cast mléka a křupavé čerstvé housky.

Pražské popeláře milovala naše kočka Monika. Jakmile je slyšela rachotit v ulici, vyskočila na okno a s velkým zájmem jejich práci sledovala. Jo popeláři byli machři. Každou rukou obejmuli jednu popelnici, chytli ji za držák víka a krouživými pohyby je odtočili k autu, stějným způsobem pak obě prázdné vrátili na místo.

M. Crossette 20.2.2018 19:13

Re: Jirko další díl zajímavého vzpomínání

Včera jsme se dívali na film "Stopy" o Robyn Davidson, o kterém Jirka psal minule. Jestli jsi Jirko film viděl a líbil se ti, tak se omlouvám, ale nám se bohužel nelíbil. Ale nelitujeme, alespoň jsem díky tobě "o něco chytřejší". Jsem si jistá, že kniha bude zajímavější, film je občas protkaný úryvky. Ve filmu je Robyn hodně nesypmatická, její naivnost až irituje. Celá její cesta vyzní jako utrpení, které dobrovolně podstoupí, snad jen z hecu, že to dokáže. Celou dobu vypadá jakoby velmi brzy svého rozhodnutí litovala a jen tupě jde dál, vyšlapanou cestou bez jakékoholiv nadšení. Na začátku filmu se rozhodne, že prostě půjde, aniž má představu, kde na to vezme peníze. Když se fotograf nabídne "prodat cestu" National Geographic, nejprve odmítne, pak "pokorně" přijme. Ale pokaždé, když za ní fotograf přijede je z focení šíleně naštvaná, přestože jí připomíná, kdo cestu platí a bez jeho pomoci by nejméně jednou zahynula. Paličatě odmítá i jinou cizí pomoc, přestože je jasné, že bez ní by také brzy skončila. A čím víc se o její cestě svět dozvídá díky N.G. a fotografů přibývá, tím je naštvanější. Prostě nevděčná, otrávená ženská! Celý film je převážně složený ze střídání krátkých záběrů chůze s velbloudy (protkanými různými halucinacemi Robyn z vedra a vzpomínkami na dětství) a focení "nucených momentek". Mezi těmito krátkými zaběry jen naskakuje počet dnů, které už je na cestě, chybí souvislost děje. Ano, svoji fenku zastřelí a v depresi ze smutku chce cestu vzdát, což ale nakonec neudělá. Krajina je vskutku nehostinná, drsná, nemohu říci že má své kouzlo, protože Robyn se nijak při své cestě nezatěžovala nám ho "představit" - ona jen šla,trpěla a spala. Zajímaví byli velbloudi a jejich hlasové projevy. Na konci jsou pak skutečné fotky R.D (na nichž se dokonce i usmívá, ve film skoro nikdy) a ukázky v publikaci N.G. Takže čtení a prohlížení skutečných fotek musí být rozhodně zajímavější, film se podle nás opravdu nepovedl.

Z. Lika 20.2.2018 19:40

Re: Jirko další díl zajímavého vzpomínání

Maričko, jen doufám, že skutečná Robyn přece jen prožila nějaké prozření a přesah, protože takhle to vypadá na obraz marnosti. Nu což, ale i to se stává, často. Moc děkuji za popis svých dojmů z filmu.

M. Crossette 20.2.2018 20:36

Re: Jirko další díl zajímavého vzpomínání

Liko,nám prostě přišlo, že se film opravdu nepovedl. Jirka se v článku držel (jak píše) deníku R.D. a jeho článek byl tak zajímavý, že jsem film chtěli vidět. Ale nebýt článku, nebo nečíst předem její deník a jen si pustit film, tak ti ta ženská přijde ještě víc praštěná do čeho a proč se pustila! Její "výcvik" velbloudů je v začátku ukázán zcela minimálně, oni se tam na ní je zubí a brblají v ohradě, sem tam se s nimi kousek projde. Nejvíce nás překvapila informace, že v Austr. žije snad 50.000 zdivočelých velbloudů a že umí ošklivě napadnout. Majitel "jejích" velbloudů, když si je odváděla, jí doslova vnutí pušku právě pro tenhle případ. S radou, ať v žádném případě nezaváhá a rovnou střílí. Samozřejmě zbraň tvrdě odmítá, že ji nebude potřebovat (ale přesto vezme) a samozřejmě právě puška ji zachrání , když zastřelí blížícícho se divokého velbloudího samce. Možná se kouknu na internet, jestli tam někde její zápisky jsou. Občasné úryvky, co film provázejí naznačují že psané vzpomínky jsou rozhodně lepší (pozitivnější), než co ukazuje film.

G. Švehla 25.2.2018 7:52

Re: Jirko další díl zajímavého vzpomínání

Milá Mriško,

ano, v posledním odstavci jsem napsal.

G. Švehla 25.2.2018 7:55

Re: Jirko další díl zajímavého vzpomínání

Ten text jsem chtěl sem překopírovat ale číkalo mě to, že je text dlouhý i když to byly jen 4 řádky. No nic, je to v textu povídání.

S filmem byla

spokojena asi jen Robyn. Já se na něj dodíval jen díky exteriérům,

místům známým a mě blízkým.

