26.2.2020 | Svátek má Dorota


PSI: Tak už to konečně vím! (Štajn 14)

21.9.2015

Už vim, co je to dovolená. Pokud to nevíte, tak dovolená je úžasná věcička. Jen teda tim autem kdyby se na ni nejezdilo. Auto mě totiž nebaví. Od samýho počátku. Já do auta vlezu, nezlobim tam, nebluju tam, ale hrozně mě to tam nebaví a radši bych byl někde jinde. Nicméně uznávám, že bez něj bych si nemohl tak užívat, jako si užívám. Ale když už nás do auta dávaj, mohli by nám tam taky nechat trochu víc místa a ne tam nacpat krom našeho batůžku a naší lednice s masem a jejich batohů ešče taky obří pytle s všelijakejma věcma, který ale vůbec nebyly pro nás! Což mě u něčeho dost jako mrzelo, třebas ty sušený žvejkací věcičky, too by bylo žůůžo, ale prej ne, to prej necháme jinejm, potřebnějším, my že máme dost.

Takže jsme se nalodili, či spíše natěsnali a vyrazili. Neznámo kam. Cestou do neznámo kam jsme na chvíli zastavili kdesi, tam jsme vyložili všechny ty věci, co nebyly pro nás, a šli jsme se proběhnout spolu s pánčičky kamarádkou na chvílu na místní louku. Proudili jsme tam s Bubicí, já jsem trochek líbeznil a hodně řádil s páníkem. Pak jsme zase nastoupili a jeli dál.

No a když jsme zastavili, byl jsem nadšen. Vůbec jsem to tam neznal, ale bylo tam krásně a hlavně! Bylo tam tolik, tolik novejch věcí! To my pséci máme rádi, když můžem poznávat a probádávat nové věci. Všade tráva, stromy, spousta prostoru a taky moc útulnej domek, kam jsme zamířili. A kam jsme si pak odnesli pelíšky. Paní, co na nás čekala, nás moc hezky uvítala, fšeckny štyry! I nás pejsky. Páč páníci už sem jezdili s naším předchůdcem a tak jsme tam v podstatě štamgasti. A mají tam pejsky moc rádi. Aby ne, když tam taky jednoho mají. Moc fajn labradořího pána. Je sice ve věku Bubi, ale furt je to čipera, a tak jsme se spolu mohli kámošit.

Společné foto s kámošem Quantíkem

Společné foto s kámošem Quantíkem

Páníci vytahali fšécky ty krámy a my mezitím prozkoumávali pokoj. Usoudili jsme, že se nám tam bude líbit. Já jsem hnedle objevil postel. Ale pozorte, to nejni jako že bysem vobsadil postel. My nejsme postelový, leč já jsem objevil něco lepčího. Prostor pod postelí!! A že tam můžu běhat. Teda běhat, no běhat jako úplně ne. Rychloplížit se, to bude správnější výraz. Vymyslel jsem si totiž doma takovou hru – popadnu něco do kušny a mastím ke stolu pod okno, aby mě honili, a jak přiběhnou, podplížim se pod židlema na druhou stranu, aby na mě nemohli. Oni oběhnou, já podplížim... A tady jsem musel plížit velmi mnoho, mnoho. Ešče že mi vzala pánčička s sebou tu chňapku, s tou se plíží dobře.

Ale pochopitelně nejlíp je venku, to je jasný. Taky jsme hnedle vyrazili. Podívat se, jak to tam vypadá. A dost slibně to vypadalo. Všade kopce. Velký kopce. A šišky! Fšade plno volně loženejch šišek. A hlavně nevyužitejch. Tak jsem je využíval. Jak najdu vhodnou šišku, udělám borderu a pasu šišku. Aby ji nepřehlídli.

Šííšky!

Šííšky!

Někdy se to zkomplikuje ale, páč buďto ve svým svatým nadšení šišku zalehnu a pak nevim, co pasu a kde to pasu vlastně, a fšicí se mi smějou. A nebo ešče hůř – mám to pěkně rozpracovaný, pasu šišku jako profesijounál, ten co mi ji má odkopnout, už se rafinovaně blíží (musí se blížit rafinovaně, aby měla celá hra správný grády), no a když je napětí největší a já jsem už napnutej jak guma u spoďárů, tak... tak přijde Bubi a celý to rozbije. Přijde a tu správnou a jedinou a připravenou šišku prachsprostě ukradne a odnese pánčičce. Je pošahanáááááááááááááááááááá!! Bubice teda, Bubice je pošahaná, aby nevznikla mýlka.

