Hned na začátku měsíce má Najtík „narozky“ – dnes, druhého února, je mu přesně rok.

Ve sněhu řádí jak šílenec

Růst je už pomalý. Ale stále ještě neskončil. V kohoutku má Night poctivých 87 centimetrů, hmotnost určitě překročila sedmdesát kilo. Postava se psisku výrazně mění. Hlava získala dospělý výraz, zmohutněl mu hrudník, už nevypadá jak vylisované nedochůdče. Občas se snaží lehce přizvednout nohu při čůrání, podstatně více ho najednou zajímají popsané hromady sněhu a stromy.

Bohužel nejen fyzicky se mění. Dostihla ho i puberta – máme v tyto dny období vzdoru jak vyšité. Chlapec někdy dělá, že neslyší. Pokud se to týká prodloužení tryskového lítání po zahradě, o nic nejde a je to spíš úsměvné... ale pokud zkouší moje nervy lítající na volno u silnice, případně odmítne nastoupit do auta u lesa, je to horší. Zatím stačí mrštit po něm vztekle vodítko... ale myslím, že brzy tento krok vyhodnotí jako nedostatečný.

Mohutní mu hrudní košík

I na vodítku občas zkouší zapomenout na slušné vychování. Nechci ho v žádném případě tahat za krk (nebezpečí úrazu krční páteře u dlouhokrkých plemen není až tak vzácné) a tak jsme koupili na zlobícího puberťáka kšandy. Má pravdu páník, že jsou na fotkách rušivé a do elegance má okšírovaný mamut daleko, ale jsou praktické.

Pokud táhne, přidržím ho za postranici (k doze není třeba se shýbat). On není nervózní tak, jako když jsem ho chytala za obojek, kolemjdoucí jsou klidní, že je pes držen nakrátko a já jsem takto vodila už Xerdu a Betu – takže jsem na manipulaci s okšírovaným psiskem zvyklá. A on si zvyknul na kšandičky rychle – hned první procházku je přestal řešit.

S kamarády ve sněhu

Stále trvá problém nazvaný ve stručnosti „cizí pes“. Nightovi je jedno, jestli je to pes či fena, jestli je velký, malý, mrňavý, chlupatý, nahatý, štěník, psí stařešina... prostě on si chce jít hrááááát. Hlavně lítat, honit se – okusovačky zdaleka tak rád nemá. Je opravdu velmi přátelský, ještě nikdy na žádného psa ani maličko nezavrčel. Neštěká, vrtichvostí, je opatrný... ale přesto má kamarádů maličko.

Je hrozně veliký a navíc černý. A hodně jinak hracích a kamarádských psů to zaskočí. Zcepení, bojí se, neběhají, vrčí. Hodně fenek zneužívá jeho nedospělosti a útočí na něj. Jak domovnice na něj ječí a ženou ho pryč. Případně i cvaknou. I páníci těchto psů a fenek jsou zaskočeni chováním svých chlupáčů. Přestože není v kolektivu oblíben, stále dolejzá, stále se chce kámošit, stále skáče po zadních jak klokan, když jakékoli psisko uvidí.

Před katedrálou v Míšni

Mám oči jak ostříž. Hlídám cesty před sebou i za sebou i vedle sebe. Ještě že je zima a je daleko vidět. Pokud je pes v dáli, Night poslechne, i když ho vidí. Zatím. Doufám, že to mu vydrží. Snažím se mu umožnit co nejvíc psích kontaktů, ale je to těžké. Musí se naučit to, co Beta – že prostě největší sranda a honička a přetahovačka je nakonec s páníkem či paničkou. Stýská se mi po Xerdovi – ten byl nad věcí, když nechtěj kámošit, ať se nekámoší. Štěníky miloval, fenky slušně pozdravil a lehce poskotačil, psy ignoroval...

Protože má být Najt opět doga cestovací, je třeba trénovat. Chůzi ve městě, odložení před kostely, venčení „na povel“ na vhodných místech. Už moc roků jsme si slibovali výlet do Míšně. A nikdy to nevyšlo. Až teď – v lednu. Sníh nebyl, počasí cestovací. Chtěla jsem město mimo sezónu, ale že bude turisticky zajímavá Míšeň liduprázdná, nám taky z cvičných důvodů nevyhovovalo.

Na břehu Labe

Night zvládnul dlouhá schodiště k paláci, prošel bez zaváhání krytou historickou chodbou na horní náměstí, počkal přivázaný před katedrálou, shlížel opřen o hradby na Labe i město pod sebou. Byl pohodový, klidný. Za odměnu jsme se šli projít na druhý břeh, kde vedle cyklostezky lítal na volno a plašil vrány a kačeny. Parádně se celý den vydařil.

Největší výlet uplynulého měsíce byly mlžné Prachovské skály. Opět turisticky profláklá lokalita, která byla téměř liduprázdná. Naštěstí – některá místa si s Nightem na vodítku představit nedokážu. Mlha, desítky skalních roklí, stovky kamenných schodů. Prošli jsme Prachov snad úplně celý. Tři hodiny jsme procházeli cestu za cestou, vyhlídku za vyhlídkou, průrvu za průrvou.

Prachovské skály

Na konec jsme si (nechtěně – na mapě se to nepozná) nechali snad nejtěžší úsek. Opravdu krkolomná dlouhá strmá schodiště sevřená mezi obří skalní bloky. Když už jsme si mysleli, že je konec, vynořila se z mlhy další pískovcová zeď. I Night už trochu stávkoval – místy i tence plakal, že do té tmavé pukliny nepůjde... ale šel. Dobrovolně, na volno. Byl v terénu nesmírně šikovný. Zase hezká akce.

Je divoký. Má velkou potřebu pohybu. Když se rozjede, musí se dávat pozor, aby člověka nesmetl z cesty. Nedělá to často – ale někdy mu to nedá... Děti hlídáme. Ale když pomine prvotní nadšení z jejich příjezdu, tak už se chlapec psí docela kontroluje. Nejvíc si našplhá, když nereaguje na sourozeneckou honičku doplněnou hlasitým jekem. Někdy jim dělá třetího černého vzadu (ale je zcela bezdotykový) a někdy leží a jen je hlídá pohledem.

Dobrá zpráva nakonec. Už nemáme nejdražšího bezpapíráka v Evropě. Máme psa s exportním průkazem původu :o)

PF 2015

Foto: Xerxovi