V červnu nám u klokanů začíná zima. Máme nejkratší dny v roce a občas, když zafouká od Antarktidy, poletuje vzduchem něco jako sněhové vločky.

Naše schovanka je učitelka. Zrovna tak i její bývalá spolužačka a nejlepší kamarádka. Je zde však menší zádrhel. Schovanka učí matiku na gymplu u klokanů nedaleko od našeho domečku a její kamarádka v Brně. Nebýt internetu a nebo Skype, tak by za těch 20 let na jejich dopisy jistě už padl celý les.

Protože schovanka má tady rodinu a kamarádka zůstala zcela rozumně sama samička, tak tato občas schovanku u klokanů navštíví. Tentokrát v pořadí už potřetí.

Kamarádka pokaždé poctí svojí návštěvou i nás, je to báječná a velmi příjemná ženská, a protože má blízko k přírodě a všemu, co tato poskytuje, tak se pokaždé vydáme na několik dnů na nějakou poznávací výpravu po klokánii.

S jedincem švihlým podobným způsobem jako já to ovšem znamená poznávat místa, kde ani lišky dobrou noc nedávají, civilizační vymoženosti neexistují a, když nastane tma a nebo dokonce i noc, tak se spí tam, kde to okolnosti dovolují. Kamarádce to evidentně neva, ba dokonce se jí to asi i líbí, protože na tyto výpravy jezdí opakovaně a ráda. No jak říkám, báječná ženská.

Tentokrát zde kamarádka hned po příletu oslavila svoje 45 narozky a dokonce si sebou přivezla i svoji neteř, ještě teplou abiturientku právě po maturitě, tedy osmnáctiletou mladici. Jak mě dnešní mladí v jejím věku moc neberou, tak musím říct, že neteř se povedla. Tuším, že kamarádka měla na její výchovu zásadní vliv a tak i tato děva se hodí do nepohody.

Protože naše schovanka neměla ještě prázdniny a nemohla se této návštěvě jaksepatří věnovat, tak jsme se dohodli, že obě tyto ženské naložím do mého expedičního vozidla a vyjedeme poznávat národní parky Mount Kaputar a Warrumbungle. https://en.wikipedia.org/wiki/Mount_Kaputar https://en.wikipedia.org/wiki/Warrumbungles

Sem jsme jeli

Protože je zima na krku, tak jsme se rozhodli jet asi 600 km od nás na sever, tedy k rovníku a za teplem. I přesto, že počasí moc nepřálo, drobně pršelo a bylo zataženo, tak jsem cestu zvolil po vedlejších silnicích jako poznávací zdejších historických míst, což byly ponejvíce hospody založené v půli devatenáctého století. A tak se nám cesta protáhla a v městečku Narrabri https://en.wikipedia.org/wiki/Narrabri jsme byli až za večerního šera. Odtud jsme se vydali na posledních 57 km k cíli dnešní cesty, do NP Mount Kaputar. Počasí furt stejné, občas pršelo.

Cestu znám, byl jsem tam několikrát a tak co. Trefím i potmě. Mile mě překvapily vyasfaltované vozovky, které byly ještě v roce 2005 prašné a místy i dosti bojové. K národnímu parku jsme dojeli už za úplné tmy, v zimě se nám tu stmívá po páté odpolední. Zde začíná prudké stoupání na posledních zhruba 12 km. Asfalt je i zde.

Oba národní parky jsou místy, kde před zhruba 180 miliony lety byla jezera, ve kterých se usadil základní pískovec. Mezi 21 – 13 miliony lety zde však byla velice bouřlivá tektonická činnost, sopky bouchaly, jen se hory zelenaly, láva tekla a krajina se měnila. A tak dnes nacházíme v těchto oblastech nádherné krystalické minerály. Je to zde ráj pro geology a šutrology. Navíc krajina je pitoreskní jak díky kopcům, tak i skalním útvarům. Prostě balzám na oči. Za uplynulých 13 milionů let, kdy se už tektonická činnost utišila, stačilo hodně horniny oderodovat a zůstaly jen ty tvrdší, jako špunty v jícnech bývalých sopek a zatuhlá láva v puklinách. Tyto tvoří bizarní skalní útvary, zvláště v NP Warrumbungles. Název je z místního domorodého jazyka a znamená šišaté a nebo křivolaké hory.

My jsme si vybrali prvně navštívit NP Mount Kaputar, který oplývá vyššími horami (1508 nebo 1489 metrů, podle toho, jaký informační zdroj použijeme) odkud jsou nádherné výhledy do kraje. Oba parky jsou od sebe zhruba 100 km vzdáleny a, když je dobrá viditelnost, tak lze z jednoho dohlédnout do druhého.

Začínáme se stěhovat do hotelu

A tak potmě a za deště se pomalu hrabeme po úzké asfaltce do strmého kopečka. Musíme se dohrabat do zhruba 1500 metrů, kde je kempoviště. Cestou vjíždíme do husté mlhy, nebo to jsou mračna? Déšť se pozvolna mění v sníh a zanedlouho velice pomalu jedeme chumelenicí a mračny.