Prolezli jsme to tam v okolí a polítali po louce, pánčička s sebou vzala tenisáka, tak jsme řádili. Pak zavelela Bubi nástup na večeři, že už má hlad, a tak se šlo dom. Nacpali jsme se, pak se šli nacpat páníci a následně se šlo zase ven a placatili jsme se kolem baráčku. A tam jsem měl možnost velelíbeznit. Bylo tam hodně lidijůch a fšicí nás vobdivovali. Nerozumněl jsem ničehož, co řikali, protože mluvili divně. Ovšem páníci, ty byli nadšení a začnuli z toho nadšení taky divně mluvit. Zvlášť jednu paní jsem si tam oblíbil a furt jsem na ni líbeznil, až mi házela míček. No, pak přišla večerka a šup do pelechu. Abychom prej ráno byli svěží jak jarní vánek. A taky toho ale bylo zapotřebí.

Čekal na nás výlet do hor. Úúúúžasnost, veleúžasnost. Fšade vodička, takže sem mohl pádit vodičkou, fšade stráně, takže sem mohl pádit do strání za tím, co mi kdo hodil, fšade šišky, tak jsem je mohl pást a pak je honit. Vystoupali – no vystoupali, voni vystoupali, my s Bubi vyproudili trochu výš a narazili na sníh. A my s páníkem vymysleli novou hru.

RUBU!

RUBU!

Pánik zavelí „Diii dooo něj Rumíčkuuů!“ a přísně vokáže na sníh. A já du a rubu. Teda nejdu. Vlítnu tam jak do salůnu a začnu dupat předníma nohama a pak začnu hrabošit a bordelařit. To je dobrý vzrůšo. Škoda, že se toho nechytla Bubi tak jako těch šišek. Mohli jsme bordelařit spolu, takhle abych šécko dělal sám.

Fšecko musim zdupat, rozhrabošit, pak abych ešče tu správnou šišku našel, zalehnul, dělal borderu, vokazoval pánikum, do čeho maj kopnout, a dyž to šécko sešteluju dohromady a už to k něčemu vypadá, příde si naše madáme komtesa, čórne pracně vybranou a přichystanou šišku a potměšile a krhounkovsky s ní cupitá k pánčičce s výrazem „Tady jsem si dovolila z naší zahrádky!“ Jsem chudáky, jsem chudáky. Takový práce to dá a vona si příde a slízne smetanu.

Tak ale jinak to byl fajn výlet, lítal jsem si vodou a bylo nám hej. Pak jsme došli ke stanovenýmu cíli - hospůdce nazvaný Kolínská bouda, tam nás vzali dovnitř a mohli jsme se nadlábnout a čerpat síly na další pobíhání. A protože pobíháního není nikdá dost, pobíhalo se i další dny, třebááás na Černou horu až! A to byl moc dobrej výletíček. Bubině se taky líbil, páč si tam cestou našla asi tak 35 vhodných porodnic, které by přesně odpovídaly místu, kde by ráda povila ty svý imaginární ščenátka. No mohla by klidně nějaký povít, aspoň bych měl s kym řádit, když vona se se mnou nechce už prát. Dycky do ní vlítnu jako do cukrárny, vrazim do ní a útočim. A vona zdrhá. To mě ba. Ale neba to pánčičku a dycky dostanu dištanc. Ale Bubi mě mlátit může prej. Kde je nějaká spravedlnost? Hm? A tak radši lítám za šiškama a pasu je. Nejlepčí je pást šišku, která je v množině jinejch šišek. To jsem pak jedinej, kdo ví a má přesně zacíleno a voni tipujou, o kterou jde. Doobrá zábavička. Zkuste.

Obřák

Obřák

Další den jsme se vydali do Obřáku. A tam je vám hezky!! Byli jsme tam úúúplně sami a fšecky ty louky a říčka patřili enem nám a horám, který se nad náma zvedaly. A že to teda byly hory veliký. V Obřáku jsme si dali tatrankovou sváču v hospůdce, poseděli a dali návrat. Zase podél Úpy, která na moje řádění bude ešče hodně dlouho vzpomínat. V Peci jsem si našel kachnu. Teda kačera. Ploval si tak na vodičce... moc jsem chtěl plovat za nim. Ale pánčička pravila, že ne. Nemohl jsem... enemže nemohl, nemohl, neřekla vona pak že: „Výýýborně Rumíčku, výýborně! Seš šikovnej!“? Řekla! A neřekla pak že: „Deme!“? No řekla, řekla! Tak jsem šel! Za kačerem. Když mi to řekli. Enemže hnedle vzápětí mi to zkazili. Pánčička se sice smála, že jsem vykuk, ale musel jsem to votočit a plout zpátky. To vod ní nejni hezký, že ne?

