Vyrážet z Brna v péřovce se zdálo jako dobrý nápad do okamžiku, kdy jsme se museli přesunout z autobusu na vlakáč pěšky, ale nakonec jsme přesun zvládli a setkali se na nádraží ve vandrovní čtveřici. Něco ještě přiberem cestou – dnešní posilu, která nás ale dnes i opustí.

Hned na startu děláme brajgl ve vlaku – aneb povídáme si a omylem sedíme v tichém kupé – po kontrole a upozornění průvodčí se dekujeme a já při přesunu ztrácím In kartu. Ve vlaku do Bezpráví ji v peněžence marně hledám asi 6x, celou ji otočím vzhůru nohama a prohledávám i batoh. Paní průvodčí je ale hodná, radí mi web eztraty.cz a přirážku mi nepřipočítá.

V Bezpráví se konečně setkáváme. Je nás 7 a 3 psi. Den je zatažený, ale je kupodivu celkem teplo a navíc do kopečka se člověk rozehřeje, jak je známo, nejrychleji. Mokré cesty střídají cesty s natátým sněhem, jde se ale všude dobře. Sněhu je tak akorát, že máčí podrážky po svršek a z neznámého důvodu psy až vysoko po břicho.

První zastávka na teplý čaj je v penzionu Koliba, dva špinaví psi vůbec nevadí. Třetí se i s páníčkem odpojil a zvědavá část skupiny se jde podívat na jeskyni v zatáčce pod Hrádkem. Já moc zvědavá nejsu, víc mě zajímá, jaký mají čaj:)

Zmrzlým údolím kolem pramene Řetovky.

Pak vyrážíme dle instrukcí rovnou za nosem přes potok Řetovku, mírně do kopce a přes lesy až na louku nad Řetovou. Sluníčko svítí, hlad a žízeň se hlásí o slovo spolu s krásnou loukou s naskládanými kmeny. To si nemůžeme nechat ujít, a tak na zastávce krom svačin koluje i medovina a domácí vajíčka. Na sluníčku je krásně a opravdu se tu už vyhříváme jen tak v tričku. Voní to jarem.
Člověk by zapomněl, že je ještě vlastně zima a za chvíli se setmí a vládu zase převezme vlezlé chladno.

Mně se neschováš...

Na Andrlově chlumu, sotva jsme po pauze vyšplhali rovnou za nosem do úděsnýho kopce, je další přestávka – nejen občerstvovací, ale i rozhlednová. Jako loni hlídám psa a batohy, rozhled je tu krásný, ale taky je potřeba, aby byl i trochu vzácný, aby to člověka ještě bavilo sem jezdit. Posílám dědečkovi SMS a přijde mi milá odpověď, ať si to užijeme, že se bude celou noc solidárně klepat :)

Pak najednou přijde z lesa zima a je jasné, že se blíží večer. Jsme výš a je tu chladněji, jestli bylo před chvíli na tričko, teď je to na pořádnou bundu. Nad Dlouhou Třebovou se loučíme s holkama, co nám přijely dělat sobotní podporu, a přes pole pokračujeme po značce. Mokré mazlavé bahno se nás snaží strhnout k zemi, ale bojujeme statečně a daří se nám dosáhnout druhého břehu bez bahna naprosto všude, i když boty jsou tu na přelomu pole a lesa ztěžklé blátem a jejich původní barva nejde odhadovat ani po otření o jehličí.

Přívrat. Má tu být country večer, ale přicházíme brzo, takže se jen chvíli ohřejeme v příjemné hospůdce a seznámíme se s Čejenem, o kterém jsem hodně slyšela, když nám půjčuje klíče od osady. K osadě už jdeme za tmy, zasněženým polem klopýtáme a přes zataženou oblohu nám na cestu nesvítí vůbec nic. A najednou – chata. S ohništěm. No ale spaní venku je spaní venku. Rozděláváme celtu, opíkáme buřty a užíváme si večerní pohody, než nás únava zažene do peří. A jako ukolébavka soví requiem.

V noci asi dvakrát prší, oboje bych zaspala, kdyby se Feri nedrala víc na spacák a pod celtu. Nemůžu se většinu noci ani otočit, ale co by jeden pro psa neudělal. S rozedněním pak pes naznal, že je čas vstávat, a štěkotem dal najevo, že už stačilo. Další buřty a můžeme vyrazit rovnou za nosem, zmrzlým údolím, kde bylo v noci rozhodně pod nulou. Včerejší sluníčko a zasněžené cesty střídá větrno a namrzlé cesty.

Co krok, to noha nohu mine a někdy ani opatrnost nestačí a k rozřízlému prstu z rána přidávám pěkně obražený loket. Pak už jsme na Kozlovském vrchu – v turistické chatě zahajujeme dalším jídelním chodem a opět držím pozice u čaje a batožiny, když jdou ostatní za výhledem do kraje. Nakonec ale i dneska nás čeká sluníčko na závěrečný sestup do České Třebové na vlak.

Foto: Mawenzi
Osobní stránky autorky: https://mawenzi.cz