Nebojte se, zůstaneme na matičce zemi, termín je sice použit ze slovníku astronomů, ale název se hodí i na jednu z našich, poněkud atypických, orchidejí.

Koncem června mi zavolal jeden z kolegů, že by si rád vyfotil smrkovníky a jestli nevím, kde jsou a zda kvetou. A protože jsem na obě otázky odpověděl kladně, dohodli jsme se na termínu a vyrazili do okolí Strakonic. Cesta proběhla celkem bez problémů, i objížďka rekonstruovaného mostu u Nerestců byla dobře sjízdná; zvolil jsem trasu, na kterou náklaďáky nesměly, a kousek za Čimelicemi jsme ze státní silnice č. 4 sjeli definitivně směrem na západ.

Smrkovník plazivý

Po několika kilometrech jsme zaparkovali na okraji obce a vydali se na kopeček do borového lesíka. Hned na okraji jsme našli několik, už odkvetlých, kruštíků červenofialových a pak už nastalo jen pozorné pátrání v hustém travním podrostu.

Smrkovník plazivý (Goodyera repens) u nás kdysi rostl na několika desítkách lokalit, ale v 70. letech minulého století začal mizet a několik let byl v Čechách a na Moravě považován za vyhynulý druh. Dnes jsou v Čechách známé dvě lokality na Strakonicku, jedna na Sušicku a jedna z okolí Slaného (okraj Džbánu), ve všech případech jde o mikropopulace s několika málo rostlinami.

Smrkovník je drobná, max. 8 – 10 cm vysoká rostlinka, která vyhledává zastíněná a travou porostlá stanoviště u kořenů borovic s neutrální až mírně zásaditou půdou. V půdě je mělce ukotvena oddenkem, z nějž, pokud jsou příznivé podmínky, vyraší přízemní listová růžice s 3 – 5 lístky a z ní pak květní klas se sadou drobných bílých kvítků, které obsahují nektar.

Rostlinu opylují zejména čmeláci, semena roznáší, po uzrání tobolek, vítr. Rozmnožování semeny je však, jako ostatně u všech našich orchidejí, prakticky nefunkční a druh se množí hlavně vegetativně rozrůstáním oddenků.

Smrkovníky jsou, ač mají zelené listy, mykotrofní, t. j. mohou přežívat jen v tam, kde mají k dispozici nižší druhy hub, z nichž získávají živiny, které si samy neumí vytvořit. Listy jsou stále zelené a listové růžice přežívají zimu a to až do doby, kdy se začne vytvářet nová listová růžice. Rostliny se v travním porostu maskují tak dokonale, že je lze, a to ještě dost obtížně, nalézt jen v době, kdy kvetou.

Zajímavostí je i to, že smrkovník, ač by se podle jména měl kamarádit se smrky, u nás nalézáme jen pod borovicemi a také to, že je to jedna z mála našich orchidejí, kterou se povedlo vypěstovat v kultuře od semen až po květuschopné dospělce, i když to nebylo snadné a bez pomoci kvalitně vybavené laboratoře a speciálních živných roztoků by to nešlo vůbec.

Měli jsme štěstí, elementálové nám byli příznivě nakloněni, takže tříčtvrtinově jasná obloha, lehký osvěžující vánek a znalost lokality slavily úspěch. V trávě se po rozhrnutí objevily první dva květní klasy a kousek vedle další tři. Kolega okamžitě zaujal polohu ležícího střelce a za nadšeného funění začal plnit datovou kartu desítkami snímků ze všech možných stran.

Vydrželo mu to skoro půl hodiny, než jsem o kousek dál našel několik dalších a o něco větších květenství, které jsem si nejprve nafotil sám a pak jsem na kolegu zavolal, aby z toho také něco měl. Následovaly další fotografické orgie, načež bylo usouzeno, že když už jsme poblíž Šumavy, mohli bychom zajet na oběd na lipany do údolí Vltavy a pak se podívat na Filipovu huť.

Smrkovník plazivý

Bohužel, lipani na jídelníčku zrovna nebyli a lokalita unikátních orchidejí na okraji Filipovy Hutě byla totálně zničena ,,ekologickou“ pastvou; pozemek byl obehnán elektrickým ohradníkem a z podmáčené louky se stalo bahniště, kde stádo koní a krav spásalo poslední ubohé zbytky trávy! Inu ekologie v praxi. Náladu nám trochu spravil unikátní nález vemeníku dvoulistého na okraji tetřevské slatě; jediná, zato statná rostlina rostla ve škarpě hned u silnice a hojný výskyt jemně skvrnitých až čistě bílých prstnatců Fuchsových.

Foto: Krakonoš