Ráno po snídaňce jsme dali výlet Velká Úpa-Portášky – kolem Pěnkavčího vrchu ke Spálenýmu Mlýnu a do Malé Úpy.

Tolik vody najednou! Aneb Úpa

Tolik vody najednou! Aneb Úpa

Skvěěěěěěěěěěěělýýýý! Habakůk vody, habakůůůk strání, šišek, klackůch, prostoru. A porodnic, dodává prej Bubi. Cestou tam vymyslela dokonce takovou vychytáfku největčí. Pánik seděl na bobku a Bubi naznala, že TAM!! pod jeho kolenama, TAM je to nejbezpečnější místo a jala se vytvářet porodnici. Byla roztomilá. Řikala pánčička. Tohle nejni nejvhodnější místo. Řikal pánik. Bubi nedbala žádných komentářů, vytvořila porodnici a usalašila se tam. Porod se nějak nedostavil a tak jsme šli dál.

Moc hezky opuštěně tam bylo. A ešče hezčejš bylo, když jsme narazili na přírodní pramen. Joooo to jsem si užil. Moc. A páníci se taky těšili, že si užijou. Měli v plánu nacpat si břuch na jim dobře známé chatě Rusalka. Enemže – smolikof. Pro urážku starostenský nohy pro dnešek zavřeno a fertig. Pánčička s Bubinou se zhroutily na placatej kámen a já na chvíli taky. Bubi chrápala, pánčička hořekovala. Že kde si chudák stará vodpočine. Že to tetkon nemůžeme hned votočit a jít někam dál na jídlo a že jí se nechce táhnout další dva kiláky až nahoru ke kostelu. Že už je určitě unavená. Mluvila sice vo Bubitce, ale... vona sama nejmladší neni už, takže... no nic.

Výhledy

Výhledy

Pánik se nabízel, že vyrazí sám, mne si vezme jako posilu, domažeme zase zpátky, popadneme auto a dojedeme pro madáme. Když vtom šli kolem nějaký lidijové. Hodlal jsem jim říct, že TO JE NÁŠ PLACÁK, že tady vodpočíváme my, voni ať na náš placák jako zapomenou!! A když sem zařval hlasem mocným hlídačským, vobživla cíplá Bubice a spustila svým hlasem vopileckým: „Má pravdu, to je náš placák, děte pryč!“ a byla za bojovnou. Nakumulovala za tu chvíli spánku energie tolik, že se hnedle rozeběhla, že půjdeme dál. Pánčička vyvalila bulvy a naznala, že autotransportu pravděpodobně netřeba. (Jako von jí pánik furt řiká, ať neni hysterická, že Bubice je formát. Ale pánčička tvrdí, že nechce nic přešponovat a Bubici utahat. Hmm, mno, chtěl bych vidět toho, kdo Bubici utahá. Ani já to nedokázal a to je dost co říct).

Tak už zbývalo jen vyřešit vyhladovělé pupky. Ale to se taky ukázalo jako zbytečná obava, protože ač v okolí bylo všechno zavřeno, tak záchrana přišla z míst nečekaných. Z hotelu, kam pánčička jezdila coby malé robě lyžovat a který vypadal, že v něm moc života nebude. Chyba lávky, života tam bylo dost a hlavně! Moc příjemný lidijové. Dali nám všem najíst dobrýho jídla, napít dobrýho pití a na nás pséky byli velehodní. Takový místa mám rád. To si jeden vobjedná tatranku, napije se donesený vodičky (dycky ale musim pít jako druhej, to je další nespravedlnost. Prej že sem čunik velikej a z misky s vodou vyrobim vcuku letu žgyndovou polifku, kterou po mě nikdo nebude pít. Natož madam komtesa Bubi. Grrr. Pomluvy. Pomluvy, pomluvy. Sprostý pomluvy).

Naše krásný velehory

Naše krásný velehory

No a pak následně, dobře občerstven, či spíše obžerstven se jeden může svalit pohodlně... na koberec!! To je parádička, žádná sprostá podlaha, pěkně koberec! To se to pak spí pod stolem na zádech. Někteří dokonce i hlasitě chrápou, že Bubi? Ale nebudeme si to konkretizovat, to by bylo netaktní. Celej ten den byl moc hezkej. Jen s jedinou chybičkou. Stalo se mi něco hroznýho. Ale moc hroznýho. Když jsme šli do toho hotelu, tak jsem jako úplně neposlechnul pánčičku, když mi říkala ať tam NE-LE-ZU (na trávu? Proč?). No a přišla trestající ruka páně a něco mě kleplo přes kušnu. Hodně jako. Naštvaně jsem zařval a odjel odtama. Pánčička to trapně komentovala s tím, že mám příště poslechnout. Jenže... no... bylo to zrovna takový to období sebeuvědomování se a... no prostě jako tak, no. Nadělá taky, pánčička. Uši si prostě občas vzaly volno.

