14.4.2021 | Svátek má Vincenc


ŠTĚDRÝ DEN: Vyprávěj, dědečku!

24.12.2020

Venku zabečelo jehně a vzápětí se ozvalo celé stádo. Starý pastýř otevřel oči. Nejspíš to nic nebude, ale pro jistotu vstal a se zapálenou loučí obešel ohradu, aby dal najevo všem případným čtyřnohým i dvounohým zlodějům, že si své stádo střeží, přestože je noc. Za chvíli vyjde měsíc v úplňku a bude světlo jako ve dne, nemusím se ničeho bát, uklidňoval sám sebe, když se vracel do stanu. Těšil se, jak se znovu zachumlá pod vlněný plášť a bude pokračovat ve spánku, protože do rána bylo ještě daleko. Než ale stačil dojít k lůžku, ozval se ze tmy dětský hlásek: „Co se děje, dědečku?“

„Vůbec nic, Benjamine, spi dál. To se jen ovečkám něco ošklivého zdálo.“ Řekl pastýř už z lůžka, kde se snažil najít co nejpohodlnější polohu pro své staré kosti.

„Ale mně to nejde, dědečku. Měsíc tolik svítí a stýská se mi po mamince. Vyprávěj mi něco, prosím. Vyprávěj, dědečku… vyprávěj o tom, jak to bylo tenkrát, když na nebi svítila ta jasná hvězda.“

Měli bychom spát, ráno se budeme stěhovat na novou pastvinu, pomyslel si pastýř. Chlapec vedle něj si těžce vzdychl. Je poprvé z domova, mně bylo přece tenkrát také tak smutno, když jsem se prvně vydal se svým dědečkem a jeho stádem na cesty za pastvou, vzpomněl si starý muž. Pohladil svého vnuka po vlasech a tichým hlasem zvolna začal vyprávět.

„Bylo mi sedm let, zrovna jako tobě, a stejně jako teď ty jsem se poprvé vydal na cestu s dědečkovým stádem. Pásli jsme spolu s dalšími pastýři poblíž města Betléma. V jiných letech se tou dobou pastýři už vraceli domů, ale onoho roku jsme se nemohli hnout z místa. Každý den se objevil nějaký nový důvod, proč nemůžeme odejít, ale nikomu to vlastně ani nevadilo. Pastvy bylo stále dost a tak všichni pastýři zůstávali na místě, jako by na něco čekali.

A pak to přišlo. Jestli si myslíš, Benjamine, že dnes v noci je světlo, tak to není nic proti tomu, jaká se tehdy objevila na nebi záře. A k tomu ten hlas, který probudil všechna stáda i pastýře. Já jsem ho neslyšel, spal jsem tvrdě, ale dědeček mi pak říkal, že byl andělský a že jim kázal, aby vzali trochu jídla, sýr, placky a datle a také nějaké mléko, a aby honem spěchali k Betlému. Že se tam ve stáji narodil malý chlapeček a že to bude jejich nový král.

To bylo něco nevídaného a neslýchaného. Všichni pastýři se proto spěšně vydali za světlem a jejich stáda s nimi. Já jsem jim nestačil, tak mi dědeček dal do rukou uzlík s plackami a vzal mě do náruče. Netrvalo dlouho a byli jsme před stájí, ve které klidně přežvykoval volek svou večeři a oslík pospával v koutě. Na slámě ležela pod pláštěm mladá žena, spíš ještě dítě. A ta ti byla krásná jak Panenka Maria. Teda vlastně… no, krásná byla moc, ta Maria. Její muž Josef seděl vedle ní a otíral jí čelo. Ve stáji bylo světlo, jaké tam nemohlo být ani za dne. Vycházelo z jesliček, ve kterých leželo v plenkách zavinuté děťátko.“

Starý muž se odmlčel a zavřel oči, jako by si chtěl vybavit sebemenší podrobnost, než bude vyprávět dál. Protlačil se tenkrát mezi všemi pastýři dopředu a přiblížil se k jesličkám. Zdálo se mu, jako by na něj děťátko mávalo svou malou ručkou. Toužil se jí dotknout. Opatrně položil vedle Marie uzlík s plackami a potom k děťátku nesměle natáhl svou nepříliš čistou dlaň a …

„A jak to bylo dál, dědečku?“ ozval se už trochu ospalý hlas ze tmy, protože měsíc se ukryl za mraky. „Povídej mi o tom, jak chlapeček vyrostl a stal se z něj čaroděj.“

„Čaroděj, čaroděj,“ zamumlal nespokojeně starý pastýř. „Nikdy jsem neříkal, že to byl čaroděj.“

„No tak nebyl,“ řekl trochu zklamaně dětský hlásek, „ale kouzlit přece uměl!“

„Lidé to tak říkali, protože si neuměli některé věci vysvětlit. Třeba kde se vzaly ty chleby u jezera, nebo víno na svatbě. Někdo zas tomu říkal zázrak. A jiní tvrdili, že vlastně ani žádné chleby a víno nebyly, že tomu jen lidé uvěřili. A možná právě tohle je největší kouzlo na světě. Uvěřit v to, že se věci stanou, že se může stát cokoli. Možná právě tohle je to nejdůležitější, co jsme se měli naučit.

