Plemen psů je více než 400. To je hodně a tak se dělí do menších skupin. Jinak se dělí pejsci v Americe či Anglii, jinak u nás. To někdy způsobuje solidní zmatky – hlavně když se čerpá z doslovně přeložené kynologické literatury.

Čeští kynologové jsou prostřednictvím Českomoravské kynologické unie (ČMKU) členem Mezinárodní kynologická federace FCI (Federation Cynologique Internationale). Sídlí v Belgii a byla založena v roce 1911. Tudíž u nás platí dělení psů do 10 skupin podle FCI.

Na první pohled to vypadá přehledně. Společenští pejsci? To jsou určitě ti maličtí... třeba jorkšír, nebo ten klepací ratlíček nebo roztomilý americký kokřík... Omyl – jorkšír je přeci teriér a tedy žádná devátá, ale třetí skupina. A ten ratlíček se správně jmenuje malý hladkosrstý pinč a tudíž patří zařadit do dvojky ke Kosatce Betce. A americký kokršpaněl patří ke svému příbuznému anglickému kokršpanělovi pěkně do loveckých slídičů osmé skupiny. Jasně – teriér patří k teriérům – proč se tedy boston teriér či tibetský teriér zabydleli v devítce??

Ještě větší guláš je v psech pasteveckých – je kavkazký ovčák ovčácké či pastevecké plemeno? Nebo takový středoasijský pastevecký pes? Rozum by říkal, že ano – ale oni patří do největší (a nejrozmanitější) druhé skupiny. Ale jejich kamarád – jihoruský ovčák, či maďarský obr komondor do té jedničky náleží.

Ani chrti – kteří by vypadali jako poměrně uzavřená společnost, nejsou bez přeběhlíků. Ibizský chrt či sicilský chrt se k ostatním chrtům neznají a patří mezi takzvaná primitivní plemena do páté skupiny. A tak snad jen jezevčíci mají ve své skupině pořádek – protože mají skupinu sami pro sebe.

Navíc ještě existují neuznaná národní plemena. U nás je to třeba pražský krysařík, chodský pes nebo český strakatý pes. Ale taky třeba americký pitbulteriér či moskevský toy teriér. Tato plemena nejsou uznána FCI a tak třeba na mezinárodní výstavě nemůžou získat titul CACIB. A skoro každý stát má takových plemen několik.

Aby mohlo být nové plemeno mezinárodně uznáno, musí splňovat řadu kritérií – dostatečný počet nepříbuzných jedinců, vzhledově i povahově ustálený typ, a hlavně to chce i slušné zákulisní vyjednávače.

A že to s uznáním plemen není vůbec jednoduché, si můžeme ukázat třeba na bílém ovčákovi – v chovu německých ovčáků je bílá barva nestandardní. Ale v USA i Kanadě byli tito psi poměrně populární, a začali jim tam zakládat samostatné kluby. Tak vzniklo národní plemeno a ještě před pár lety se v Čechách vystavovalo jako americko-kanadský bílý ovčák. V Evropě se hlavně Švýcarsko zasloužilo o jeho mezinárodní uznání – a tak světe div se – na výstavě se dnes potkáte s bílým švýcarským ovčákem.

A jak se dělají psí kusy? Tedy jak z jednoho plemene udělat dvě? Na to jsou specialisti za mořem... tak dlouho pomaličku mění vzhled plemene, až je na hony vzdálený původnímu (a závaznému) standardu. Proto máme anglického i amerického kokršpaněla nebo akita inu a americkou akitu.

Prostě vyznat se v psích plemenech není vůbec jednoduchá záležitost. A je to stále živý, měnící se systém.

Proč to píšu – hlavně pro ty, kteří se chtějí vydat na psí výstavu a doufají, že se tam potkají se svým oblíbeným plemenem. A na to si musí dát pozor. Velké výstavy (mezinárodní nebo národní) jsou vícedenní. Tedy většinou se polovina pejsků vystavuje v sobotu a polovina v neděli. Ale třeba v Olomouci už se vystavuje od pátku – po celé tři dny.

Malé oblastní výstavy zase většinou nezahrnují pejsky lovecké. Ti mívají častěji speciální výstavy loveckých plemen. Také oblíbení němečtí ovčáci mají často své vlastní výstavy.

Takže chcete-li se vydat za pejskem svých snů, zjistěte si, kdy se bude prezentovat. Oni i ti ostatní jsou krásní, ale pokud se třeba chcete podívat na rodiče svého vysněného pokladu, tak abyste je opravdu uviděli...

Zkušení pejskaři vědí, že v sobotu se vystavují skupiny 3,4,5,6,7,8,10 a v neděli 1,2,9 a neuznaná plemena. Ale POZOR, třeba v Budějovicích v říjnu to bude přesně obráceně!! (změna způsobená kolizí s výstavou v Rakousku).