Enemže zrovna tehdá to teda neměly dělat. Při cestě zpátky jsem na trestající ruku páně zapomněl, nevšimnul si toho drátu, co mi ji předtim šlehnul, a hópnul jsem tam zas. Jenže tentokrát to bylo hrozný. Jsem se do toho drátu zamotal a on mě tloukl a tloukl. Přes můj holej pupík a pindíka. Ječel jsem. Ječel jsem. Moc jsem ječel, pánčička letěla, nějaký děti křičely. Pak jsem se vysmeknul a utikal do pryč. Pánčička mě volala, přiběhnul jsem, ale byl sem hrozně moc poděšenej a hlavně bolavej. Přes pupik a pindíka jsem měl rudý šlincy, jak mě ten drát tloukl. Hrozně mě bolel celej já. A přiznám se, že od tý doby moc nevěřim dětem, páč jak mě to tlouklo, tak ony křičely... tak když děti křičej, neni mi to moc příjemný, nechci, aby křičely.

Naštěstí, jak řiká pánčička, jsem statečnej Pupík a tak jsem po nějaký době kolem toho drátu prošel a mohli jsme jít dál. A o fous pozdějš jsem už zase i pádil stráněma a lemtal vodu z potůčků. Mimochodem ta voda z potůčkůch. Potkali jsme vám takovou divnou vodu. Netekla v potůčku, ale chrlila. Z roury nějaký. Ve stráni. To bylo divný. Ba přímo podezřelý. Chodil jsem okolo a študoval to, posléze jsem tomu začal i nadávat a dožadoval se vysvětlení.

To je ta divná voda.

To je ta divná voda.

Páníci se mi smáli, že jsem prej Joudík. Páník šel a rukou pleskal na tu rouru, z který tryskala voda. Koukal jsem na to chvíli a pak jsem šel a tlapou taky začal pleskat na tu rouru. Nestalo se nic, tak jsem tloukl dál a pak začal tu tryskající vodu chytat. Dobrý to bylo, takhle rychlou vodu já mám dycky rád.

A stejnak dobrý bylo, když jsme se cestou stavili u jedný chalupy. Páníci si dali pívo, my dobrůtky. Piškůůůůtky. Moc a moooooooooc piškůtkůch. Přinesla to paní domácí a bylo toho celej pytel. A nešpórovala jako pánčička. Páč tam mají rádi psy. A taky tam mají skluzafku. Znáte tuten vynález?? To je vám věcička. Vyběhnete nahoru a jedete dolůůůů. Gůtofka. To jsem si užíval a dělal estrádního umělce, stejně jako můj velkej předchůdce. Ten měl taky skluzafku prej rád. Pobyli jsme tam docela dlouho a užívali si toho, že nikde nikdo nejni. Já jsem lítal za balonkem, páč jsem toho ešče neměl dost. A když jsme pak šli dál, narazili jsme na sbírku šišek. Bylo jich tam na cestě – no habakůk! A některý ešče rovnou na větvích. Což bylo skvělý, mohl jsem s nima třískat sám vo sebe, vo vostatní, doooobrý. I Bubi se nechala inspirovat a třískala s větví se šiškama.

Bubi taky drtí šíííšky!

Bubi taky drtí šíííšky!

Když jsme dorazili dom, narvali jsme si pupky a upadli do komatu. A páč se nám tuten výlet líbil moc, vyrazili jsme tím směrem druhej den odpoledne zas. Dopoledne jsme se váleli, páč pršálo, tak jsme se rozhodli regenerovat. Pěkně jsme se prochrupli do růžova a do slunečného odpoledne. Takže hurá zas do lesů, vod a strání. A do hotelu na papáání (aby se nám to rýmovalo :-) V hotelu nás uvítali jako staré známé a my se tam zas skvěle poměli. Pánčička pak měla možnost panu majiteli, který se tam shodou okoloností ten den objevil, vychválit úžasný přístup personálu a taky proměnu hotelu. Dali si pak s pánikem dortik a kafe, my tatranku a volným tempem se vraceli.

