21.7.2018 | Svátek má Vítězslav


ČLOVĚČINY: Plavební iluze a mystérium oceánu

27.12.2017

Člověk není vodní, natož mořský tvor, a má kořeny někde v afrických savanách. Proto při pronikání do panenských pralesů a později na moře trpěl stresem, se kterým se musel nějak vypořádat. Z prací antropologů, etologů a psychologů vyplývá, že se s tímto stresem vypořádal legendami o nestvůrách jak lesních, tak mořských, a o hrdinech, kteří se s nimi dokázali vypořádat, takže posloužili jako příklad, že to jde.

Člověk odedávna staví mezi přírodu a sebe obranný štít technologií, avšak v případě námořního jachtingu tento štít úmyslně zeslabuje, aby si užil adrenalinu, jak se dnes říká. Ale v podstatě to je snaha obnovit původní vztah k přírodě, dostat se znovu pod její tlak a prožít prastaré stavy vědomí. Podle mého názoru máme v mozku uložená různá patra myšlení a pod tenkou slupkou toho racionálního, vědeckého leží v každém z nás rozsáhlý močál iracionálního primitivního myšlení divocha se snahou personifikovat si živly a pověrčivě je vzývat jako nadpřirozené síly. Zde, v tomto archaickém myšlení, má základ dodnes přetrvávající pověrčivost námořníků, a proto se kdysi před každou plavbou obětovalo mořským bohům.

Jestli tedy vyrazíte na oceán na malé plachetnici o délce 10 m, nebude to pouze cesta po zeměkouli, ale také mentální výprava k začátkům lidství. Prostě se propadnete do archaického myšlení se vším všudy, začnete myslet na oceán jako na krutého pomstychtivého dědka, jak se to stalo mně v roce 1994, a ani za nic nenapíšete do deníku datum 13., ale 12a.

Severní moře

Severní moře

O tlaku, jaký vyvozuje moře na člověka, svědčí i dvě rčení antických Řeků – a jací to byli mořeplavci! Dělili lidi na tři skupiny – na ty, co jsou živí, na ty, co jsou mrtví, a na ty, co jsou na moři. Nu a také říkali, že moře je pastvina bláznů, aby naznačili, že rozumný člověk se dobrovolně na moře nevydá, a když přece musí, uvázne někde mezi životem a smrtí.

To mě už několikrát přivedlo k představě, co by se asi stalo, kdyby nějaký stroj času způsobil, že bych se v Egejském moři setkal s triérou ithackého krále Odyssea. Jsem skálopevně přesvědčen, že kdybych mu řekl, že se plavím na moři dobrovolně a pro zábavu, pokládal by mě okamžitě za člověka, kterého bohové zbavili rozumu, a kvapně by od mé lodě odrazil.

Lidské smysly nejsou přizpůsobené pobytu na obrovských vodních plochách s nezvyklými zvuky a dopouštějí se chyb, které se kombinují s chybami danými tím, že člověk není také noční živočich, ale na lodi se v noci plout musí.

V noci vám bude připadat všechno bližší a v různých, dosud neviděných konfiguracích budete bezděky hledat něco blízkého, něco známého.

To se, kupříkladu, stalo Jardovi Vokřálovi, když jsme s Optimistem v roce 1997 přeplouvali z ostrova Faial na ostrov São Miguel. Je to asi 160 mil a pluli jsme přes noc. Do půlnoci měli službu Jarda a Zuzana a já jsem až do kóje slyšel, jak se dohadují o nějakém parníku, který nás míjí. Jardu rozčilovalo, že ta loď se nám stále drží u boku, že nás nedokáže předjet. A přitom je pouze 100 m daleko. Nakonec jsem slyšel, jak říká Zuzaně, ať mě přivede na palubu. Vyšel jsem jí naproti a znepokojeně vykoukl z kokpitu, abych se podíval, zda je ten záhadný parník opravdu nebezpečně blízko. Jenže kolem dokola nebylo žádné plavidlo, nikde žádné poziční světlo, prostě nic, co by svědčilo o blízkosti něčeho plovoucího. Jen daleko na levoboku, na severu, svítila světýlka několika vesnic na ostrově Terceira.

Zeptal jsem se tedy Jardy, kde ta záhadná loď je. No přece tady, ukázal na levobok, kde ale nic nebylo. Proto jsem mu odpověděl, že nic nevidím. Takto jsme se stále zoufaleji dohadovali ještě asi deset minut, než jsem pochopil, že Jarda pokládá světla 35 km vzdálených vesniček na pobřeží Terceiry za světla parníku plujícího 100 m od našeho boku. „Terceira, největší loď na světě,“ se pak stala na palubě Optimistu velmi populární.

