Ale určitě je to téma zajímavé a určitě tedy stojí zato se o něm dozvědět něco více. Zmínila jsem se, že píšu přednášku o hydroterapii a Dede mne požádala o ROZHLEDNÍK. Prosím, tady je jeho první část.

Voda je nepřirozenější médium pro rehabilitaci člověka. Z vody jsme se narodili, z větší části se z vody skládáme a voda je pro nás nejlepší médium i pro psychickou pohodu. Známe to přece všichni: cítíme se špatně, ať již psychicky, či fyzicky - napustíme si vanu. Je nám smutno, přepadla nás oblíbená "depka", je nám zima, jsme unavení po sportu či po náročné práci - napustíme si vanu. Chceme strávit příjemný večer, třeba ve dvou - napustíme si vanu a ta nás do něj určitě uvede jaksepatří nebo to ostatní přidáme dle vlastní volby a situace.

Vana plná teplé vody s pěnou voňavou po našem oblíbeném parfému nebo bylinkách, to je prostě nádhera, kterou si rád každý občas dopřeje. Ve vaně hlavně relaxujeme, nejen se v ní myjeme. Ne nadarmo se říká, že každý, kdo vyměnil vanu za sprchový kout, vyhledává alespoň někdy někde nějakou možnost se ponořit do teplé vody a krásně si to užít. Když přidáme k přísadám ještě třeba vzduchovou perličku, je zážitek ještě dokonalejší - a už jsme u vodoléčby!

Whirlpooly, hydromasážní vany, domácí bazény, venkovní bazény - to vše je dnes pomalu neodbytnou součástí každé domácnosti, která má potřebný prostor, chce žít zdravě a vlastně navazuje na formy rehabilitace, relaxace - to všichni v dnešní uspěchané a přetechnizované době potřebujeme! A věděli to i naši předkové, takže nahlédněme trochu do historie balneologie (opravdu jen velmi zjednodušeně).

Balneologie - historie

Balneologie patří mezi nejstarší formy fyzikální terapie. K ní patří současně i mechanoterapie, o níž nejstarší záznamy jsou známy z Egypta a Číny - čínská medicína např. už cca 3 tis. př. n. l. popisuje termoterapii, trakce, manipulace, ale hlavně vodoléčbu. Také Indie a Japonsko jsou další země, které se prapůvodní fyzikální terapií zabývaly, hlavně masážemi, ale byly známy i účinky výboje rejnoka elektrického při léčbě periferních poréz.

Za zakladatele masáží jsou ale považováni také Babyloňané, Asyřané a staří Peršané, od Egypťanů se masážním technikám naučili Židé a zdokonalili je. Co se Evropy týče, průkopníky fyzikální terapie jsou hlavně Řekové - jedním z nejznámějších je Aeskulap, jehož vodoléčebný ústav v Epidauru v jihovýchodní části Peloponéského ostrova udivuje dodnes svým rozsahem a je stále ještě částečně zachován. Právě z Egypta se dostala masáž do Řecka a byla zde zdokonalena hlavně vodoléčba.

Slavný Hippokrates ve své praxi prováděl již první manipulace periferních kloubů a trakce, to bylo kolem roku 400 př. n. l., Galenos pak tyto terapie zdokonalil později. Hippokrates poznal, že masáží i vodou lze napjaté svaly uvolňovat a svaly ochablé naopak utužovat. Věděl také, že mírná masáž podporuje přírůstek tělesné hmotnosti, vydatná masáž působí opačně. Znal také příznivé účinky masáže na krevní oběh, nespavost, hojení následků poranění apod.

S horšící se kvalitou vody v řece Tibeře s rozmachem Říma začali Římané stavět nové vodovody a tím pádem i skvěle zásobené lázně a bazény. Již tehdy byly známy lázně s vytápěním podlahy, stěn, které se nazývaly termy, byly zde i místnosti pro masáže a natírání olejem, potní místnosti a další lázeňské procedury.

S příchodem středověku se ovšem celý rozvoj značně zbrzdil. Poklesl zájem o lékařství, přírodní vědy, ale hlavně o kulturu těla. Rozšíření různých epidemií a infekčních chorob omezilo používání lázní. Pouze Arabové zůstali tomuto druhu péče nadále věrni.

Jedním z prvních, kdo se zasloužil o vzkříšení vodoléčby v době celkem nedávné, byl syn sedláka v Gräfenbergu, dnes Lázních Jeseník, léčitel Vincenc Priessnitz. Tento muž měl obrovský pozorovací talent, který dokázal využít ve své práci s pacientem za pomoci přírodních léčebných procedur, a tudíž měl pro své názory obrovské problémy se zástupci tehdejší oficiální medicíny.

