Možná vás toto sdělení překvapí, ale zkrátka jsem k tomu došel a myslím, že mám pravdu! Protože jsem ale človíček se všemi ctnostmi i nectnostmi, přijalo moje poznání jisté výjimky, které mi slouží k tomu, abych toto resumé mohl porušovat. Tak a teď "BABO RAĎ!"

Mezi ony výjimky patří hlavně chov ryb, psů, koček, hadů, pavouků… Prostě ta zvířátka, která mají tu šanci ani nepoznat, že o nějaké zajetí jde. Vrátím se ale k chovu a umístění zvířat do chovných zařízení.

Existují miláčkové, kteří se chovají z prosté lásky a potřeby člověka se k něčemu tulit. Potom jsem poznal chovatele, kteří prostě z nějakých důvodů mají vztah k pišišvorům, bodavému hmyzu, jedovatým tvorům, pijavicím, červům a vůbec k tvorům, abych tak řekl, ze zvířecího podsvětí. Existují ale také jiní miláčkové, kteří slouží člověku k léčení mindráků či zvýšení prestiže a sebevědomí před svým okolím. To je ale, soudím, ten nejhorší případ.

Příhod mám za svoji dlouholetou praxi mnoho, ale chtěl bych se vám svěřit se třemi, které se sice od sebe liší, ale které mi daly do života dobré poučení.

První příhoda je z dávné minulosti, kdy jsme s mojí budoucí ženou trávili předsvatební noc. Od dětství jsem byl postižený zvířaty a tak, krom akvárií, jsem měl i různá jiná zvířátka. V tomto případě šlo o párek džungarských křečků. Jsou to milí tvorečkové, ne větší než myš.

Tenkrát jsme připravovali vše na svatbu a na žižkovské radnici bilo už k půlnoci, když se naše úsilí blížilo vysněnému konci. Příprava byla vyčerpávající a tak se naše těla zhroutila po vydatné koupeli na velikou, předmanželskou postel. No, mám-li být autentický, naše těla byla tak, jak je pán Bůh stvořil.

V tu chvíli jsme jistě nemysleli na dva malé křečíky, kteří si ten den žili svým životem. Následoval okamžik, který se v takové chvíli nabízí… Ale co to!? Co se to tady… Něco bylo slyšet za skříní! Jasně, terárium nám dalo během okamžiku odpověď. Dvířka pootevřená a křečci nikde! "Nééé!" Zaúpěla moje budoucí a já s ní. Co teď? Skříň plná hadrů a sama vážila nejmíň metrák. Začali jsme rozebírat příhody, které jsme pochopitelně znali z obchodu a od kamarádů. Křeček?! Ten je schopen do rána prokousat díru do skříně a ještě zničit oblečení! Rozkouše matrace! Prokouše se k sousedům podle trubek! Zničí doklady! Odpálí nukleární zbraně….

Zvažovali jsme, zda to prostě nechat tak. Naše únava byla již dost velká na to, abychom podlehli. Ulehli jsme a předstírali pohodu. Kde pak byla! Šramot neustával a naše nervy se podobaly vysokému tříčárkovanému A.

Rozhodl jsem chlapsky: "Jdeme!" a zmizel v kuchyni. Vrátil jsem se s koštětem, smetáčkem a lopatkou. Tu jsem dal mému protějšku a začal hon na krvelačné pěticentimetrové šelmy. Musím říci, že vzpomínka na předsvatební noc ve mně vyvolává krásné pocity, protože jsme nakonec nevydrželi a celou skříň vystěhovali. V jednu chvíli se ale stalo něco, co nám dodnes tuto noc připomíná. Šlo o tu momentální shodu myšlení, o shodu dvou blízkých duší.

Zkrátka jsme si oba ve stejnou chvíli uvědomili, co se vlastně děje a jak musíme vypadat! Oba nazí, já s koštětem v ruce, ona se smetáčkem, lopatkou a baterkou pekelně soustředěni u skříně několik hodin před svatbou. V jednu chvíli jsme se na sebe podívali a začali se smát. Smáli jsme se hodně dlouho. Tak dlouho, že si to do smrti budeme pamatovat.

Druhá příhoda je o činčile Máně, která jednoho dne prostě zmizela. Bylo to v naší akvaristice a ať jsme hledali kde jsme hledali, činčila prostě nebyla! Ona taková činčila není nejmenší a tak jsme nakonec (po několika dnech!) milou činčilu oželeli. Utekla! Zazněl ortel a ať jsme chtěli nebo ne, bylo to tak. Po týdnu si ale jeden kolega všiml, že zrní, které jsme chystali na ráno papouškům, bylo rozházené kolem misky. A máme tě! I každý den jsme do rohu místnosti na noc dávali misku s pochoutkami a mísu s pískem na koupel.

Každé ráno pak byla miska prázdná. Tuto hru jsme hráli téměř celý měsíc! Naše prodejna nebyla velká a tak si představte, že čtyři lidé celý měsíc hledají místo, kde bydlí dospělá činčila. Neskutečné! Ona byla již tak mazaná, že objevila sklad, kde si v noci hodovala. Musím napsat, že si vůbec nevybírala špatně. Nebylo zkrátka místa v akvaristice, které by nebylo podrobeno důkladné prohlídce. Činčila nikde!

Jenže, na každého ptáčka se najde klícka! Jednoho dne odpoledne se jako každý den zaplnil obchod našimi zákazníky a začal klasický šrumec. Já seděl v kanceláři a přijímal zákazníky, kteří potřebovali radu či chovatelskou pomoc. Za pultem to jenom šumělo. Co si může majitel obchodu víc přát. Měl jsem rád ty chvíle a rád poslouchal ševel z prodejny. Najednou slyším dětský pištivý hlásek: "Jé, podívej se maminko tam, tam něco bylo!"

V normálním ševelu, který jsem tak dobře znal, ten hlásek působil jako siréna. Vstal jsem a kvapně došel do prodejny. Moje oči hledaly původce poplachu, ale to už se nabízela zajímavá podívaná. Pod stojany s akvárii byl vybudován dlouhý zděný bazén. Chtěli-li jsme ale do nich pohodlně dosáhnout při lovení ryb, museli jsme stoupnout na dřevěné schůdky, které se podle potřeby po obvodu betonového bazénu posunovaly.

U schůdků klečelo malé dítě a koukalo kamsi pod ně. Do škvíry mezi schůdky a stěnou bazénu. Jeho máma ho táhla za ruku a hořekovala, jak je to s ním těžké! Že si stále něco vymýšlí. Jak tak ale stojím u vchodu z prodejny do kanceláře a pozoruji tuto scénku, v tu chvíli mi to došlo! Tam je přeci dutina! Jedině tam může být naše činčila. Nebyl jsem sám koho to napadlo. Po krátké poradě bylo jasno.

Večer po zavření se konalo slavnostní odhalení. To víte že tam byla! V dokonalé kondici, kožich jak na výstavu. Ta škvíra měla sotva tři centimetry, ale stačila na to, aby se Máňa protáhla do svého dočasného domova a trávila tam celý den, než jsme opustili obchod a ona se tak každý večer stala na pár hodin královnou ve svém království.

Příběh třetí patří do oblasti hororů, ale protože je svojí povahou jaksi náročnější, věnuji mu celé příští pokračování.

Akvaristé prominou, ale jsou okamžiky v životě lidském…..