Ještě dříve, v roce 1989, se za noční hlídky vyděsil Ivan F., jeden z členů posádky Mony II. Nebyl to žádný pecivál, ale zkušený trekista, který kupříkladu prošel Laponsko. Stalo se to při zpáteční cestě z Anglie, když jsme úhlopříčně protínali Severní moře a pluli severovýchodním kurzem na mys Skagen, severní výběžek ostrova Sjaelland, kde se ze Skagerraku stává Kategatt. Ještě vanul uměřený vítr, takže služba u kormidla byla docela příjemná. Proto jsme se divili, když z kokpitu zazněl Ivanův rozčilený hlas, že chce, aby kapitán ihned přišel do kokpitu. Ještě jsem byl na schůdcích, když mi začal tvrdit, že jsme někde jinde, že nemůžeme být uprostřed Severního moře, protože vidí na severozápadě vysoké hory a že jsme tedy někde u skotského pobřeží. Přitom měl v hlase nepřeslechnutelný náznak paniky.

Když jsem se konečně vysoukal do kokpitu a zvedl hlavu k nebi, spatřil jsem jeden z nejpodivnějších pohledů ve svém životě. První dojem byl, že nějaká nadpřirozená bytost rozpůlila vesmír a jednu z polovin odhodila neznámo kam. Přímo v zenitu vedla od obzoru k obzoru naprosto ostrá hranice jak tes sekerou. Na jih od ní zářily normálně hvězdy, naprosto jasně a čistě, na sever pak panovala naprostá temnota, tak jednolitá, že to vypadalo, že tam nic neexistuje, ani absolutní prázdnota, protože se tam prostor zhroutil do sebe.

Připadal jsem si jako omráčený a trvalo nějakou dobu, než se mi rozběhlo myšlení a uvědomil si, co vlastně vidím. Od severozápadu se prostě nasouvala frontální oblačnost, která rozpůlila nebe a v bezměsíční noci vyvolala dojem, že půl vesmíru zmizelo.

Trpělivě jsem to pak Ivanovi vysvětloval tak dlouho, dokud se neuklidnil.

Severní moře

Severní moře

S tou frontou pak přišel šestkový až sedmičkový severní vítr, v němž jsme se jenom pod bouřkovou kosatkou probíjeli co nejostřeji proti větru, abychom nebyli přitlačeni k severozápadnímu pobřeží Sjaellandu. Byla to divoká a mokrá plavba, která nás dost vyčerpala a vedla k tomu, že jsme propadli plavební iluzi.

Ten název jsem vytvořil podle letových iluzí, což jsou stavy, které dobře znají letci. Letová iluze je kupříkladu stav, při němž pilot po delším letu v mracích letí břichem vzhůru, poněvadž věří více svým pomýleným smyslům než přístrojům, které správně ukazují obrácenou polohu letadla.

Jestliže letové iluze jsou hlavně záležitostí ošálených smyslů, pak plavební iluze jsou hlavně záležitostí psychiky, která zamění přání za skutečnost. Musím předeslat, že severozápadní pobřeží Sjaellandu tvoří řadu mělkých zátok, z nichž předposlední končí mysem Hirtshals a poslední mysem Skagen. Věděli jsme, že za ním budeme moci odpadnout k jihu a dostaneme se z divočiny Severního moře do chráněných vod v závětří mysu, kde asi ve vzdálenosti šesti mil ležel přístav Skagen s marinou.

V podvědomé touze být co nejdříve v bezpečí jsme v noci zaměnili Hirtshals za Skagen, a když jsme si mysleli, že už jsme dostatečně daleko za ním, stočili jsme kormidlo k jihu. Jenže Skagen byl ještě 25 mil daleko a my jsme s Monou II vjeli do příboje na mělčinách před pobřežními plážemi, které jsme pokládali za mělčiny, jimiž mys Skagen pokračuje na východ. Podlehli jsme iluzi tak silně, že jsme vždy popojeli kousek na východ a tento sebevražedný pokus zopakovali ještě dvakrát ve snaze „objet“ mělčiny u Skagenu. Naštěstí jsme měli na palubě echolot, a když ukázal hloubku 2,5 m, ještě jsme zavčas vyostřili a vrátili se do hlubších vod. Teprve potřetí, když loď zase uchopily ty podivně vysoké a přitom kulaté vlny, jsme si uvědomili, že něco není v pořádku, vrátili se do hlubších vod a rozhodli se vyčkat na místě do rána.