T. Zana 20.2.2018 19:32

Re: Jirko další díl zajímavého vzpomínání

Maričko, takhle jsme to v chatě v křivoklátských lesích měli taky. Akorát teda tam byl jen jeden krám, který otevírali "na sezonu" extra pro lufťáky, protože tam bylo v lesích a po loukách těch chat hodně. Další "kamenné" krámy byly docela daleko. Tady měli to mléko (my měli tři různě velké bandasky - malou bílou, větší šedivou a největší modrou - smaltované). Kromě mléka jsme do nich taky sbírali borůvky :-)

S pečivem to bylo - tak občas dobré, občas horší. Maso nebylo, přes léto jsme žili z konzerv (ach, ty maďarské!)

M. Crossette 20.2.2018 20:40

Re: Jirko další díl zajímavého vzpomínání

Zano, v mém dětství byl ve vesnici pouze tenhle krám (už dávno neexistuje). Na borůvky a maliny jsme měli bělavý džbán, který tu mám teď já a v jeho popraskané glazůře jsou stále mírně naznaky obarvení od šťávy, která se trvale vsákla.

O. Joklová 20.2.2018 11:42

svatá pravda

já si při celém čtení jen pořád říkala, jak to že si to tak pamatuješ - já nevím ze svého dětství skoro nic, jen pár útržků, nesesmolila bych z toho zhola nic :-((((((

Z. Jenny 20.2.2018 11:06

Bezva vzpomínky,

taky mám velmi podobné. Mohli jsme řádit a vyřádit se venku a po zahradách, tenkrát taková ta dnešní nebezpečí nehrozila.

Když se v začátku šedesátých letech rozjel stavební boom a v okolí se začaly stavět třípatrové a vyšší činžáky, sjížděli jsme stavební jámy na základy přesně jako Jiří a spol. Já teda sjížděla na aktovce, pak šup k bábince očistit.Ničeho tenkrát nebylo ale vzpomínky na dětské hry zůstaly úžasné. Díky za článek a fotky.

Z. Jitur 20.2.2018 11:01

tak si tak...

...jeden říká, jak to, že jsme to dětství vůbec přežili?

Z. Matylda 20.2.2018 10:32

Husovický hřbitov

pamatuju už jen mezi Rotalkou a provazníkovou- a tam už je dneska taky park. Taky pár zanedbaných zahrádek, kde občas vyhoří nějaká chatka díky bezdomovcům a na jednom stromě se oběsila Kaččina spolužačka.

V tom parku se skvěle sáňkovalo- jezdila jsem tam s děckama, protože svah měl hranu, za kterou nebylo vidět, a dole lavičky, které člověk viděl až na té hraně a musel se strefit mezi ně. Zuby máme všechny :)

Z. Yga 20.2.2018 10:13

Ach Jiří,

tvé zbrojnošské vzpomínky volají po vazbě (:o)) - nebo aspoň brožování.

Připomíná mi to vzpomínky mých rodičů, kteří sice žili v jiném prostředí, ale ve stejné době. Na dědině to bylo přece jenom trošku jiné - například ty fronty nestáli (nebylo na co, maso, mlíko a chleba si museli vypěstovat a vychovat), ale zase se věnovali pastevectví (husy, kačeny, kozy a krávy) a přitom ostatním děckým radostem (sirky a nůž měl každý snad od dvou roků) ... a kupodivu, to dětství taky přežili.

Já se narodila v půlce šedesátých a kromě válečných nálezů (asi to už vysbírali generace děcek před nama) a pasení krav (husy a kačeny zbyly) jsme dělali to, co bysme u svých potomků neradi viděli - bylo to nebezpečné (teda nám se to nezdálo), ale zábavné. Neutopili jsme se, nezabloudili v lese, nezajelo nás auto, nezabili jsme se pádem do různých děr či ze stromů, neotrávili jsme se - přežili jsme! Hurá.

O. Joklová 20.2.2018 11:41

Re: Ach Jiří,

"tvé zbrojnošské vzpomínky volají po vazbě" - úplně jsem se lekla, že ač už nejsou padesátky, chceš George za jeho vzpomínky zavřít - no jo, to ta čeština :-DDDDD

Z. Lika 20.2.2018 9:36

Zejména ta možnost dětí vyřádit se

je dnes k závidění. A za povšimnutí stojí, že přestože si malý Švehla a spol. hráli doslova s ohněm (a válečným střelivem), nikomu se nic nestalo. Na což měla nepochybně vliv štěstěna. Vzpomněla jsem si na scénu z filmu Všichni dobří rodáci - tam i hodně dospělí muži měli druhé vánoce z toho, že si odpálili nalezený granát...

Z. Jitur 20.2.2018 8:53

určitě...

...úžasný, "pamětnický" článek; už se těším na čtení, vytisknu si a přečtu v klidu

T. Zana 20.2.2018 8:40

Ještě O.T. prosbička

Nemáte někdo kontakt na šikovného, resp.normálního, malíře pokojů?

Z. Lika 20.2.2018 9:44

Re: Ještě O.T. prosbička

Poptávám se, ozvu se.

T. Zana 20.2.2018 8:39

Díky Georgi

Tohle vyprávění ukazuje dětství tak naprosto jiné, než jaké zažívají děti dnes, že se skoro nechce věřit, že to vlastně není až tak dávno...

Z. Xerxová 20.2.2018 6:57

hezký den

hezké úterý všem Zvířetníkům a zvířátkům :o) ...

Dík za další kus vzpomínek z první poloviny minulého století