V půlce srpna přišel kolega s tím, zda nechceme jet na tuleně do Anglie. My chtěli, a tak se stalo nepravděpodobné skutečností a ve čtvrtek jsme odletěli z Brna do Londýna na letiště Stansted. Trochu zmatky na letišti, ale dojet autobusem na Stratford, kde si nás už kolega Tom vyzvedl, jsme zvládli. Do hotelu, kde jsme spali první dvě noci, to bylo kousek a postel byla tááák pohodlná, že na večerní prohlídku okolních barů nebyla příležitost.

Londýn, Tower Bridge

V pátek dopoledne jsme vyrazili na bleskovou jednodenní prohlídku Londýna, kterou nám ještě zkrátil celkem silný odpolední déšť, a tak jsme nestihli všechno, co jsme chtěli. I tak Londýn překvapil svojí monumentálností, multikulturním složením obyvatel a celkovou atmosférou. Myslela sem, že mě moc nenadchne, ale byl krásný, a i když se to nezdá, nachodili jsme po památkách asi 10 kiláků a to jsme skoro neopustili hlavní turistickou oblast.

Krom Tateovy galerie moderního umění, umístěné v budově bývalé elektrárny Bankside z roku 1947, jsme nenavštívili žádné muzeum (a mám podezření, že tohle jsme navštívili jen proto, že začalo pršet, když jsme šli kolem), ale zato jsme v Tateově galerii viděli fakt moc zajímavé (a často i divné) věci. Je poznat, že nejsu umělecky založený člověk, protože mě většina kusů nenadchla, i když někde jsem aspoň ocenila zajímavý nápad.

Londýn

V sobotu jsme se přesunuli s místním mazákem Martinem k pobřeží Severního moře na pláž Horsey, pozorovat tuleně (grey seals), kteří každý rok od října do prosince připlouvají na pobřeží porodit svá mláďátka. Původní plán jet tulení rodinky sledovat do zátoky Donna Nook nevyšel, což mě mírně mrzelo hlavně proto, že tato zátoka by jinak měla být součástí cvičné bombardovací střelnice, kde je v době vyvádění tuleňátek na svět omezený provoz. Ale Horsey byla přece jen o pár kilometrů z Londýna blíž a i tak byla několikahodinová cesta docela úmorná.

Bohužel, první listopadový víkend je tuleňů i miminek málo, ale akce buď teď anebo nikdy s tím počítala. Koncem listopadu a v prosinci se tu ale rodí i kolem 40 mláďat denně a pláž i zátoka je plná těchto krásných zvířat. Také tu je o tuleně velký zájem, dobrovolníci vybírají příspěvky a starají se o pláž, o přístupové koridory a dávají pozor, aby lidé nebyli moc vlezlí a nevstupovali za vytyčené zábrany.

U Horsey lze chodit jen po vyznačených cestách

Jedna věc je snaha o fotky tuleňů, kdy fotit na několik desítek metrů hodně lidem „nestojí za to“ a chtějí blíž, a druhá věc je, že rozzuřený dospělý tuleň, který může vážit i 300 kilo, by člověka snadno zabil. Teď ale teprve tuleni připlouvají a stejně jako tu nejsou ještě mláďátka a my se pohybujeme celkem blízko pláže, není tu moc lidí. Za měsíc tu může být zvířat mnohonásobně víc, koridory posunuté dál od vody a hlava na hlavě.

Zátoka Horsey,tuleni

Pro mě to byl parádní zážitek, sledovat tuleně, jak si hrají ve vodě – ve svém přirozeném prostředí. Ledová tříšť, dopadající několik desítek metrů od pobřeží nás spolu s mrholením promáčela a silný vítr pěkně mlátil s foťákem a znemožňoval udržet v rukou stabilitu a pořádně zaostřit.

Zátoka Horsey, tulení mládě

Dalekohled by se určitě na podobný výlet také hodil. Pro mě vrchol všeho toho cestování, letadla a města nastal právě tady. Klidně bych tu zůstala sledovat hrající si rodiče ještě nějakou dobu, jen škoda, že jsme viděli miminko jen jedno na tu dálku.

Keswick, pobřeží Severního moře

Pak už jen večeře a přesun do venkovského hotelu v Keswicku, kde jsme ráno dostali pravou anglickou snídani a v mém případě i celkem bodla po dlouhé procházce podél pobřeží.

No a to překvapení doma, když jsem stáhla fotky a zjistila, že ty hromady šutrů, za kterými si hráli tuleni ve vodě, nejsou šutry, ale tuleni!

Zátoka Horsey,tuleni

Foto: Mawenzi. Klikněte do obrázku v textu a podívejte se do fotogalerie! Ve větším formátu jsou fotky k vidění přímo zde na Rajčeti.

Osobní stránky autorky: http://mawenzi.cz/