(Minulý díl znojemských zážitků je tady)

Po včerejšku jsme byli rádi, že si dnes přispíme. Takže jsme po snídani odjížděli v luxusních půl jedenácté směrem Slup. Ve Slupi stojí mlýn, už stovky let. Je to národní kulturní památka, obrovská renezanční stavba, která vypadá spíš jako zámek, má čtyři mlýnská kola, která pohání voda Krhovicko-jaroslavického náhonu, který je pro změnu zase technickou památkou.

Renezanční mlýn ve Slupi

Bylo to skvělé. Dorazili jsme těsně před jednou, v pokladně seděla paní, která ji rovnou zavřela (oficiálně mají prohlídky každou celou hodinu) a šla s námi. Naše vlastní průvodkyně! Mlýn jsme prošli shora dolů, od přízemí až do podkroví, s výkladem tak akorát a s možností se vyptávat, když nás něco zaujalo (jsou mezi námi tací, kteří se ptají rádi a často. Tedy… já to nejsem). Paní průvodkyně nám spustila všechny možné rachotící stroje (viz parní stroj k pohonu mlýna v muzeu ve Znojmě v prvním dílu).

Zaujalo mě, když říkala, že běžnou údržbu strojů dělá sama s kolegyní, v případě potřeby přijede sekerník od Plzně. Sekerník je podle toho, co jsem slyšela, jakýsi superřemeslník, který umí opravit ve mlýně všechno. Zřejmě je v republice jen jeden. A vzpomněla jsem si, že Třebechovický betlém postavili ve třech – dva řezbáři a sekerník.

Zadní trakt mlýna

Ve mlýně jsme s paní průvodkyní strávili dvojnásobek obvyklé doby, tak jsme pak rovnou vyrazili podle náhonu, taky se mu říká Mlýnská strouha, s myšlenkou, že se hezky projdeme kolem Jaroslavických rybníků do Jaroslavic. Ukázalo se ale, že nejspíš probíhá výstavba dalšího rybníku, který na mapě nebyl. V reálu to vypadalo tak, že značená turistická cesta byla náležitě rozježděná (ještě že bylo sucho) a podle ní jsme mohli obdivovat základy nového rybníka.

Jaroslavické rybníky jsou prý ptačí oblast; jsou veliké, ten menší Horní má i několik ostrůvků, pro ptáky ideální. Ale přišlo mi, že stavební ruch se asi s hnízděním moc nerýmuje a kromě racků a pár husí jsme neviděli celkem nic. Ale i tak to bylo pěkné, pro rybníky mám slabost.

Jaroslavické rybníky

V Jaroslavicích stojí zámek. Nádherný zámek (více tady), tedy byl by nádherný, kdyby se o něj někdo staral. Prý majetkové spory…

V sobotu ráno jsme zase vyráželi brzo, čekal nás Bítov. A zatímco včera jsme jeli mezi vinicemi a větrolamy, dnes to byla cesta mezi poli, z nichž některá byla ještě holá.

V Bítově jsme se rozdělili – Franta šel do muzea vozů Tatra, já na zříceninu Cornštejn. No, nedošla jsem, trochu jsem podcenila terén (na 4 km cca 130 m nahoru a 130 dolů), to bych za hodinu nestihla. Ale usoudila jsem, že to moc nevadí, protože zřícenina byla stejně ještě zavřená, ale je od vody krásně vidět – nejspíš lépe, než kdybych před ní vyšla z lesa.

Zřícenina hradu Cornštejn

Takže za hodinu už jsme do sebe ládovali oběd a chystali se vyrazit na hrad Bítov. Na rozdíl od Cornštejna k němu vede moc hezká (a převážně rovná) cesta lesem s občasnými výhledy na Vranovskou přehradu, která se tady klikatí takovým způsobem, že jsem naprosto ztratila přehled, jestli zrovna jdeme po proudu nebo proti němu.

Usoudili jsme, že do hradu nemusíme, a tak jsme se znova rozdělili, Franta se vracel na výstavu vláčků a já šla obloukem lesem na Slaměný most a Jezírko lásky. Takhle napsané to vypadá dost hrozně, ale byla to nejhezčí cesta, po jaké jsem už hodně dlouho šla. Zase lesem, listnatým, takže s jemně zeleným nádechem, pod nohama orseje, sasanky bílé i žluté, ladoňky, dymnivky, občas barvínek. A k tomu skvělé výhledy na vodu, na zadní trakt hradu…

Jezírko lásky v lese u Bítova

Slaměný most se tak jmenuje proto, že ve středověku míval střechu krytou slámou, kterou obránci v případě potřeby zapálili, most shořel a útočník měl smůlu. Jezírko lásky je nejspíš nápad nějaké duše odkojené červenou knihovnou, nicméně místo je to hezké.

V Bítově na náměstí jsme se najedli a jeli domů. Ještě jedna věc je zajímavá. Obec Bítov existuje od 11. století, ale v 30. letech minulého století ji zatopila Vranovská přehrada. V průběhu cca tří let (!) byl postaven nový Bítov nad přehradou. Stavěl se podle celkového architektonického plánu, takže budovy v obci jsou několika základních typů. Uprostřed je prostorná náves s parkem a kostel. Celé to je takové úhledné.

Znojemská rotunda

Neděle byla náš poslední celý den a jeden ze dvou, kdy mohla být otevřená Znojemská rotunda (více tady). Mohla, ale nebyla. Kromě toho, že je to stavba románská, je speciálně zajímavá tím, že se uvnitř zachovaly románské fresky, z nichž velká část má navíc charakter světský – jsou tam zobrazeni první Přemyslovci.

No, a protože devět století staré fresky jsou poměrně choulostivé, je rotunda otevřená jen za vhodného počasí. Což jsem si myslela, že by mohlo být, ale paní pokladní povídala, že po zimě to vždycky dlouho trvá, než se zdi prohřejou na venkovní teplotu. Tak to bylo velké zklamání a čára přes rozpočet.

Železniční most přes Dyji

Kostel sv. Mikuláše, vpravo kaple sv. Václava

Co teď... Sešli jsme k řece, prošli se podle vody, koukli zblízka na ikonický železniční most přes údolí Dyje, prošli se po městě a stavili se na kafe. Znova jsme zašli ke gotickému kostelu sv. Mikuláše, který byl tentokrát otevřený, takže jsme mohli obdivovat kamennou gotickou křtitelnici a barokní kazatelnu ve tvaru zeměkoule. Vedle kostela stojí ještě gotická kaple sv. Václava, která je dvoupatrová, ale do dolního patra se asi nemůže – kdybych to neměla načtené, tak jsem to na místě neměla šanci zjistit, informace o objektu žádné nebyly. Aktuálně se používá jako výstavní sál.

Znojemský orloj - pomník zrušených telefonních budek

Ještě jsme se došli podívat na Znojemský orloj, což je taková legrácka – prý pomník zrušených telefonních budek. V poledne a večer prý zvoní takovým tím typickým zvukem… ale prostě se nám nepovedlo to trefit.

A to už je všecko, v pondělí jsme jeli domů.

Foto: Zana. Další fotky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.