King Island není žádný velikán a neleží v tropickém Pacifiku, jak mnohé ostrovy Polynésie, co připomínají ráj na Zemi. Ostrůvek to je jen kolem 80 km dlouhý a 30 km široký.

Omývají ho vody Bassova průlivu a protíná ho čtyřicátá jižní rovnoběžka. Tedy se ocitá na jih od pobřeží Klokánie a na sever od většího ostrova, jménem Tasmánie. Díky své zeměpisné poloze stojí v cestě proslulým vichřicím, co v těchto světových šířkách vládnou jak zde, tak i na Ohňové Zemi, v Patagonii a širém oceánu.

Mají svoje, všemi námořníky náležitě respektované jméno. Roaring Forties, tedy řvoucí čtyřicítky. Okolní mořské vody jsou povětšině bouřlivé a v minulosti bylo, zvláště západní pobřeží ostrova, pohřebištěm více jak stovky lodí a tisíců mořeplavců. Jen loď Cataraqui, co vezla nové osadníky z Anglie do Austrálie v roku 1845, když ztroskotala na skaliskách jižně od nynější osady Currie, znamenala ztrátu více jak 400 životů.

Ostrov byl poprvé spatřen námořníky v roku 1797, ale až za pět let, roku 1802 byl prohlášen za součást britských australských kolonií a na počest guvernéra NSW, Filipa Kinga, pojmenován King Island. Tehdy byl prohlášen jako naprosto nevhodný k obývání a také po dalších 86 let obydlen nebyl. Teprve pak se začali na ostrově, do té doby naprosto divokém, usazovat první osadníci. Lákaly je tisíce lvounů žijících na březích ostrova.

Osadníci byli tvrdí muži ochotní podstoupit nepředstavitelné útrapy s vidinou zbohatnutí. A tak hlavně bývalí, nebo i uprchlí trestanci dokázali za 3 léta lvouny na ostrově téměř vyhubit a sporý buš vykácet. Ze dvou lvounů se vytěžilo 1765 litrů tuku, kterým se tehdy svítilo a na kterém se vařilo. Ten, zrovna jako kůže z lvounů, byly exportovány do Británie.

Kůže známé pod jménem tulení, byly použity k výrobě klobouků, límců a šál. Jeden zavražděný lvoun představoval zisk 2100 dnešních klokaních dolarů a tak se není těmto individuím co divit. Byli produktem své doby, tak jak jsou dnešní politici produktem doby současné. Oba druhy bez skrupulí, svědomí a morálky, jdoucí bezohledně za svým osobním cílem. Stejná krevní skupina.

Dnešní obraz ostrova začal vznikat po druhé světové válce. Celkem 161 navrátivších válečných veteránů dostalo od vlády na tomto ostrově granty půdy. Byly to základy pastvinářství hovězího dobytka. Až tito moderní osadníci objevili, čím vlastně ostrov může být. Díky své poloze má oficiálně nečistší ovzduší a vody na světě. Toto je nyní potvrzeno a světově uznáváno. Na ostrově nyní žije 1 800 obyvatel ve třech osadách a na farmách. Dále 117 000 kusů hovězího dobytka, převážně na maso, ale i na vynikající mléko a jeho produkty. A nejvíce zde žije klokánků bennett's wallabies. Více jak 500 000.

Současní obyvatelé ostrova jsou lidé kteří se dovedou porvat s životem a jsou ochotni, za pivilegium života na tomto ostrově, se vzdát mnoha komfortů stávající civilizace. Většinou zastávají několik funkcí, aby se uživili. A tak není zvláštností, že jeden dělá řidiče školního autobusu, trenéra koní, pošťáka a funebráka. Lidé se zde navzájem znají, důvěřují si a vzájemně si pomáhají.

Hodně věcí funguje na čestné slovo, čili na hubu. Jako třeba restaurace Boathouse v osadě Currie, co nedávno vyhořela, byla známa jako restaurace bez jídla. To se vždy několik ostrovanů domluvilo, donesli různé pochutiny jako na piknik a hostina byla zařízena. Po ukončení nechali v kasičce příslušný obnos za použití místností. Však jim nyní chybí, ale brzy bude postavena nová.