Teprve až se rozednilo, jsem si uvědomil ten strašný omyl, který mohl skončit ztrátou lodě. Přitom jsem měl patřičné informace k dispozici, protože na mapě byla kresba majáku Hirtshals, který jsme v podvečer jasně viděli, takže se dal identifikovat. Je zajímavé, že jediný, kdo se této plavební iluzi ubránil, byl Ivan F., a na obrázek majáku poukázal. My jsme mu ale nevěřili.

Až doma jsem zjistil, že zdaleka jsme nebyli jediní. Plavci, kteří z touhy dostat se co nejdříve do závětří mysu Skagen, si vsugerovali, že už jsou za ním, zatímco obepluli jenom mys Hirtshals, se stávali ve středověku obětí místních lidí, kteří jejich iluzi ještě zesilovali zapalováním ohňů imitujících primitivní maják na Skagenu a ztroskotané lodě vylupovali.

Severní moře

Severní moře

Moře a oceán skýtá málo podnětů pro lidské smysly, a proto zde lidé trpí senzorickou deprivací, která může vést v krajním případě až k halucinacím, často pak k tomu, že si začnete nepočetné vjemy vysvětlovat jinak, než je skutečnost. Při oceánských přeplavbách tlak prostředí, kde jste odkázáni jenom sami na sebe, chybí vám berličky civilizace, máte omezené zdroje vody, potravin a energie a trpíte existenciální nejistotou, protože dopředu nevíte, kdy a zda vůbec doplujete – to vše vás přiměje myslet a vnímat svět jako starověký Řek.

Navíc jakákoli banální nehoda – vyšroubovaný šekl, prodřená plachta nebo úraz – může udělat ze sportu boj o život.

Takto jsem vnímal svou první přeplavbu Atlantiku v roce 1994. Z virginského Norfolku jsme vypluli 30. května se 190 l nafty, 150 l pitné vody v kanystrech a PET lahvích, 170 l užitkové vody v nádržích, 22 l lihu na vaření, 30 l piva, 15 l limonád a 3,5 l destilované vody k dolévání akumulátorů. Před námi leželo 2 500 námořních mil oceánu, protože jsme pluli přímo na Azory.

Naštěstí jsme měli zpočátku slabé větry, ale i tak jsme sotva stačili na obsluhu Mony III. Trvalo několik dní, než jsme se aklimatizovali jak tělesně, tak psychicky, začalo se vařit a rozběhl se „normální“ život. V těch počátečních dnech jsem si myslel, že to nedokážeme, že je prostě nemožné urazit ty obludné čtyři tisíce kilometrů. Pohled do generální mapy severního Atlantiku, když jsem porovnával naše denní úseky se vzdáleností k Azorům, mi bral jakoukoli odvahu. Třetí den plavby nešla svinout gena, takže jsme ji na noc spustili a zjistili, že se zadřela horní hlavice. Po jejím promazání se rolfok rozchodil, ale pořád šel těžce. Snad proto jsem začal trpět utkvělou představou, že se přední stěh přetrhne a stěžeň nám spadne hlavu (přední stěh se pak opravdu přetrhl Miloši Křenkovi v Otrantském průlivu).

Osobně jsem měl největší problémy se spaním, konkrétně s usínáním. I když si lehnete do kóje, jste stále součástí prostoru, který se neustále natřásá a různě naklání a z tohoto zmítajícího se světa není úniku. Problém je v tom, že aby člověk usnul, musí uvolnit svaly. Jenže když to vaše tělo v touze po spánku udělá, začnete se v kóji převalovat sem a tam v rytmu kymácení lodě, a nějaké mozkové centrum automaticky svalové napětí zvýší, což vám zabrání usnout. Proto se spací kóje dělají úzké, abyste v nich byli fixováni. Abyste usnuli, musíte si hlavně fixovat hlavu. Já jsem si ji obkládal z obou stran svetry, aby se mi při kolébání lodě nepřevalovala ze strany na stranu. Také je dobré najít si v kóji takovou polohu, která vám umožní se v ní zapřít na jednom konci temenem hlavy a na druhém patami. Zapření musí jít jenom přes kosti, abyste mohli vypnout svaly.

Při pokusech usnout jsem vždy slyšel zvláštní zvuky. Měli jsme okolo kokpitu větrolam z pruhu pogumovaného plátna, který byl k nezaplacení, když později přišel ledový severovýchodní vítr. Vítr musel nějak větrolam rozechvívat – a to v různých tónech, jak se Mona III kolébala na vlnách – a v mé kóji to bylo slyšet jako dívčí chór, jako žalozpěv, který mě pronásledoval dvacet čtyři hodiny denně. Byla to svého druhu halucinace.

