Koncem září v roce 1968 jsme se po menší anabázi octli s mojí ženou Mílou ve Vídni. Jen tak, spíš ze zvědavosti, jsme zabrousili na australské velvyslanectví, kde skoro nikdo nebyl, zato Australané měli vše dobře zorganizované. Okamžitě jsme obdrželi propagační brožurky o Austrálii, zemi neomezených možností, prosperity a hojnosti.

Brožurky zapracovaly a naši kalifornští přátelé, které jsme potkali v kempu, s nimi. Vydáme se na prodlouženou dovolenou k protinožcům!! A tak se jdeme zeptat na ambasádu a tam nám hned dávají dotazníky k vyplnění, posílají na roentgen plic, injekce očkování, organizují pro mne, jako mužského, pohovor s neomylnou kontrarozvědkou, otázky typu“ „byl jste na vojně, u jaké zbraně a v jaké hodnosti“ mě nenechaly na pochybách, zrovna jako otázka zda máme svoje občanky. Ty jsme hrdě zapřeli.

Také se zajímali, zda někoho v Austrálii známe. Nic netuše jsem řek, že v Sydney bydlí můj bratranec a teta, maminčina sestra, ale moc si nepíšeme. Po těchto formalitách jsme každý obdrželi ZADARMO letenku z Vídně do Sydney. Ve Vídni jsme celkem pobyli o trochu déle jak tři týdny, ve kterých jsme poměrně dopodrobna poznali Vídeň a stačili za pomoci nových i starých přátel zorganizovat přísun věcí nejnutnějších. Dvě nové kamarádky z autokempu, Holanďanky Joke a Hanny se vypravily do Brna. Oficiálně jako návštěvnice strojírenské výstavy, později veletrhů, ve skutečnosti jako naši kurýři. Zpět se vrátily každá s objemným kufrem, co jim naše rodiny narychlo napakovaly. S Hanny jsme dosud ve styku.

Takže jsme konečně měli slušné a tak potřebné teplé oblečení. Ovšem nechat si dovézt potřebné dokumenty o vzdělání, oddací list a podobně nás ani nenapadlo. Ještě že jsme je do začátku nepotřebovali. Ty nám pak poslali rodiče poštou i s nějakými knihami. Jeden kamarád a kolega z Brna dost riskoval a jel jako za tetou do Vídně a dovezl nám další dva kufry potřebných věcí, převážně oblečení. Takže jsme na tom byli poměrně dobře. Náš malý staneček byl teď na prasknutí, ale nálada dobrá, měli jsme cíl, který se kvapem blížil. Na rozloučenou s Evropou jsme si za poslední Šilinky na Mariahiferstrasse koupili malé kukačky, v pěkné papundeklové krabici. Kukačky nám ještě visí na stěně.

Nastala doba, kdy jsme měli podat naše zavazadla, a vyvstal nám menší problém. Bylo povoleno jen 20 kg na osobu a my jsme měli daleko víc. Nakonec vše dobře dopadlo, protože s úředníky se dalo mluvit, a pár z Bratislavy, co byl v lajně za námi, každý měl jen kartáček na zuby. Takže jsme spotřebovali ta jejich zavazadlová kila. V tu dobu létala z Vídně do Sydney každý týden TŘI letadla, Boeingy 707 plničké emigrantů z Československa.

Všichni měli cestu plně hrazenou australskou vládou a Austrálie nepochybně dostala za pouhou cenu letenky hotové lidi. Doktory, inženýry, techniky, řemeslníky a to ne ledajaké. Lemplům se ke klokanům moc nechtělo. Drtivá většina z nás sice neuměla anglicky, ale i to měli v Klokánii zcuknuté, jak jsme na to později přišli. V davu byl průřez tehdejší Československé populace, tedy převážně ti mladší, ale nescházely i rodiny s dětmi a sem tam i lidi kolem padesátky a i více.

Než jsme se nadáli tak jsme 7. října 1968 přistáli na Sydneyském International airport. Pro starší emigranty šok, pro nás mladší dobrodružství. Nestál ještě moderní terminál, ale jen pár dřevěných baráků pobitých vlnitým plechem a celní kontrola se konala téměř pod širým nebem. Když celňák významně ukázal na krabici, ve které byly naše malé kukačky, co jsme si ve Vídni za poslední šilinky koupili, tak můj první souvislý projev v Austrálii byl: "tik tak, tik tak, kuku, kuku". Pochopil. Byl to inteligent jako většina jemu podobných po světě. Mezi dámami středního věku nebyla nouze o hysterické záchvaty.

Ještě než jsme byli vypuštěni z transitu, tak nám byly připnuty na prsa barevné knoflíky. Někteří měli červené, jiní modré a my bílé. Australská organizace, o které jsme neměli ani potuchy. Imigrační úřad kontaktoval lidi, o kterých se kdo zmínil, že je zná, nebo je s nimi spřízněn a dotázal se jich, zda by byli ochotni na přechodnou dobu nově příchozí ubytovat a nějak jim do začátku pomoci. A jak jsme vyšli z tranzitu, tak za zábradlím čekal chumel lidí, kteří měli také barevné knoflíky a prostě jsme každý měli najít svoji barvu. Tak jsem se po 23 letech opět shledal se svým bratrancem a mojí tetou, sestrou mé maminky. Ti nás i s kufry naložili do velkého stejšnu a odvezli k nim do domečku na břehu krásného Sydneyského přístavu Port Jackson.

A tak jsme se octli v zemi kde je všecko jinak. Jak počasí, tak na silnicích kde se jezdí vlevo. Ruština s němčinou a francouzštinou nám byly naprosto k ničemu. Nezbylo nám nic než Leninovo učit se, učit se, učit se. To ovšem mimo práce, práce a zase práce, aby bylo na chleba.

Sydney, Darling Street