I když on o tom takhle nikdy nemluvil.“

Tenkrát ve stáji se náhle rozhýkal osel a téměř zastavený čas se překotně rozeběhl. Děťátko se rozplakalo, Maria se podívala prosebně na Josefa a on jí chlapečka vložil do náruče. Do prázdných jesliček pastýři vložili své dary, poklonili se, vyšli před stáj a užasli, co lidu tam čeká. Dokonce prý i vznešení mudrcové v bohatě zdobených pláštích mezi nimi byli.

„A co... bylo... potom?“ zeptal se už úplně ospale Benjamin.

„Když se rozednilo, pastýři se vydali na cestu k domovu a všem lidem po cestě vyprávěli o jasné hvězdě na nebi a o malém králi v jesličkách.“

„To bylo hezké,“ vydechl téměř neslyšně chlapec a usnul. Starý pastevec ale spát nemohl, a tak vyprávěl Benjaminovi v duchu dál.

Léta plynula a já jsem vyrostl. Dědeček už byl slabý, začal jsem vodit naše stáda sám. Jednoho léta jsem našel obzvlášť bohatou pastvinu u malé říčky a postavil si tam svůj stan. Po pár dnech jsem se začal cítit osaměle, proto jsem uvítal, když mě skupina poutníků požádala, aby se mohla utábořit opodál. Na oplátku mě pozvali k jejich ohni, aby se se mnou rozdělili o své skromné jídlo.

Říkali mu Mistře. Nepoznal jsem ho hned, to až když ke mně natáhl ruku a usmál se stejně jako tehdy v jesličkách. V tu chvíli jsem si uvědomil, že z něj stále vychází ono zvláštní světlo. Museli ho vnímat i všichni ostatní, bezpochyby právě to světlo k němu přilákalo všechny ty učedníky a učednice.

A také jeho slova, pronášená tichým melodickým hlasem, který mluvil o lásce, již by měl mít každý stejně silnou k sobě jako k druhým. O úctě a respektu k druhým i k sobě, protože jedno bez druhého nemůže být. Mluvil o pokoře a sebevědomí a že máme mít obojí. Při řeči chodil okolo ohně, střídavě nás bral za ruce a hleděl nám do očí, když říkal, že pýcha je zlá sestra hrdosti a že jen ten, kdo dokáže na světě vidět a ctít všechny a všechno, může vstoupit do království lidství, ve které on věří. Když unaveně skončil, oči všech plály víc než hvězdy na nebi.

Pak jsem ho uviděl ještě jednou a raději bych na to zapomněl. Na všechny ty krvavé rány a na bílou tvář Magdaleny, která mu byla nejblíž i v této chvíli.

Vztáhl ke mně ruku, než mu ji spoutali provazem, a pak se celou dobu usmíval, až do úplného konce. Nevydržel jsem ten pohled a na okamžik zavřel oči. Když jsem je otevřel, věděl jsem, že už tu není. A přece…

Zamrkal jsem zprudka, a pořád tu byla. Ta zář, kterou jsem viděl kdysi v jesličkách, když venku pastuškové zpívali Narodil se Kristus Pán, zanotoval tiše starý muž do tmy.

Kéž o ní víš, Benjamine, kéž nikdy neupadne v zapomnění.

Zář naděje, která se nám každý rok o Vánocích znovu rodí.

Zář, která nám připomíná, že existuje království lidství, jež máme na dosah ruky a jehož můžeme snadno dosáhnout ve chvíli, kdy v něj všichni uvěříme.

Betlém 2020

Betlém 2020

Foto: Vave

Osobní stránky autorky: http://vaverika.blogspot.com/

Vave Neviditelný pes


Úklid hotový raz dva! Přihlaste se o jeden z 10 mopů 1-2 Spray max od Viledy
Úklid hotový raz dva! Přihlaste se o jeden z 10 mopů 1-2 Spray max od Viledy

Čistá podlaha snadno a rychle? 1-2 Spray max se perfektně hodí na rychlý každodenní úklid, kdy se vám nechce tahat s těžkým kbelíkem vody. Které...