Provozní slepota, nos mezi očima a samozřejmě

Je neuvěřitelné, čeho jsem schopna. Kupuji si jízdenku v e-shopu ČD, a jelikož to nedělám poprvé a pecko s internetem jsou mým denním chlebem, jedu v podstatě na autopilota. Klik, klik, a po vytištění již zaplacené jízdenky hledím jako tele na nová vrata. Stala jsem se hrdou majitelkou zavazadlovného, vagonového úložného a místenky pro kolo. Cožee? No ano, ešop poněkud změnil fejs neboli ksichtík, a jsem rázem v kýblu.

Za blbost se platí, v tomto případě to naštěstí moc nebolí. Na druhý pokus už nejedu na autopilota a pro jistotu si taky protřu brejle, abych se zbavila provozní slepoty. Nakonec se povedlo.

Že nevidím nos mezi vlastníma očima, a navíc že jsem ta kovářova kobyla, jsem se přesvědčila předevčírem. Už pár měsíců mám opakované potíže se zády. Stáří a kovid (výmluva), řekla jsem si. Nakonec se mi dostala do ruky knížka Pavla Koláře a docvaklo mi to. Vždyť před půl rokem jsem vyměnila sezení u pecka, u něhož trávím denně opravdu hodně, hodně hodin. Do té doby jsem seděla na balonu, jenže ten díky nenechavým Čendovým prackám ušel (to takhle sedím a sedím, stále níž, už mám monitor někde téměř nad hlavou, než mi to došlo: ďurka a osm stovek za kvalitu v tahu). Od té doby jsem seděla na kancelářském křesle s područkami a rehabilitačním podprdelníkem. Myslela jsem si, že tím záda ochráním, jenže omyl.

Každého klienta se vždycky ptám: co se změnilo předtím, než vám začaly ty potíže? Takže konečně jsem se chytla za nos, podívala se na něj a vzpomněla si, co se u mě změnilo. Takže jsem si hned koupila balon a vzápětí po usednutí, ale opravdu vzápětí, moje záda zahlásila: to je ono!

A to samozřejmě? Za samozřejmost počítám přístupnost internetu - pevný, ve městě, co víc si přát. Dost často sázím Zvíř v předvečer, po práci. No a tuhle v poledne najednou prd chrocht, internet exnul. Po obvyklých manévrech „vystoupit-nastoupit“ jsem musela uznat, že závada nebude na našem přijímači, a už mi šrotovaly katastrofické scénáře. Cožpak o to, mohla bych zavolat Zaně, jenže ta by musela zavolat Evě, a kdoví kde teď obě jsou... Naštěstí jsem zaslechla na chodbě nějaký šramot. Padlo na mě tušení (po výcviku od elektrikářů, kteří klidně jen tak zkusmo cvakají jističi po baráku) a bylo to tak: u sousedů pan interneťák vytáhl nesprávný kabel. Spustila jsem sice ne jako siréna, ale přiběhl rychle a opravil to hned.

Jsou to všechno tzv. hedvábné starosti, jak to tak čtu. A to je to „samozřejmě“, na které jsem si tak ráda zvykla. Lepší je však být ve střehu :D

Přeji příjemnou sobotu a neděli. Toto je obvyklý vípák, takže sem pište o čemkoli, co vás zajímá a oč se chcete podělit.