Vaše námitky jsou odmávnuty jako naprosto neopodstatněné, protože vy to přece nějak zařídíte. Nakonec to opravdu nějak zařídíte, vstanete v naprosto necivilizovanou hodinu a dostavíte se k odletu, prodřímete se odbavením a v sedadle letadla okamžitě tvrdě usnete.

Vzbudíte se a pod vámi je Dunajská delta, co z té výšky vypadá jako sada potůčků, zdraví vás letušky a rozdávají cosi, co aspoň není horké a ještě něco, zabaleného v celofánu. Nahlédnete dovnitř a zjistíte, že ministryně, svého času zvaná "Kobliha", zřejmě rozšířila své pole působnosti i na sendviče a zastrčíte ten nepoživatelný hnus do kapsy na sedadle před vámi. Letušky popojíždějí znova, tentokrát s rozumnou sadou lahví. Usoudíte, že jednou za čas whisky po ránu nezaškodí a vůbec, že si to zasloužíte. Usrkáváte z kelímku a začnete se konečně těšit na tu báječnou dovolenou….

Letadlo začíná poskakovat, sestupujeme do mraků, pan kapitán nás srdečně zdraví a oznamuje, že letíme ve výšce 3500 km a právě přelétáváme pohoří Taurus. Co ovšem nedodá, že Antalya leží hned pod horami a jelikož je to frajer, tak místo oblouku nad mořem "hupsne" rovnou dolů. Následky jsou strašné - na Eustachově trubici se mi dělá uzel a bolest střílí až do oka, které začíná slzet. V jedné ruce kufr, v druhé ucho vypotácím se na parkoviště terminálu a slzavým okem se rozhlédnu… kopec, paneláky… Přistáli jsme na Pankráci! Nemám ráda paneláky, které mohou stát všude. Jaksi mě to geograficky dezorientuje…

Setřu slzu a zjišťuju, že turecké paneláky jsou, na rozdíl od těch českých, nějaké pihovaté. Každý je, od střechy až po všechny balkony oblepen množstvím satelitních antén - na jednom balkoně třeba i tři. Připadá mi to zvláštní a posléze se mi dostane racionálního vysvětlení - turecké rodiny jsou mnohačetné. V bytě žijí rodiče, syn se snachou, neprovdaná teta, sestra snachy, které se právě shání ženich, mladší sourozenci, eventuelně ještě nějaký ten strýc a babička. Uznávám, že je to náročné na psychiku a kdyby se ještě měli prát o programy v televizi … že by ta turecká byla lepší než naše…? Nejspíš, že ano, protože antény jsou opravdu všude. Baráček je našišato, dveře visí na jednom pantu, do střechy teče, ale satelit musí být…

Nastupujeme do připraveného autobusu a proškobrtáváme se Antályí. Na balkonech jsou, krom satelitních antén i jakési "maxivizitky", aby se nikdo nemusel zbytečně hledat. Na většině je napsáno "Avukat". Advokátů je tu zřejmě jako psů. Oprava - psů je podstatně méně. Na jedné z vizitek se pak skví nápis "Patolog" a já marně přemítám, k čemu může někdo shánět patologa - že by to souviselo s těmi mnohačetnými rodinami...?

Uháníme po silnici kolem moře, občas projedeme nějakou tou prodlabanou skálou a brzdíme v Kemeru. Kemer je množství hotelů, teď před sezonou většinou mimo provoz a další se staví, aby se do sezony stihlo. Vlevo krásné moře, vpravo nádherné hory, jako základna před sezonou ano, v sezoně naprosté zoufalství.

Přichází náš průvodce Nazim, odkškrtává v seznamu přítomné, informuje o příštím dění a rozdává jakési barevné náramky, podle kterých má personál hotelu rozeznat, zda-li máme nárok na večeři a bezplatné pití vína. Deja vu: "Soudružky a soudruzi vítám vás v naší odborářské zotavovně…". Konec konců máme, co jsme chtěli…

Dopředu jsem avizovala, že moje představa ideální dovolené je široká postel s měkkou matrací, teplo a dostatečný přísun nezdravých, leč chutných pokrmů a nápojů, a varovala jsem, že v žádném případě nejsem ochotná kamsi lozit a nechat se vláčet. Z toho všeho dostalo se mi pouze tepla. Teploměr se přičinlivě šplhá nad 20°, leč moře má jen nějakých 14°, na koupání to není a jak každý průvodce turistů ví, turisty je nutno uvláčet a uondat, jinak jsou protivní a mají tendenci si neustále stěžovat.

Takže nás Nazim nahnal do autobusu a my zjišťujeme, že členy skupiny jsou většinou manželské páry všeho tvaru a věku, jedna bláznivá zdravotní sestra a ještě šílenější počítačový expert z Mnichova jménem Uwe - naprostý mimoň, který se ztratí kdykoli a kdekoli a krom toho má potíže s močovým měchýřem, takže každých tak asi 25 km se vrhá ke dveřím, divoce šátrá v poklopci a křičí: "Pauzááááá! Já musím čuráááát!" Nu což, mohlo to být horší….

Tahtali naštěstí není daleko, takže stavíme jen jednou. Místně nejvyšší hora 2365m a na jejích svazích národní park Olympos. Skály jsou tu z vápence s vydatnou příměsí železa a dodnes je na nich patrné, že se zvedly z moře. Dinárskotaurský oblouk. Horké dny a studené noci, obojí extrémní, vydatně přispívají k erozi. Kamenů, od malých až po několikatunové bloky, jsou tu plné borové lesy a mimo cestu se moc neprojdete. Autobus supí k lanovce do výšky 400 metrů, po kamenech pobíhají ještěrky a zdravotní sestra křičí, že do lanovky ji nikdo nedostane.

Nikoho ani nenapadne ji nutit a každý se snaží být někde u okna. Dráha lanovky je přes 4km dlouhá, ale tak příkrá, že jí na tu vzdálenost stačí pouhých 5 stožárů. Stametrové strže jsou porostlé prý největším cedrovým hájem na západ o Libanonu. Z té výšky ovšem cedry působí jako malé keříčky, kolem oken se míhají mraky, a jak stoupáme, je to čím dál hezčí. Nahoře je samozřejmě nejkrásněji. Ať se otočíte, kam chcete, všude se do dálky rozprostírá Taurus, kolem vrcholků se mu honí mráčky a někde na obzoru jaksi modravě mizí…

Asi po hodince Nazim usoudí, že bychom měli jet zpátky, přepočítá kuřátka a zjistí, že Uwe chybí. Pánové zkontrolují toalety, Uwe tam není a tak vypuká mírná panika, protože ztratit se na vrcholku Tahtali lze jedním jediným způsobem, tj. spadnout o hezkých pár set metrů níž. Nakonec se ukáže, že Uwe omylem! nastoupil do lanovky a odjel a že je tedy, snad v pořádku, opravdu někde dole.

V autobusu nás Nazim znova spočítá a vezou nás kamsi na oběd. Jídlo (kterékoliv) je v podstatě nuda, ani dobré, ani nedobré. Po celou dobu se skládá z nastrouhané a nakrájené zeleniny, kterou si můžete namíchat a zalít dle vlastní chuti a z čehosi s bramborem nebo rýží. Jak praví jeden z kuchařů: "V Turecku je všechno kebab". Mám určité pochybnosti, ale konec konců jíst se to dá a ze všeho nejdůležitější je, aby se nikomu neudělalo špatně. Po kávě nás Nazim zas žene do autobusu, ostřížím zrakem sleduje Uweho a řidič Mustafa nás veze na Phaselis.

Foto: zde