Na místo, kde jsme v roce 2005 kempovali s rodiči naší schovanky, jinak našimi kamarády déle jak 50 let, jsme dorazili kolem sedmé hodiny večerní. Tma jak v pytlu, vítr hnal vločky bušem a z posádky se nikomu kempovat v tomto místě nechtělo. To i přesto, že po velkých požárech buše zde bylo vše honosně vybudováno, včetně toalet, sprch a tekoucí teplé vody. Po bojové poradě se ženské rozhodly přespat v nedalekém přístřešku. Tento měl sice střechu a dvě čelní stěny, avšak boční stěny nebyly, a tak tam táhlo jako v tunelu.

Ukázalo se, že ženské jsou skutečně do nepohody. Maturantka se okamžitě jala vymetat sníh, aby si mohly postavit stan. Tedy jen ten vnitřní se síťovinou proti komárům, kteří teď nehrozili ani náhodou. Já spal jako obvykle v autě. Na umeteném stolku jsme si zřídili kuchyni, uvařili čaj a povečeřeli. Kulichy, rukavice, šály přišly vhod. Stále funěl ledový vítr. Po celodenní cestě jsme byli unavení, a tak kolem deváté jsme měli večerku.

Druhý den se budíme v mračnech do bílé pohádky. Vše dokola je zmrzlé na kost, sníh křupe pod nohama, a tak stavím na ranní čaj. Při snídani se shodneme, že na vyhlídky nemá smysl chodit, když je vidět tak na 20 metrů, takže jsme sbalili saky paky a vyjeli do nížin s vidinou lepšího počasí. Cestou se ještě na jedné vyhlídce zastavujeme, ale obdivujeme jen zasněžený buš. A ne vše bílé je sníh, ale i silná námraza, jak mlha na všem celou noc namrzala. Každý zelený eukalyptový list se halil do bílého kožíšku.

Jdeme se podívat na jednu z vyhlídek

Takže z výletu na sever za teplem se stala polární výprava. Dole v městečku Narrabri už dokonce laškuje i sluníčko, ale větřík je stále proklatě studený a vrcholky Mount Kaputar se stále ztrácejí v mračnech. A tak jedeme dále směr městečko Coonabarabran, necelých 100 km daleko. Než tam dojíždíme, tak se stavujeme v „Crystal Kingdom“, jak se dnes jmenuje místní mineralogické museum, kde jsou k vidění minerály a fosílie, co se dají po okolí najít. Před budovou nás vítá místní trpaslík ve formě brontosaura. Po prohlídce této krásy pokračujeme přes městečko a míříme do NP Warrumbungle.

Minerály v Crystal Kingdom

Cestou si však 5km zajíždíme prohlédnout Anglo-Australskou astronomickou observatoř jménem Siding Spring. https://en.wikipedia.org/wiki/Siding_Spring_Observatory V budovách je jak expozice o výzkumu vesmíru, tak i 10 různých teleskopů k různým druhům pozorování. Ten největší má průměr zrcadla 3,9m. Lokalita je 1165m nad mořem a daleko od veškerého světelného znečištění velkými městy. Sydney je vzdálená zhruba 500km.

Po poledni dojíždíme do NP Warrumbungle, u rangera si kupujeme kempování na 2 noci a pak už zajíždíme na tábořiště, kde jsme opět před 11 lety pobývali s rodiči naší schovanky. Počasí přeje, je dokonce slunečno, a tak ženský po postavení stanu se vydaly oběhnout nedaleký skalnatý kopeček jménem Split Rock. Na celé velké louce jsme byli jen my a ještě jedna rodinka se třemi dětmi. To ovšem nepočítám oprsklé místní klokánky wallaby, kteří se k večeru přišli na louku pást, a četné ptactvo.

Při vařbě večeře zapadající sluníčko postupně barvilo nedaleký skalnatý vršek Split Rock od žluté přes oranžovou až po rudou.

Večerní Split Rock

Ráno nás vítalo mrazem, ledem a modrou oblohou. Po rychlé snídani jsem naše návštěvnice zavezl asi 2 km k začátku chodníku na dnešní výšlap. Jen jsme si domluvili, kdy pro ně zase odpoledne dojedu, a dámy vyrazily. Já odjel lenošit do kempu. Odpolední setkání se skoro na minutu podařilo a mile mě obě překvapily, když řekly, že obešly nejen dnešní, ale i na zítřek plánovaný výšlap na vrcholek Bluff Mountain, který je přes 1100m vysoko.

Cíl dnešního výšlapu

Tak jsme se dohodli, že se zítra ráno s NP Warrumbungle rozloučíme a pojedeme domů. Stejně se počasí zase začínalo horšit a ráno jsme balili za mrazu a jinovatky, jak se na polární výpravu sluší a patří.

Foto: autor

Další fotografie si můžete prohlédnout i zde přímo na Rajčeti.