7.7.2020 | Svátek má Bohuslava


AUSTRÁLIE: Vzpomínky starého zbrojnoše – Konec roku a Silvestr 1977

4.2.2020

V tuto dobu jsem už 3 roky dělal v konstrukci vagónky „Commonwealth Engineering“, která dnes už neexistuje. Ano, dříve jsme v Klokánii konstruovali a vyráběli celé vlaky včetně lokomotiv. Dnes se to vše koná v Asii, potažmo v Číně. Pokrok 21. století.

Už tehdy, před 41 lety, byli zaměstnanci ať už v dílnách tak i administrativě a konstrukci multietničtí a multikulturní. Jen v konstrukci nás tehdy bylo skoro stovka, a když jsme každý napsali svojí rodnou řečí „Veselé vánoce a šťastný nový rok“, tak se to sešlo ve skoro šedesáti jazycích a deseti abecedách či písmech. Zajímavé je, že nám to všem šlo dohromady a nějaké třenice se nekonaly. Asi to bylo tím, že mezi námi nebyli nepřizpůsobiví jedinci či skupiny, jak se celosvětově děje dnes.

Tehdy jsem se skamarádil s kolegou, Australanem páté generace, podobných zájmů jako já, tedy divoký buš, zvířátka a kytky. I když v jeho případě trochu jinak, vypustil to slůvko „divoký“, tak jsme si náramně rozuměli, i když byl zhruba o 10 let mladší. John Holt se jmenoval. Tehdy se zrovna oženil, i na svatbu nás pozval, kde byli jen rodinní příslušníci. Tam jsme poznali i jeho mladšího bratra, který tehdy byl policista. Oba byli statní, přes metr devadesát vysocí, pohlední Australané. Bejt ženská, tak nevím, nevím...

Tehdy se stalo, že tito bráši zdědili po nějaké tetě menší farmu, 900 ha se starým obydlím, hospodářskými budovami a ohradami, v kouzelném údolí kolem říčky u osady Ogunbil v okrese Dungovan, asi 40 km od oblastního městečka Tamworth. Pastviny a louky farmy seděly už mezi kopci, které ji objímaly ze dvou stran. John si to tam zamiloval a stal se z něho víkendový farmář. Koupil si menší stádečko hovězího dobytka, tedy skotu na maso, a na loukách kolem potoka pěstoval vojtěšku na seno na prodej.

Bylo léto, školní prázdniny a doby dovolených. Po vánocích v roce 1977 se John chystal ošetřit svoje už na farmě narozené stádečko skoro ročních telat a oslavit příchod roku 1978 na farmě. Těmto telatům, ročkům, se zde říká heifer-kravičce a steer-býčkovi. Pozval svého strýce se sestřenicí a bratrancem a pak i celou naši rodinku. Místa tam bylo dost, mimo rozlehlého farmářského domku tam měl další budovy. Nic moc, dřevěná kostra z místního dříví pobitá vlnitým plechem, ale jedna sloužila jako údržbářská dílna zemědělských strojů, další, bývalá sýpka na zrno, jako budova pro hosty, opatřená pouze dveřmi a bez oken, základním nábytkem, jako postele, stůl, židle, skříň a absorpční lednice na petrolej, vše náležitě staré a velice hodně použité, kde jsme bydleli my, a potom jakási velko kůlna či stodola, která měla pod střechou jen 3 stěny a sloužila k úschově zemědělských strojů a žoků sena. Tato měla ve vzdáleném rohu vyhloubenou díru s prknem nahoře a to byla kadibudka s výhledem na to krásné údolí a pastviny. Voda v potoku a jeho krásných tůních v chladivém stínu kasuárianů, tedy „shee oaků“ či česky přesličníků, sloužila jako soukromá koupelna. V jednom místě překlenovala potok lávka pro pěší, umně vytvořená z místních materiálů.

