Japonec Toyo Ito patří k nejvýraznějším osobnostem současné světové architektonické scény. Bylo skutečně jen otázkou času, kdy získá prestižní Pritzkerovu cenu. A letos v březnu se jí také dočkal.

Toyo Ito na vernisáži

Ito - Za-Koenji Theatre

Pritzkerova cena je důležitým vyznamenáním pro architekty. Založil ji chicagský magnát a majitel hotelové sítě Hyatt Jay A. Pritzker (1922-1999) se svou manželkou Cindy. Uděluje se každoročně v březnu vždy ve výjimečných lokalitách v různých částech světa. Součástí ceny je finanční obnos sto tisíc dolarů, diplom, medaile a zmenšená plastika britského sochaře Henryho Moora. Poprvé byla udělena Američanu Philipu Johnsonovi v roce 1979. Je jakousi obdobou Nobelovy ceny (taky jí byla inspirována), ale svým způsobem je těžší ji získat, neboť každý rok ji obdrží vždy jen jedna osoba nebo spolupracující dvojice (výjimkou byl jen rok 1988, kdy dostali stejný počet hlasů odborné poroty dva architekti: Oscar Niemeyer a Gordon Bunshaft). Nejvíce cen posbírali projektanti z USA – sedm, následováni Japonci, kteří jich získali o jednu méně, pak jdou Britové se čtyřmi, třikrát byli oceněni Švýcaři, dvakrát Francouzi, Italové, Brazilci a Portugalci a jednou byl laureátem Nor, Němec, Rakušan, Číňan, Holanďan, Dán, Mexičan, Španěl, Australan a Kanaďan. Z východní Evropy tedy dosud nevzešel žádný laureát. Docela je z tohoto přehledu zřejmé, kde se nacházejí hlavní ohniska světové architektury. Velmocemi jsou USA, Japonsko, Británie, ale také počtem obyvatel i rozlohou ve srovnání s nimi miniaturní Švýcarsko.

Ito - Tower of Winds

Ito - Tama Library

Japonsko je už od šedesátých let minulého století bezesporu jedním z hlavních světových architektonických center a své postavení si drží stále, jak o tom svědčí následující přehled laureátů: Pritkerovou cenu získal veterán Kenzo Tange (1913-2005), ale také další klasik Fumihiko Maki (*1928), jemuž bylo mimochodem vyznamenání uděleno na Pražském hradě v roce 1994. Ještě mladší jsou Tadao Ando a letošní laureát Toyo Ito (oba se narodili v roce 1941), další generaci pak zastupují Itovi žáci Kazuyo Sejima (*1956) a Ryue Nishizawa (*1966) z ateliéru SANAA.

Sám Ito je žákem Kiyonori Kikutakeho, zakladatele japonského metabolismu. V roce 1970 si založil vlastní projekční ateliér. Na jeho tvorbě je patrný obdiv k tradiční architektuře země vycházejícího slunce, ale tvarosloví je soudobé. Zásadní roli hraje světlo, které prostupuje jím navržené stavby membránami nebo organicky tvarovanými otvory, které pokrývají průčelí v rafinované kompozici. Vedle unikátní knihovny kampusu Tama Art Univerzity na předměstí Tokia, v níž krajina doslova prostupuje budovou (viz zde), patří ke známým stavbám tokijské obchodní domy Tod´s a Mikimoto, víceúčelová hala v Odate ve tvaru velké bílé mušle, mediatéka v Sendai, což je prosklený kvádr, jímž prochází organicky tvarovaná skeletová konstrukce, nebo Centrum umění v Naganu, osvětlené tisíci otvory v protáhlé stěně.

Ito - Museum of Art

Ito - Funeral Hall

Dominantní bílá, tak typická pro Itovy stavby ze sedmdesátých až devadesátých let, je v poslední době nahrazována temnějšími tóny, jak je patrné u budovy Muzea architektury v Ehime nebo divadelního sálu v Tokiu. Také oblé tvary postupně ustupují ve prospěch ostrých linií. Přesto je stálým spojujícím motivem Itových důmyslných prostorových kompozic transformace přírodních motivů a jeho budovy – ať už je najdeme na okraji jezera ve volné přírodě nebo uprostřed komplikované městské struktury - působí mimořádně sugestivně. Je to ovšem architektura navýsost současná, v níž není místo pro tradiční formy.

My takové stavby budeme asi ještě dlouho jezdit obdivovat do zahraničí, protože u nás by s nimi jejich projektanti – ať už je to Toyo Ito, Zaha Hadid nebo třeba Jan Kaplický – narazili. Nebo že by se přece jen situace začala pomalu měnit? Narážím na odvážný, ale přitom kontextuální projekt multifunkčního paláce architekta Radana Hubičky, docela výstižně nazývaný Lední medvěd, který by měl vyrůst na Vítězném náměstí v pražských Dejvicích a osvěžit tak tento nikdy nedokončený a dnes bohužel nepříliš vábný prostor. Někde jsem zaslechl, že taková stavba prý na sebe přitahuje zbytečně pozornost. Proč zbytečně? Copak všem architektům snad všech epoch nešlo o to nějak zaujmout? Je na tom něco špatného? A nemohli bychom být konečně jednou pyšní na to, že u nás vznikne něco originálního?

LN, 6. 4. 2013

Foto Toyo Ito Associates, autor

Na závěr pozvánka na mou přednášku k 90. výročí úmrtí zakladatele české moderní architektury Jana Kotěry. Koná se dnes, 9. dubna od 17 hodin v domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze.

zl@zdeneklukes.eu
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998