Ueli Berger emigroval ze Švýcarska, kde se naučil dělat vynikající sýry, v roku 1975 jako devatenáctiletý mladý muž. Nyní je výrobcem lahůdkových, vysoce kvalitních sýrů, co exportuje do celého světa. Jen v Klokánii je 30 % lahůdkových sýrů z jeho sýrárny. Jeho sýry jsou na jídelníčku pěti a šesti hvězdičkových hotelů po celém světě. Zrovna tak jako produkty vod okolního, nadmíru čistého oceánu. Langusty, krevety a krabi, ryby rybky i rybičky, mořští plži či úšni a mořské chaluhy, zvané kelp.

Díky malým rozměrům ostrova je produkce různých potravin je omezena co do kvantity. Výrobci si to vynahrazují tou nejvyšší kvalitou, která si už získala ve světě jméno. Biftek z kraviček z King Island sice stojí více jak dvojnásobek průměrné ceny, ale na jazyku se rozplývá jako máslo. Smetana připomíná máslo, lžička se do ní dá zapíchnout a nespadne.

Produkty moře na tom jsou podobně a končí na těch nejvybranějších a nejdražších stolech, jako třeba Španělský El Bulli a nebo Londýnský hotel Claridge. Do stejných míst exportuje i chytrý 35letý učitel hudby Duncan McFie. Sice tři dny v týdnu vyučuje hudbu na místní škole, ale zbylý čas věnuje svému businessu. Nápad nad nápady! Prodává dešťovku, co nachytá se 400 čtverečních metrů polyethylenové krytiny. Tuto ročně naflaškuje do 150 000 ručně vyleštěných tři čtvrtě litrových láhví opatřených slušivou nálepku hlásající "brand name" lidi podržte se, "Cloud Juice" tedy šťáva z oblaků.

Geniální marketing,"nejčistší voda na světě", mu zajišťuje exkluzivní trh a cenu 18 klokaních dolarů za flašku 750 ml dešťovky. Nedaleko osady Currie se v moři sklízí chaluhy. Tyto se suší a exportují do Skotska, kde se dále zpracovávají k dalšímu použití. Třeba přísady do zmrzliny nebo šampónu. Ročně se tak exportuje 1800 tun sušených chaluh. I medu se zde vyrobí více jak tuna ročně. Jak ovšem létají včely ve vichřici přes 120 km/hod co funí 230 dnů v roce, to nám neřekli. Tyto větry využívá pět větrných elektráren - větřáků, pokrývající 35 % veškeré spotřeby elektrické energie ostrova.

Severovýchodní pobřeží ostrova je vlastně jedna pláž více jak 25 km dlouhá. Je to také chráněná oblast a příbojové vlny v těchto oblastech platí za jedny z nevhodnějších a největších na světě pro surfaře. Díky obtížné dostupnosti, ledové vodě a naprosté absenci jakýchkoliv budov, jsou tyto zatím navštěvovány pouze místními. Mají nepsaný etický kód. Když dojdeš na pláž a někdo tam surfuje, tak jdeš dál, kde nikdo není.

Paradoxní je, že 9 000 turistů, co za rok na ostrov přijede, nenajde v místních restauracích a obchodech místní kvalitní potravinové produkty. Tyto jsou všechny exportovány za prémiové ceny do celého světa. Místní trh je příliš malý a málokterý turista by byl ochoten zaplatit $18 za tři čtvrtě litru dešťovky.

Daří se zde i královskému sportu, tedy dostihům. Výroční derby má trochu provinciální příchuť, avšak neschází zde jak plnokrevní komoni, tak na travou zarostlé písečné duně, sloužící za hlavní tribunu, nastrojené dámy s odvážnými klobouky na hlavách. To ovšem za předpokladu, že zrovna nefuní věčný vítr.

Takže King Island je ráj na světě jen pro ty kteří dovedou ocenit jeho drsnou krásu a ještě drsnější podnebí. Tedy pro drsné jedince. Je to místo, kde lidé žijí, protože si to vybrali a zamilovali. Jinak by to ani nešlo.

Další fotky najdete tady