Jsem akrobat

Jsem akrobat

Mno, mno, volným tempem. Voni dva volným tempem, my se s Bubi rozhodně neflákali a proudili řádně prostorem. Drátům jsem se ovšem tentokrát vyhnul a dal si dobrej pozor. A pak jsem taky dával pozor, když pánčička házela šišky do stromu. Pánik se jí smál, že každý druhá šla na jinou světovou stranu, ale já měl o zábavu postaráno, páč to líitalo jak u Verdénu a já nevěděl, kam dřív skočit. A zase jsme se stavili u tý pani, co má tolik piškůtůch a skluzafku. Tak jsem mohl řádit. I Bubi řádila. Ale jí pánčička na skluzafku nedovolila, že prej by si polámala ty svý fixky, co má místo nožiček.

Zpátky jsme šli jinudy než minule a řízli jsme to přes les. Cestou necestou. A!! Já sem viděl veverku! Tjooo to je zvířátko. Enemže teda jsem měl trochu potíž. Neumim tak po stromech jako vona. Umim jen po těch, co jsou trochu vodorovný. To řekne pánčička: „Rumíčku, Rumíčku, jak dělá kočička?“ A já vyběhnu po stromě nahoru a rozhlížim se. Lidi se tomu hrozně smějou. No jo, jenže tuten strom nebyl vůbec vodorovnej, byl celokolmej. A po tom mi to teda nejde běhat nahoru. Takže na mě veverka dělala dlouhej nos a já ten svůj tak akorát utřel. Ale tak stejnak bysem nesměl, pánčička nedovoluje, takže co. Takže nic, šel jsem se místo toho ráchat do potoka, co tam tekl. A aspoň jsem si břicho zaprasil.

Bubi je taky akrobat

Bubi je taky akrobat

Ale než jsme došli dom, už jsem měl zas čistej kožíšek a byl sem zcivilizovanej. A šel si necivilizovaně hrát s Quantikem a Bubi. No... hrát... hrát. Nesměl jsem moc divočit, že prej důchodci, nebo co. Ale ani Bubi, ani Quantik mi jako důchodci nepřijdou teda. Ale co, tak jsme aspoň společně pobíhali a hulákali si. Quantik je totiž povídavej. A Bubi taky a tak jsem se občas taky přidal. Anebo jsem si vyžebral zalejvání. Miluju zalejvání totiž, z konve. A tam maji taky konvu jako my na chalupě. Stojí tam u barelu pod střechou a paní Klečková s ní zalejvá kytičky na oknech. A tak jsem dycky řekl pánčičce, ešivá by mi nemohla trochu zazalejvat, abych si užil. Strčim dycky makovici pod konvu a chytám vodičku. A že tam maji teda dobrou! Moc hezky jsme si užili ten poslední den.

Páníci pak začli trochu balit, že prej aby toho druhej den nebylo tolik. A protože to takhle vymysleli a navíc se rozhodli, že přejezd, kterej nás čekal, se bude konat až odpoledne, mohli jsme si dát ráno ještě jeden výletík. A byl to krásnej výletík. Vystoupali jsme nahoru a obešli jsme kopce nad chalupou, kde jsme bydlikovali. Pánčička jásala nadšením nad nádherným lesem, a když narazila na louku s narcisy, tak huž úplně jódlovala. No a když se pak otevřel pohled dolů, do údolí, huž se s ní nedalo pomalu vydržet. Furt mlela něco o Krkonošskejch pohádkách a Večerníčku. Ostatně posuďte sami – na tý poslední fotce.

Krkonošské pohádky aneb Kde je ten Krakonoš?

Krkonošské pohádky aneb Kde je ten Krakonoš?

Každopádně, každopáádně, bylo tam tak krásně, že se nám nikomu, vůůůbec nikomu nechtělo se sebrat a jet pryč. I když páníci říkali, že domů ještě nejedem a že to bude Pecka. Jenže – vim já, co je Pecka? Teda takhle, tetkon už to vim, páč už sem tam byl, ale tehdá jsem nevědíl. A Bubi taky ne. I pro ni to měla být novinka. A tak se nám, a stejně tak ale i páníkum, nechtělo odjíždět. A tak jsme to protahovali, co to šlo. Ale nakonec už jsme jet museli. Ale. Ale!! Víme moc dobře, že se tam zase na podzim rozhodně podíváme. No a já tetkon teda už taky vim, co že je to ta dovolená. Je to moc báječná věc a já bych mohnul bejt na dovolený furt.

A abyste měli úplnou představu, jak krásně jsme se tam měli, tak odkaz na rajčatový fotky je tady.

Foto: autorka

Petra K. Neviditelný pes


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!