A tak jsme hned po vánocích, 26. prosince, vyrazili celá rodinka včetně skoro-jezevčíka Waldemara, do již teplého rána naším Morrisem Nomádem 1500, abychom pak jeli celých 470 km v horkém dnu a bez klimatizace, kterou jsme tehdy neměli. Odpoledne, když jsme se zabydlovali v „naší“ boudičce, tak bylo ve chladivém stínu kolem 40 °C. Kolik bylo v rozpálené plechové boudě, to se hádat neodvažuju. Tůně v zastíněném potoku nám však přišly velmi vhod.

Druhého dne ráno jsem zajel asi 3 km do místního kvelbu do Ogunbilu pro pár drobností k snědku. V obchodu bylo k dostání vše, včetně benzinu a pošty, se službou obvyklou na australském venkově. Takže mně rychlá otočka trvala přes hodinu, ve které jsem se dověděl vše, co se kolem děje, kdo umřel a kdo bude mít svatbu, kdo trpí kdejakým neduhem a kolik má kdo dětí. Nakonec jsem i nakoupil mléko, chleba a podobně. V „naší“ boudě byla i lednička. Absorpční na petrolej, kterou jsme „rozfajrovali na plný kule“. Potom jsme se vydali poznávat pěkné okolí.

Nejprve proti proudu potoka údolím, které se uzavíralo a prohlubovalo až k malé přehradě na pitnou vodu pro Tamworth a okolí. Potom jsme vyjeli strmou lesní cestou na vysočinu do okolí osady Nundle, kde to je už 610 metrů nad mořem. Není se co divit, jsme v oblasti New England na vysočině. Kocháme se pěknou krajinou, kde je chladněji než v údolí na farmě a obdivujeme místní historické budovy. Jako obvykle, nejvýstavnější budova v osadě, kde tehdy žilo kolem 250 obyvatel, byla hospoda. Zaujal nás vchod do lokálu, s ukázkovými „lítacími“ dveřmi, jak se na divoký západ sluší a patří. Potom jsme navštívili stavbu údolní přehrady se sypanou hrází Chaffey, novou a větší zásobárnou vody pro rostoucí populaci regionu. Také jsme navštívili oblastní městečko Tamworth s jeho širokánskou hlavní ulicí a novou, velkou a moderní budovou oblastní správy. Dominantní budova pošty byla však postavena už v roce 1851. Poslední týden v lednu bývá v tomto městě „Country Music Festival“, kdy město i okolí je zaplaveno jak soutěžícími, tak i fanoušky. Však o rok později jsme se na to vše jeli podívat a hlavně si to poslechnout.

Dne 30. prosince Míla navařila pro všechny velký kotel ostrého leča, do kterého mimo jiného dala doma vypěstované feferonky, tedy zde známé jako chilli. Čerstvý chleba, zdejší bílý, v country tehdy nic jiného k mání nebylo, a v petrolejové lednici vychlazené chutné australské pivo. Tato řízná strava našim hostům náramně po horkém dni práce chutnala, dokonce i nášup si dávali. Celá hostina se konala k večeru, kdy se už ochladilo a bylo jen kolem 35 °C, v domečku, ve kterém jsme byli ubytovaní, kde bylo místa dost pro všechny, a velký stůl, za který zasednout. Při přípravě leča si Míla zobla, vše probíhalo přes den, za teplot kolem 40 °C, kdy sluníčkem rozpálený plech domečku sálal jako tavící pec, a potom i horko od vaření kotle leča přidávalo tu správnou pekelnou atmosféru. Chladivé tůně v nedalekém potoku však konaly svou práci, i když voda byla kolem 30 °C.

Tentokrát nás však hlavní „zábava“ na farmě teprve čekala. Na Silvestra, 31. prosince, jsme vstali brzo, než začalo horko, dali si vydatnou anglickou snídani a začali se připravovat k ošetření zhruba dvaceti skoro ročních telat. Všichni jsme byli lidé z města a bez zkušenosti s tímto stylem práce. Co a jak jsme znali tak akorát z televize a nebo knížek. Navíc, John měl na farmě pouze pár ohrad, ale ne „crusher“, kde se tele znehybní a ošetří. Tak jsme si rozdělili jednotlivé úlohy, abychom se nepletli jeden druhému pod nohy, a sranda mohla začít.

