ROZCESTNÍK: S Betkou po Lužických kopečkách
Na ranči Malevil bylo opravdu rušno (kombinace víkend a hezké počasí je tam děsná). A tak jsem co nejrychleji s Betkou zapadla do lesa. Mezi lidmi se chovala jak blbec – zmítala se na vodítku, kvílela, jančila... inu socializovaný psík v jemu dobře známém prostředí.
Váhala jsem, který směr vymyšlené trasy zvolím. Jestli se po známé cestě vracet, nebo na ni začít. Rozhodla jsem se vyrazit do neznáma – abych měla dostatek času se najít a vrátit :o) Katastrofik se projevil – měla jsem nejen občanku a nabitý mobil, ale i psí pas (Německo je opravdu blízko).
Naše cesta tedy začala na úpatí Zámeckého vrchu (536m, zbyteček zříceniny jsme neobjevily). V ohradě u lesa se pásli jedni z mnoha malevilských koníků. Jeden měl v hřívě zamotán dlouhý klacek. Betce jsem zavela čekej, natáhla se přes ohradník, a i když to koníčka určitě tahalo, nechal se vysvobodit. A Kosatka dravá v klidu čekala, až půjdeme dál. Najednou byla poslušná, rozumná. V lese sice lítala jak vichřice křížená s tajfunem, ale to jsem doufala, že ji po pár kilometrech přejde. A na písknutí se ihned vracela, na zavolání stůj a čekej slyšela taky.
Mezi Zámeckým a Kančím vrchem se táhnou řady bunkrů – němí mohutní svědkové minulosti. A je jich tam opravdu hodně. Nechtěla jsem moc používat zpevněné cesty, a tak když jsme přešly silničku do Krompachu, šly jsme lesem a hledaly houby. Nic moc úspěch, roste víc podzimních prašivek než těch "správných“.
Směr jsem udržela správný a napojila se na lesní cestu, která nás dovedla na turistickou modrou značku – krásnou lesní cestu "Korzovku“. Je to vlastně vrstevnicová spojnice mezi Jablonným v Podještědí a Mařenicemi.
Potkaly jsme pár houbařů, jednu rodinku obědvající na pasece a jinak nikde nikdo. A to vlastně byla nejlidnatější část našeho putování. Od "Babiččina odpočinku“ (to je rozcestník turistických cest a opravdu se tak jmenuje) jsme to měly do Mařenic 3 kilometry. Betka si užívala volnosti, lemtala z každé kaluže, lezla do každé mokřiny, občas nasávala pach lesa.
Před vesnicí "Korzovka“ vede po loukách, kolem se tyčí zalesněné oblé kopce. Bylo kýčové počasí, jen ty stromy se ještě moc podzimně nestihly vybarvit. Sedla jsem si do trávy a vyndala jablko (hubený to oběd) a doufala, že si Betka lehne do trávy a trošku bude odpočívat. To prý byl blbý nápad – daleko lepší je lovit a zakusovat sedící paničku. A tak jsem raději zavelela k odchodu.Mařenice mají barokní skvost – kostel sv. Maří Magdaleny s ambitem a kaplí a taky krásné sochy na mostě přes Svitavku. Ale Betka se nekochala, ta byla naštvaná, neboť následoval poměrně dlouhý vodítkový úsek z Mařenic do Mařeniček. Silnice byla lemovaná jabloněmi, které byly úplně obalené zralými červenými jablíčky. V Mařeničkách jsme měly zase civilizaci opustit.
Kráčíme po cestě kolem hřbitovní zdi a najednou klacek, který Betka přeskočila ožil. Instinktivně jsem taky skočila a pod nohama mi syčela naštvaná zmijí hlavička. Nebyla to žádná malá chudinka a nehodlala vyhřátou cestu opustit. S hlavičkou ve střehu nás sledovala. Přivázala jsem Betu ke stromu (nějak koníkům věřím víc než jedůvce plazivé) a vrátila jsem se pro dokumentární foto. Hned za vesnicí je chráněné rašeliniště. Prostudovala jsem informační tabuli, Betce jsem nedovolila exkurzi zblízka a šly jsme dál směr Jezevčí vrch.
Jezevčí vrch (na jiných mapách Jílový vrch, nebo taky Limperk - 665m, rozložitá znělcová kupa) má ve vrcholové oblasti národní přírodní rezervaci s přirozeným porostem smíšeného lesa (jilm, buk, jasan, jedle, klen). Ale já jsem vůbec na vrchol lézt nechtěla – chtěla jsem se ze žluté značky pohodlně po vrstevnicové cestě sejít do lesa kousek od Malevilu. Znám to tam docela dobře, s Xerdou, Betou i Zanou :o) jsem se tam nachodila dost. 
Ale snad i proto, že Betka stále tak hezky běžela přede mnou a nohy sice měla čitelnější než na startu, ale žádné dramatické zhoršení se nekonalo, tak jsme stoupaly a stoupaly... až bylo pozdě. Přestože v rezervaci - psa jsem měla navolno, ale mimo cesty se mi chodit nechtělo. Přeci jenom nemusíme podrost ničit. A tak jen jsme opustily rezervaci, hurá kolmo na vrstevnice dolů a klesat a klesat a klesat. Zbytek už byl snadný – napojit psíka v čistém potoce nad Malevilem a výlet byl u konce.
Ne až tak docela – golfisti měli zpoždění a bylo jasné, že máme ještě minimálně dvě hodiny čas. A protože jsem měla hlad, následoval přesun na terasu restaurace. Beta si byla ochotná lehnout pouze na moji mikinu (sice ji měla jen pod hlavou, ale bez pelíšku prý na tvrdém nelehá) a byla hodná jen do té chvíle, kdy mi přinesli pozdní oběd. A škodolibí hosti jí ještě fandili... Ale panička je zlá a krutá a většinu snědla sama. Ale o ruskou zmrzlinu jsem se s ní rozdělila spravedlivě.
No a pak jsme zkontrolovaly koně a poníky a miniponíky, lamy, pštrosy, prasata, ovce, kozy, psy, kočky, holuby, pávy, husy, kachny, slepice, králíky, mývaly, veverky, papoušky, kavky, fretky... Beta se nechala hladit a obdivovat, byla překvapivě společenská. Pózovala mezi kamennými africkými sochami, ale neodpočívala ani chviličku. Vždy ve střehu.
Zatímco cestu autem směrem na výlet Beta prokvílí (zhoršuje se to, čím víc jezdíme, tím víc kňučí), cestu zpátky prospala jak mimino. A i v neděli byla docela hodná. Byl to její asi nejdelší pochod, 4 hodiny svižné chůze (ona naběhala v terénu mnohem více než já) a další tři hodiny postávání a posedávání při čekání. Nohy vydržely a přinesla si jen jeden povrchový šrám na tlapce. Takže už přemýšlím, kam půjdeme příště...