Do té doby naprosto nevídaná metoda - vyvést pacienta do přírody a použít jejích vlivů - otužování studenou vodou, pohybem, sluncem a vzduchem, začínala být uznávána jen pomaličku a po těžkých problémech zakladatele této terapie, které se vyhrotily málem až k branám žaláře, se metoda stala populární jako "nový a pozoruhodný objev v oblasti zdravotnictví"! Jak prosté! Objevili jsme již dávno objevené, málem jsme ale "vzkřísitele" připravili o život a udělali z něj kacíře. Ale to není asi jen případ balneologie, že!?

Podobnými průkopníky byli např. KNEIPP, HAUFFE a další - metoda Kneippových vaniček je dodnes velmi dobře známa a stále se tak i lázeň nazývá.

Jak hydroterapie funguje

O historii by se dalo napsat ještě hodně, ale nemáme lekci dějepisu. Chceme se dostat k tomu, co vlastně je na balneologii důležité pro lidský organismus, jak mu pomáhá a za jakých podmínek. Málokdo totiž obdrží spolu s návodem na hydromasážní vanu také návod na to, co se s jeho tělem děje, když absolvuje perličkovou lázeň nebo vířivku tlakovou vodou tryskami, tohle výrobci ani dodavatelé do návodů nepíší a je to chyba. Balneologie-vodoléčba totiž, jako každá jiná terapie-léčba, může hodně pomoci, ale také hodně ublížit.

Tak teď k tomu hlavnímu tématu. Při užití této metody fyzikální terapie působí na organismus nejen energie tepelná, ale i pohybová, mechanická (působení vztlaku a Archimédova zákona), popřípadě též další, jako jsou např. specifické přísady apod.

Nejen působení vody samotné je při balneologii důležité. Musí být dodrženy i další nutné zákonitosti, např. teplota vody, délka trvání procedury, klidová fáze, ošetření po koupeli, zvláště některých typů a další. Začneme teplotou lázně. Ta je nesmírně důležitá a stačí +/-1°C rozdílu a už je účinek a indikace někde jinde!

Celková aplikace tepla při koupelích je následující:

Koupel 36°C - u pacienta, který do této lázně vstupuje s velkým kalorickým deficitem začne nejprve teplo proudit z koupele do povrchu a teprve tehdy, až se kalorický deficit vyrovná, uplatní se proud metabolického tepla z organismu do vodního prostředí

Koupel 37°C - i zde se nejprve vyrovnává kalorický deficit, to se ale děje současně zvnějšku i zevnitř. Koupel je teplejší, nežli povrchové slupky kůže a tím pádem teplo proudí do ní. Likvidace kalorického defektu je značně rychlejší, ale musí být udržována teplota, jinak je vzestup teploty zpomalen

Koupel 38°C - teplota je vyšší, tzn. projevuje se jako vysloveně hypertermizující výkon. Nejprve se zahřeje povrch těla, pak prostupuje teplo dále, zrychluje se tep. Přehřívání se reguluje díky zvýšenému pocení hlavy

Koupel 39°C - kožní teplota se ustálí na něco málo přes 38°C a likvidace kalorického deficitu probíhá velmi rychle

Koupel 40-43°C - je silně hypertemizující. Dochází k prudké mobilizaci krevního oběhu, hlavně v kůži a ta je, prakticky, okamžitá. V několika vteřinách dochází ke zrychlení tepu a paradoxně se projeví snížení teploty ze slupky těla, pokles je přímo úměrný kalorickému deficitu.

A teď si povíme něco i o fyziologických účincích běžných teplých koupelí - jen laicky a ve stručnosti, ve skutečnosti je to mnohem složitější:

Tepová frekvence - stoupá na hodnoty 100-120/min., někdy i výše

Diastolický tlak - prudce klesá až na dolní mez - kolem 50-55, ale po koupeli se postupně vrací k normálním hodnotám

Systolický tlak - současně klesá s tlakem diastolickým, ale méně. Neklesá zpravidla pod 110. V dalším průběhu koupele pak stoupá

Střední tlak - výrazně klesá na počátku, později pomalu stoupá

Spotřeba kyslíku - stoupá až o 25 %

Funkce ledvin - klesá průtok plazmy ledvinami, diuréza mírně stoupá, při pocení klesá

Hypertermie zažívacích orgánů - nastává po větším jídle.

VŽDY BY MĚLO PLATIT - BEZPROSTŘEDNĚ PO JÍDLE BY NEMĚLY BÝT BALNEOLOGICKÉ PROCEDURY APLIKOVÁNY! Nelezte po opulentní husičce se šesti a dvěma druhy zelíčka do vany ani náhodou!

Myslím, že na úvod je to dostačující!

Povíme si příště něco o indikacích celkových aplikací tepla/vody a o typech vodoléčebných procedur, jako i o typech van a jejich používání, délce terapií a dalších podrobnostech.