Nejdříve vybrat kusy k ošetření, oddělit je od stáda do ohrady a o všem vést záznamy. Tyto zapisovala Johnova sestřenice. Ve starém kýblu byl rozdělán oheň k žhavení značkovacího železa. To měla na starost moje žena Míla. Johnův strýc a bratranec nejdříve navlékli vybranému teleti na jednu zadní nohu smyčku provazu, jehož pomocí pak tele povalili a pokud možno znehybnili. Práce nadmíru fyzicky náročná, nemáte zdání, co má takové telátko energie a sil. Se znehybňováním jsme pomáhali my s Mílou, já to vše navíc dokumentoval na film. John vykonával veškeré ošetření kusů. Šlo o pět úkonů jdoucích rychle za sebou.

„Spotting“ – to se stříkačkou, podobnou jako se kdysi používala k postřiku vinné révy, stříklo na několik míst na hřbetě telete roztokem proti různým cizopasníkům.

Pak následoval „drenching“, a to se pumpičkou podobnou pistoli vpravily medikamenty v roztoku proti různým chorobám teleti do tlamy, lépe až do krku.

Následoval „tagging“ kdy každé tele dostalo do ušního boltce žlutou cedulku s identifikací. Toto se dělo zvláštními kleštěmi, kterými se boltec perforoval. Důležité je přesné umístění na boltci a desinfekce místa perforace.

Nyní, pokud šlo o býčka, byl tento „vykastrován“ čili vykleštěn. Toto se dělo speciálními kleštěmi jménem „burdizzo“. To se nad varlaty u pupíku pytlík stiskne. V kleštích je při plném uzavření nepatrná mezera, jen desetiny mm velká, a tak krev neteče, avšak cévy, žíly a chámovody jsou rozdrceny a tak zastavena výživa do varlat. Asi do šesti týdnů pak atrofovaný pytlík i s obsahem upadne a je o volka více (odkaz zde). Důležité je kleště dobře dovřít, aby se dostavil žádaný výsledek. Poslední akt ošetření vyžaduje největší zručnost a přesné časování. To je „branding“, tedy značkování, kdy se teleti vypálí na levou kýtu v horní části značka majitele. Rozžhavené značkovací železo musí mít správnou teplotu, kterou hlásá temně rudá barva při vyndání z ohně. To kontroluje „ohnivák“, v našem případě Míla. Potom vše musí jít rychle, aby teplota železa příliš neklesla. Bleskově předat železo Johnovi a ten, stojící teleti na ocase, přitlačí železo na kůži. Zde je nutno tele co nejlépe držet, snaží se vyškubnout. Pak přitlačit železo na kůži, kde má být značka tou správnou silou na správný čas. Síla kolem 2 – 3 kg a čas 2,5 – 3,5 vteřiny. Při menší síle a kratším času by značka rychle zarostla, a naopak by propálila kůži až do masa a způsobila zranění a mohla později být nečitelná.

V horku ke 40 °C, prachu, kravěncích, mele bučících telat i krav, kouře a smradu pálené srsti a kůže to je zábava jen pro celé chlapy. Dodnes obdivuju honáky, kteří to dokáží sami. My byli čtyři a ta telata s námi mávala jako s hadrem na holi. Jistě si dovedete představit, jak nám potom chutnala koupel v tůni potoka. Prostě Silvestr se dá oslavovat různými způsoby, že ano.

Psáno 31/12/2019.

Obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti:

https://hillbilly.rajce.idnes.cz/Prazdniny_a_Silvestr_1977_na_farme_u_Johna_Holta_1._ze_2./

https://hillbilly.rajce.idnes.cz/Prazdniny_a_Silvestr_1977_na_farme_u_Johna_Holta_2._ze_2._Znackovani_cili_Branding