To už jsem pochopil, že si budu muset plavbu protrpět, že se za ni neplatí ničím jiným než právě utrpením. Začal jsem myslet na oceán jako na zlostného a mstivého dědka, který mě s radostí vystavuje zkouškám. Celou situaci jsem vnímal jako mystérium, jako iniciační zkoušky, které pořádaly starověké národy a dodnes konají přírodní národy. Byly to kruté obřady, jimiž musel adept projít, aby se stal zasvěcencem, aby se znovu narodil jako lepší bytost. Uvědomil jsem si, že takovým zasvěcovacím obřadem, mystériem, právě procházím.

Veškeré události, které nás potkaly, i převržení v driftu, jsem chápal jako brány, kterými musím projít, a první dva týdny plavby jsem stále nebyl přesvědčen, že dokážu všechny ty brány, jež jsem před sebou tušil, otevřít, natož jimi projít.

Jak se ve vlnách Mona III kolébala a kolísal tah plachet, táhla jednu chvíli více gena a druhou zase hlavní plachta. Na palubě to cítit nebylo, ale v podpalubí se střídavý tah kosatkové a hlavních otěží projevoval zvláštním pohybem, který připomínal chůzi. Jako by Mona III přes oceán neplula, ale úporně pochodovala. Ztotožnil jsem se s tímto pochodem, byl to můj krok, kterým jsem procházel mystériem Atlantiku. Propadl jsem fatalismu, ale jedno jsem věděl jistě, musím v tom beznadějném pochodu vytrvat.

Vnímal jsem svět jako lidé před tisíci lety. Technika jako by přestala existovat, byly zde jenom živly, před kterými bylo nutné se plazit a doprošovat se jejich přízně, lépe řečeno si ji vykupovat vlastním utrpením. To byla oběť, která tomuto oceánskému bohu nejlépe chutnala. Proto nám seslal 5. června protivítr a o den později sice příznivý vítr z jihozápadního kvadrantu, ale s takovými vlnami, že nás kormidlování lodě na zadobočním kurzu krajně vyčerpávalo. Tento vítr vyvrcholil v noci ze 7. na 8. červen, kdy jsme se v driftu převrátili (viz kapitola O bouřkách, vichřicích a bouřích). Poté začalo ledově foukat od severu až severovýchodu, což umožnilo pravidelný postup, avšak jen do další krize. Vítr se následně stočil k východu a zesílil na šestku, takže náš kurz vedl někam do Guinejského zálivu a nikoli na Azory.

Na oceánu s obrovskými dlouhými vlnami nás míjela italská kontejnerová loď. Podařilo se mi rozeznat jméno CRISTOFORO COLOMBO a rozhodl se požádat radiotelefonem o předpověď počasí. Když jsem se konečně dovolal, můj profesionální protějšek prohlásil, že neumí anglicky a šel shánět někoho, kdo umí. Když jsem konečně přednesl svůj požadavek, dostal jsem odpověď, že bude pořád stejně.

Celý den jsme leželi v driftu a byli snášeni k jihu. Ke všemu se ve vlnách ucpal přívod nafty a motor, který jsme potřebovali kvůli dobíjení, vysadil. Dočasně pomohlo profouknutí přívodu paliva měchem na nafukování gumového člunu.

Ke zlomu došlo 15. června, kdy se východní vítr změnil na severovýchodní a každým dalším dnem se stáčel k severu stále více a více. Měl sílu 3 až 4 °Bft, takže na kurzu ostře proti větru jsme každý den urazili více než 100 mil. Dne 18. června vítr přešel přes sever a stočil se k západu. Toho dne jsem náhle pocítil, že zkouška skončila, že se všechny brány mystéria otevřely a že na Azory doplujeme. Byl to zvláštní pocit naprosté sebedůvěry, přestože do Horty ještě zbývalo 500 mil.

Také dívčí chór, který mě nepřestával pronásledovat, už nezněl jako žalozpěv, ale jako vítězný pandán pro nového zasvěcence. A také mi připadalo, že Mona III zrychlila krok, byl to nyní suverénní pochod, který již nic nezastaví.

Dne 21. června jsme dosáhli denního rekordu, když Mona III urazila za 24 hodiny 157 námořních mil. V Hortě jsme pak přistáli o den později po 22 dnech na oceánu.

