Moje první vzpomínka z dětství není zrovna dobrou vizitkou pro vývin dítěte. V našem rodném domě byla sice koupelna krásná, kachlíčkovaná, černo-bíle lesklá s bytelnou litinovou vanou, ale než se kotel roztopil, trvalo to věčnost a taky nebylo někdy osoby, která by se tohoto podujala. Maminka byla křehká, drobná osůbka, práskající denně tenis na kurtech, v zimě sjíždějící svahy beskydské, z čehož jednoznačně vyplývá, že byla unavená nejen tělesně, ale taky asi i duševně, protože se následně občerstvovala četbou a rodinnými večírky.

Maminka, portrét

Tatínek byl bohém a pábitel. Z toho je naprosto jasné, že takoví rodiče byli povzneseni nad úděl, jako je např. očista dítěte. A tak byla voda ohřáta oběma babičkami ve velkém hrnci v kuchyni a posléze nalita do malé zinkové vaničky. Pamatuji, že měla modrou barvu, ale nepamatuji si, kde je jí konec. Zatopilo se v kuchyni v bytelném šporheltu, vanička byla položena na dvě židle a tím byla koupel neodvratně připravena.

Malá Jenny

Jako malá jsem asi jako každé děcko nesnášela mytí vlasů, protože šampon, nebo co to bylo tenkrát po válce za smrad, velmi štípal do očí. Ječela jsem jako čuně před porážkou, škubala sebou v zuřivých křečích a nakonec, jak jsem tak máchala ručkama, jsem milé bábince jednu flákla přes celou pusu. V momentě jsem se zarazila, páč tohle, tohle bylo i na mou dětskou duši moc závažné, to se u nás prostě nedělalo a ani se o takovém hrůzném počinu nesmělo vůbec mluvit.

Rodinná sešlost to probírala v kuloárech v německém jazyce, abychom my děti nerozuměly, a celá záležitost byla nakonec uložena k ledu, neb bylo usneseno, že jsem nevinné dítě, které to tak nemyslelo. Myslelo, nemyslelo, mně celý ten fackující výjev tak strašně utkvěl v paměti, že jsem z toho měla celoživotní trauma a hodnou bábinku jsem v duchu odprošovala tisíckráte. Hloupé děcko už nic podobného neopakovalo a trpělo štípání očí i cokoliv jiného, co bylo provedeno k jeho dobru.

Zajímavé je, že ohledně bratrova koupání si nepamatuji nic, pravděpodobně z něho všechno tak nějak opadalo. 

Rodinná fotka, Jenny na cestě

Narodila jsem se v r. 1947 v prosinci jako druhé dítě. Můj bratr měl již šest let a chodil do školy. Už to datum samotné bylo varující. První republika dodýchávala a plíživě se blížil vítězný únor. Naštěstí si tohle nepamatuji, jako miminu mně to bylo jedno a druhák jsem měla takové potíže, že jsem se sotva držela při životě.

Maminka dostala do prsů nějaký zánět, který pak miminu způsobil těžké potíže. Měla jsem plnou hlavu tzv. krtic, které se léčily mazáním, černou mastí, a tak místo krásného miminka měli doma malou zrůdičku, která vyvolávala lítost svou zabalenou hlavičkou s prosakující černou mastí. Pak jsem neměla do věku dvou let na hlavě ani chlup a jsem na fotočkách milosrdně obdařena čepičkami všeho druhu. Nejroztomilejší byla čepička – čertík, byla háčkovaná a na vršku byly dva rožky. Maminka, která byla velký estét a velmi krásná žena, těžce trpěla mým vývinem,  avšak nakonec jsme to obě přežily.

Pokračování příště. 

Foto: archiv autorka. Další obrázky najdete v galerii po kliknutí na fotky.