25.10.2020 | Svátek má Beáta


105 PLUS: Zahrada sdílená

1.10.2020

Ač k tomu možná titulek navádí, řeč nebude o zahradách komunitních, byť je považuji za chvályhodný počin i za zajímavý sociologický experiment, nýbrž o zahradách, které jsem v posledních letech považovala za své.

U té panelákové, která začala vznikat tuším v roce 2001, to ovšem bylo od začátku sporné, protože zahrada se z původního jednoho záhonu pod balkónem během let plíživě rozšířila po celé ploše před vchodem do panelového domu. Což byl u neprivatizovaného domu zcela nepochybně veřejný prostor. Ale ostatní nájemníci ochotně respektovali fakt, že jsem si vzala údržbu venkovních ploch na svá bedra, a obyvatelé sídliště i kolemjdoucí většinou ctili mé vydržené právo a zahradu nechávali na pokoji, případně mi ji dokonce pochvalovali.

Pražská čemeřice překvapivě začíná kvést i v nové zahradě

Pražská čemeřice překvapivě začíná kvést i v nové zahradě

Podobného respektu jsem se ovšem nedočkala od slimáků a španělských plzáků, kteří, ač nezváni, začali po čase v tehdejších vlhkých letech zahradu v hojném počtu navštěvovat. Když mi zlikvidovali všechny afrikány, překonala jsem štítivost a začala je (arciže v rukavicích!) každé ráno i každý večer sbírat a topit ve sklenici s vodou. Byla jich ovšem přesila a tak jsem po čase rezignovala na všechny rostliny, které slizáci měli ve svých jídelníčcích na předních místech. Příroda si posléze pomohla sušším počasím a plzáky mi ze zahrádky vyhnala. Leč jak známo, žádný uvolněný prostor nezůstává dlouho prázdný, a tak jsem si své užila s dřepčíky, mšicemi i se zavíječem zimostrázovým. Stejně jako s všudypřítomným plevelem, který byl vlastně jedním z největších důvodů, proč jsem svou předpanelákovou zahrádku stále rozšiřovala. Neboť, jak jsem se naivně domnívala, kde roste něco jiného, neroste plevel.

Před třemi lety v létě jsem konečně získala jen a jen svou zahradu. Respektive malý pozemek, na kterém jsem SVOU zahradu hodlala vybudovat. Na prvním místě ovšem byla rekonstrukce bytu a tak jsem se pro začátek pozemek snažila ručně zbavit plevelu a jen tak pro radost si u plotu vybudovat malý záhon. Na jaře příštího roku jsme konečně začali převracet, čistit a provzdušňovat dávno slehlou zeminu, ve které jsme sem tam narazili na malé otvory, nad kterými jsem vlastně tehdy nijak nepřemýšlela. Patřily přece minulosti a odteď to tady bude jinak.

Podzimní nálada letošní

Podzimní nálada letošní

A bylo. Přišel suchý rok a s ním i hraboši, celí nadšení z toho, že poměrně jílovitá půda je nakypřená a že všude v ní narazí na nové kořínky, slibující zajímavé lístečky na povrchu. A aby toho nebylo málo, nakypřenou půdu, ožívající žížalami, s radostí uvítali i krtci, kteří stejně jako hraboši ve velkém do mé zahrady emigrovali z vedlejšího velkého neopečovávaného pozemku.

To je MOJE zahrada, zuřila jsem, když jsem likvidovala krtiny vyrostlé mezi dlaždicemi na cestě, ve skalce, vedle jezírka, v záhonech, no prostě všude mimo trávníku, kde by mi vadily ze všeho nejméně, protože by se daly snadno rozhrabat. To je MOJE zahrada, vztekala jsem se, kdykoli jsem narazila na zvednutou hlínu, táhnoucí se pod rostlinami přes celý záhon, protože jsem věděla, že pod kořínky čerstvě zasazeného pruhu jahod vede hraboší chodba.

Cestu přes budoucí loučku prostě potřebuju

Cestu přes budoucí loučku prostě potřebuju

Bitva nervů to byla neúprosná. Já jsem strkala do děr protihraboší a protikrtčí kapsičky a oni je zase vyhazovali na trávník, přičemž na oplátku neopomněli nadzvednout pár rostlin a vykrtit další hromádku hlíny u jezírka vedle azalky. Na oplátku oplátky jsem do nových děr lila vodu, abych zapravila zpět vykutanou zeminu a abych dala krtkům najevo, že na jejich chodby je tu moc vlhko. Ale marnost nad marnost, podzemníků bylo moc a já si často zoufala.

Nakonec jsme se v zahradě tak nějak srovnali. Oni si obnovili našimi zemními pracemi narušenou síť chodeb a průchodů na další zahradu, já jsem kvůli tomu přestala přelévat rostliny, kterým to nijak zvlášť nesvědčilo, a rezignovaně jsem je posunula kousek dál. Nebo někam úplně jinam. Podzemníci mi samozřejmě lezou na nervy dál, protože hraboši nadále zvedají rostliny a mezi zeleninou a jahodami mají spoustu otvorů, aby to neměli do jídelny daleko, a krtci se po kratší či delší odmlce znovu pochlubí řádkou krtin připomínajících malé Řípy. Zvláště ve chvíli, kdy se pustím do nových úprav a nechtěně tak naruším JEJICH zóny. Ale už jsem snad přijala vědomí, že oni tu jaksi byli dřív než já a že ta zahrada tak úplně moje není, že mám jen to štěstí a privilegium ji dočasně užívat.

Krtek zlobí

Krtek zlobí

Letos byl konečně trochu vlhčí rok a tak jsem měla pochybnou možnost přesvědčit se, že zdejší kraj také dokáže oplývat slimáky a plzáky. Snažím se s nimi nakládat jako s těmi v Praze, protože sebraný slimák se nerozmnoží, ale obávám se, že je to marnost, marnost a nic než marnost, a proto je občas jen přehazuju přes plot do zpustlé zahrady v naději, že se jim tam zalíbí a že se odtud nehnou ani oni, ani jejich potomstvo.

A pak tu jsou ti všichni další. Jsou tu kočky, které dnem i nocí tiše procházejí zahradou po chodníčcích, aby se nezmáčely tlapky. Když za teplých večerů do tmy vysedávám v křesílku a stěží už rozpoznávám jejich siluety, mívám pocit, že je nejvyšší čas, abych odešla a vrátila prostor zahrady přírodě. S pokorou a vděčností zavírám branku a přitom zahradě děkuji, stejně jako to dělám každé ráno.

Mladý kos v lázni

Mladý kos v lázni

Jsou tu také ptáci, motýli, včely, pestřenky, bzučivky a všemožná další žoužel, která do zahrady vnáší život. Snažím se do zahrady postupně přivést co nejvíce rostlin, které sem ten život nalákají. Letos se mi podařilo založit trvalkový záhon, plný vybraných květin, nad kterými se do minulého týdne vznášela hejna včel i motýlů, stejně jako nad komulemi a dalšími květinami po celé zahradě. Pak v pátek přišlo ochlazení s dlouhotrvajícím deštěm a zahrada zesmutněla, zpodzimněla rázem. Skoro jsem se bála zeptat se sama sebe, kam tak najednou zmizeli všichni ti motýli, včelky a čmeláčci, bylo mi bez nich smutno.

Dnes, při psaní této stopětky, jsem se podívala z okna a zdálo se mi, že na chodníčku poblíž pergoly v místě, kde jsem rozšířila čarověníkový kopeček a kde se chystám zasít maličkou motýlí loučku, je cosi nezdobného. Popadla jsem mobil a opravdu, několik krtin, jako bych si objednala ilustrační fotky k tomuto článku. Ale také jsem ke své velké radosti objevila několik vyhládlých motýlů a včel na sporýši argentinském i na dalších květech.

Motýl a včelka na verbeně

Motýl a včelka na verbeně

Jsem šťastná, že tu ještě jsou a že s nimi mohu svou zahradu sdílet, že se jim u mě líbí. A doufám, že se zakrátko upraví i naše vztahy s krtkem, jen co si vybuduje své cestičky tak, abych mu při chůzi po chodníčku nespadla i s dlaždicí na jeho paličatou hlavu.

Jen o to mi teď především jde, porovnat se tady přijatelně. Za ty tři roky tady venku jsem poznala, že příroda vůbec nechápe, že my lidé máme svět rozdělený hranicemi na to moje a to jejich. Vůbec ji to nezajímá a je to vlastně moc dobře, protože jen díky tomu mám „svou“ žábu u nově zvětšeného jezírka, jen díky tomu mi v létě večer nad hlavou pískají netopýři a ježek mi funí jen kousek od křesílka, na kterém tiše sedím a ve své sdílené zahradě se rozplývám tmě.

Foto: Vave

Osobní stránky autorky: http://vaverika.blogspot.com/

Vave Neviditelný pes


Testujeme s Pampers: Vyzkoušejte dětské čisticí ubrousky s kokosovým olejem!
Testujeme s Pampers: Vyzkoušejte dětské čisticí ubrousky s kokosovým olejem!

99 % přírodních ingrediencí a 1 % šetrných složek pro ochranu pokožky. To jsou dětské čisticí ubrousky Pampers® Coconut Pure™, které můžete...