Severní moře

Severní moře

O den později jsme v Hortě zašli na pivo do Café Sport, což je hospoda, kde se každý večer scházejí jachtaři, kteří právě překonali Atlantik. Ačkoli tam byli lidé různých národností a zněly všemožné jazyky, uvědomil jsem si, že všichni tvoříme jedno bratrstvo – bratrstvo zasvěcenců Atlantiku – že máme za sebou zážitek, který je nesdělitelný, jako je nesdělitelné každé mystérium.

Mezi jachtaři, se kterými jsme se za pobytu v Hortě seznámili, byl také Bernard, Američan ze Severní Karolíny. Říkali jsme mu Barney a on mi potvrdil, že na Atlantiku prožil obdobné pocity jako já – pocity člověka, který ví, že již nikdy nebude takový, jaký byl před přeplavbou Atlantiku. Změnil se nám žebříček hodnot, spoustu věcí, o něž lidé usilují s vyplazeným jazykem, pokládám za zbytečné.

O tom, jak oceán dokáže změnit psychiku člověka, svědčí případ francouzského jachtaře Bernarda Moitessiera, který se v roce 1968 zúčastnil závodu kolem světa Sunday Times Golden Globe Race na ocelovém keči Joshua. Ačkoli měl šanci na vítězství, nezamířil po nonstop obeplutí zeměkoule do cíle, ale pokračoval v dalším obeplouvání. Teprve poté, co znovu ze dvou třetin obeplul zeměkouli, zamířil na Tahiti. Cestou vypouštěl plováky s poselstvími lidstvu, aby se vzdalo násilí a obrátilo se ke zdravějšímu životu. Kniha Dlouhá cesta, kterou o svém mimořádně dlouhém pobytu v osamění na oceánu napsal, pak je nejen líčením plavby, ale hlavně popisem duchovní cesty, která z něj učinila pacifistu a ekologického aktivistu.

Přímo jsem se seznámil s případem, který dopadl hůře. Jeden z mých klubových kolegů a kamarádů byl v posádce československé námořní plachetnice, která ještě před rokem 1989 uskutečnila plavbu na Madeiru a Kanárské ostrovy. Můj kamarád pobyt na oceánu pravděpodobně neunesl, po návratu musel být hospitalizován na psychiatrické klinice a v dalších letech si léčebný pobyt několikrát zopakovat. Nikdy už to nebyl ten člověk, kterého jsme znali. Nicméně podle lékařů to nebyl oceán, který vyvolal jeho duševní chorobu, ale jenom její nástup urychlil, prý by duševně onemocněl tak jako tak.

V roce 1997 jsem plavbu přes Atlantik nepociťoval tak výrazně. Byl jsem lépe aklimatizován a plavba na větší lodi probíhala za mnohem vyššího komfortu. Ačkoli jsme na Bermudy dojeli za vichřice a z těchto ostrovů vyplouvali za trvalého deště, který vydržel několik dní, takže nám začaly v lodi plesnivět boty a další kožené předměty, měl vítr přece jenom obvyklejší směr než v roce 1994, kdy jsme s Monou III místo západního větru zezadu pluli 1000 námořních mil jedním úsekem ostře proti větru. Nyní jsme se těch západních větrů dočkali a teprve 300 mil před Azorami přechod fronty přinesl napřed vítr z jihovýchodu a pak ze severu.

Moje vnímání této plavby nutně ovlivnila předchozí zkušenost, už jsem věděl, jak to na oceánu chodí. Svůj vliv také měl úraz, který jsem si způsobil, nicméně když jsme dopluli do Horty a prakticky ihned zamířili do Café Sport, vrátila se mi atmosféra iniciační plavby. Opět jsem pocítil, jak všichni jachtaři uvnitř jsou prozářeni tím společným zážitkem, šťastným pocitem ohromení, že se jim podařilo něco jako přeručkovat nad propastí.

Převzato z knihy „Za kormidlem nejen na Jadranu“ od Františka Novotného se souhlasem autora. Ilustrační foto: archiv autor.



Diskuse


A. Lex
17:54
27.12.2017

Z. Tora
16:53
27.12.2017

Z. Lika
17:51
27.12.2017

T. Zana
18:38
27.12.2017

D. Ruščáková
16:16
27.12.2017

Z. Yga
16:03
27.12.2017

M. Beda
11:01
27.12.2017

Z. Lika
10:08
27.12.2017

T. Zana
10:02
27.12.2017

Z. Lika
10:13
27.12.2017

Z. Xerxová
7:11
27.12.2017

V. Glover
3:15
27.12.2017

T. Zana
15:12
27.12.2017

D. Ruščáková
16:17
27.12.2017

Z. Lika
19:09
27.12.2017

počet příspěvků: 15, poslední 27.12.2017 07:09









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !